Rolando Villazón: Přejte mi dobrou chuť

  1. 1
  2. 2

S Rolandem Villazónem v den premiéry ve vídeňské Volksoper
(Barbara Reiter – Freizeit –  příloha listu Der Kurier – 17. 1. 2015)


Pane Villazóne, omluvte moje zpoždění..

Máme deset minut. Musím na zkoušku.

Deset minut? To není moc.

Allez, allez! Tak do toho.

Dnes slavíte režijní debut ve Volksoper, s Viva la Mamma, kde jde o ctnosti a nectnosti divadla. Odpovídá ta divadelní verze realitě?

V divadle jsou pořád situace, kdy se něco nepovede. Herci zapomínají text, statisté přijdou ze špatné strany – a hlavně je tu věčný problém s časem, nikdy není člověk hotov včas. Tak je to vždycky a je to tak i ve Viva la Mamma.

Už jste inscenoval Donizettiho Nápoj lásky v Baden-Badenu. Víte vůbec, kolik času věnujete všem svým činnostem? Zpíváte, píšete, natáčíte pro televizi…

V této sezoně se podílím na třech nových inscenacích, to už je dobrodružství. Ve Volksoper, v Německé opeře v Berlíně a znovu v Baden-Badenu. Je to pochopitelně spousta práce, ale já jsem spokojený. Všecko to organizuje můj management, abych měl čas na zpívání, studium rolí a soukromý život.

Kolik dní v roce máte volných?

Potřebuju aspoň 150 volných dní. Když už mám rozplánovaných 215 dní, nic dalšího neberu. V těch 150 dnech se samozřejmě učím nebo píšu, ale nezkouším a netočím – nahrávky ani televizi. Ten čas trávím doma se svou rodinou.

Domov máte v Paříži. Jak se jako Mexičan vyrovnáváte s evropskou mentalitou?

Docela dobře, protože jsem cizinec všude na světě. Z Mexika jsem odešel roku 1998, od té doby se země změnila. Kultura, televize i popmusic. Když se vrátíte po několika letech, už k tomu nepatříte. Můžu se pořád samozřejmě bavit s tamními lidmi a miluju  mexickou kuchyni. Ale jinak se oblékám, mám jiné zkušenosti i představy. A to ze mě dělá cizince.

Říkáte to s radostí v hlase. Copak to není smutné?

Naopak. Mám rád pocit cizince. Jsem cizí i v Paříži, kde žiju dvanáct let. Nenarodil jsem se tam, neumím dobře jazyk a kultura je tam jiná. A stejné je to v Rakousku. Ale já nepotřebuju ani jazyk ani nějaké určité místo, abych se cítil dobře. Patřím k umění, ke své rodině a ke knížkám, které čtu. A to mi stačí.

Co je nejkrásnější na pocitu být cizincem?

Jako cizinec vidím všecko novýma očima. Nenastane rutina. Vezměme si okno v téhle šatně, jak je pěkné. Je tu pořád. Ale třeba bych si ho nevšiml, kdybych ho viděl každý den. Nebo si představte, že byste každý den jedla pizzu. Po dvou týdnech byste toho měla dost. Nebyl jsem například ještě nikdy ve Vídni v tuto roční dobu. A na každém rohu mám co objevovat – nové restaurace, nové lidi. To je super! Také nejsem turista, vždycky můžu zůstat delší čas. Čas – vašich deset minut uplynulo. Konec!

Aha. A čím teď mám naplnit stránky?

To byl vtip. (Měli jste vidět, jak se zatvářila.) Musím jen něco sníst a pak zkoušet. Ale jedem dál.

To mám tedy štěstí. Váš pěvecký talent se projevil ve dvanácti letech. Na operním představení jste byl poprvé v jednadvaceti. Proč to trvalo tak dlouho?

Slyšel jsem opery už dřív, ale Mexiko zkrátka není operní země. V Mexiko City je překrásné divadlo, Palacio de Bellas Artes. Nejlepší zpěváci odtamtud šli do Met. Ale ze 120 milionů obyvatel země tak asi 100 tisíc má rádo operu. Opera není součást naší kultury. U nás doma neexistovala klasická hudba ani literatura. K tomu jsem se dostal náhodou nebo díky přátelům. Ve dvanácti to byla klasická hudba, opera v sedmnácti, to jsem poprvé slyšel Toscu. A Tosca byla také první opera, kterou jsem viděl na jevišti.

Na stanici Arte už několik let představujete „Hvězdy zítřka“. Objevil se tam někdo, kdo by mohl dosáhnout toho, co vy?

A čeho jsem dosáhl?

Jste přece nejslavnější tenor na světě.

Sláva není důležitá, to je následek. Má tu výhodu, že se nemusíte pořád sám sebe ptát, co si o vás lidé myslí. Můžete jednat a konat svobodně podle toho, co si vaše umělecké srdce žádá. Pokud jde o zpěváky v mém pořadu, většina už jich má v kapse smlouvy a vydali nahrávky. Už patří k těm nejlepším. Sláva záleží na mnoha faktorech: nejen na kvalitě umělce, ale také na tom, jak se chová před kamerou, jakou má osobnost – a jestli poskytne rozhovor novinářce, která přijde pozdě.

Já chodím skutečně málokdy pozdě.

Já pořád. Vždyť jste pozdě nepřišla, já přišel tak minutu před vámi. Jen žertuju. To dělám rád. Humor je mnohem lepší než sláva. Sláva není cíl, umění je cíl. Zeptejte se někoho slavného, jestli je rád slavný.

Jste rád slavný?

Jedna nula pro vás. Leckdo by řekl, že být slavný obtěžuje. Já mám ještě to štěstí, že mohu jet každé ráno do Volksoper tramvají. Dva tři lidé mě požádají o foto nebo autogram – a to je všecko. Občas si s někým popovídám, je to příjemné a pak jde všechno jako dřív.

Je krásné, jak každou otázku přijmete a odpověď úplně prožíváte.

Musím přiznat, že na začátku každého hovoru si myslím: „Ale ne…!“ Jenže když už se rozjedu, pak vydám všecko. Je to tak při představeních, při rozhovorech s přáteli i při interview. Poskytují možnost přemýšlet o věcech. Kdybyste se mě teď zeptala: „Kdy jste začal zpívat?“ byla by to ta nejtěžší otázka. Životopisné podrobnosti jsem vyprávěl už tisíckrát. Ale když jde o myšlenky, filozofii a umění, to zpozorním a rád sdělím své mínění.

Jaké je vaše mínění o církvi? Chtěl jste kdysi být knězem a pro stanici ZDF jste natočil dokument „Světec a papež – Rollando Villazón po stopách svatého Františka“.

Od té doby, co jsem chtěl být knězem, se mnoho změnilo. Z církve jsem vystoupil a pokusil se jít vlastní cestou. Spiritualita je dobrodružství, já se zabýval mnoha filozofiemi, od buddhismu až k ateismu. Jsou postavy jako Ježíš, Buddha, Sokrates, Konfucius, Gándhí nebo František z Assisi, kterou jsou pro mě přijatelné. V tom dokumentu jdu po stopách revolucionáře. Nechtěl jsem se předvádět jako modlící věřící, nýbrž vyprávět příběh Františka z Assisi. Svými idejemi a svou vírou všechno převrátil. Církev si s ním nevěděla rady. Upálit ho na hranici, nebo jeho ideje přijmout? Naštěstí udělala správné rozhodnutí.

A nový papež?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat