Koncerty Franka Petera Zimmermanna jsou vždy a právem očekávány. Nikterak jinak tomu nebylo ani ve dnech 8. až 10. června 2012, kdy při koncertech Berlínských filharmoniků premiéroval 2. houslový koncert Bohuslava Martinů.
Posluchač, který zná Zimmermannovy interpretace Dvořákova koncertu od jeho vítězství na bratislavské houslové soutěži , kdy mu bylo čtrnáct – tehdy jej doprovázel Otakar Trhlík – přes londýnskou nahrávku s Welser-Möstem až po tokijskou s orchestrem NHK dirigovaným Wolfgangem Sawallischem, kterou houslista považuje za svoji nejlepší, tak musel být zvědav, jak se vypořádá s jediným dalším houslovým koncertem české provenience po Dvořákově koncertu, který se dostává do popředí zájmu světových sólistů (Ivan Štraus). A Zimmermann nezklamal. Za asistence orchestru, který v úvodním Andante přes všechny snahy Marisse Jansonse ještě bezradně tápal mezi synkopickými strukturami, quasi-clustery a málo diferencovaným fortissimem, sólista vyjel jako primus inter pares, což už naznačil tím, že se postavil do čela orchestru a ne před něj. Pomalé větě pak všichni společně dodali patřičný idylický charakter a ve finále už nebylo vůbec zapotřebí jakékoliv opatrnosti – Zimmermann a Filharmonici zněli, jakoby tuto partituru hráli desetiletí a ne poprvé. Ovace nebraly konce a Zimmermann se rozhodnul přidat Paganiniho variace na Haydnovo téma. Bohužel po zahrání tématu nějaký primitiv začal bučet, leč houslista jej na dálku uklidnil slovy, ať vyčká ještě variance a eventuálně bučí po nich.
Při následujícím pohovoru nám Zimmermann sdělil, že hrál Martinů nedávno v Bostonu a New Yorku a že ani tam koncert přes půl století nezazněl. Jinak jej uvedl opět s Jansonsem v Concertgebouwu. A je dobře možné, že to orchestr vydá v řadě nahrávek svých vlastních koncertů. Moc hezky se pak rozpovídal též o svých interpretacích Dvořáka, a také zmínil Josefa Suka. Ani bych se nedivil, kdyby Sukovy nahrávky Martinů koncertu se staly takovým referenčním bodem, podobně jako jeho Dvořák.
Olemován byl Martinů předehrou k Prodané nevěstě. Překvapivě nejistě zahrané virtuózní smyčcové pasáže na začátku v ne až tak rychlém tempu a trochu málo vypracované rytmy udivily u orchestru této kvality. Dost dobře možné, že nedávný „úraz“ s Beethovenovou Missou solemnis pod Herbertem Blomstedtem „sedí“ orchestru ještě „v kostech“. Nicméně jindy samozřejmá suverenita chyběla po celou předehru a poznamenala i první větu Martinů.
Po přestávce Novosvětská. Ta patří do zlatých análů Filharmoniků od Abbada přes Karajana až po Furtwänglera. Ten ji uvedl na jediném koncertu v Praze v roce 1941, ostatně psal o Dvořákovi ve stejném duchu jako Heydrich o Češích. Karajan se k Dvořákovi vracel pravidelně. A Abbadova kreace z Palerma patří k jeho nejcennějším pracem s tímto orchestrem. Jansons se Dvořákem zabývá celou svoji kariéru, v Oslu natočil nesmírně zajímavě všechny velké symfonie a s Requiem jezdil před třemi lety po Evropě. V Berlíně před lety spolupracoval s Vadimem Repinem na houslovém koncertu. Filharmonici hráli teď konečně tak, jak je známe – plně koncentrovaně a nadšeně až do posledních taktů. Tím víc pak vadily kazy, obzvlášť v žesťové sekci: nejistý a nečistě zahraný začátek Larga, či fanfáry ve finále! Ovšem mezi tím nebesky krásné sólo Dominika Wollenwebra v Largu, které bohužel nenašlo dostatečnou ozvěnu u kolegy klarinetisty. A dynamika viol žel též zůstala ojedinělá ve smyčcích – zvlášť na závěr by si člověk přál od prvních houslí více vervy a energie.
Přestože publikum bylo u vytržení, očekávaný přídavek se nekonal.
Byli jsme překvapeni, že Filharmonie byla skoro vyprodána – při výlučně českém programu a současně s utkáním německé fotbalové reprezentace na mistrovství Evropy žádná samozřejmost,
Také nevím, jestli to byla dramaturgická náhoda, že současně s filharmonickou premiérou Martinů došel do Prahy dopis německého prezidenta Gaucka s omluvou za masakry v Lidicích a v Ležákách roku 1942. V dopise Gauck zmiňuje mimo jiné Lidice Bohuslava Martinů. Jen škoda, že tento mimořádný čin německého prezidenta nenašel narozdíl od českých v německých médiích žádnou ozvěnu.
Berlínští filharmonici poslední sezony zanedbávají Mozarta a také Martinů. Bylo by potřeba, aby s nimi například Jiří Bělohlávek nastudoval všech šest symfonií a zbavil je nejistot, které v orchestru vládnou, kdykoli je Martinů na programu. Přál bych si, aby nadhled, se kterým hráli Novosvětskou, měli brzy například pro Paraboly či symfonické fantazie. Nemožné to není.
Berliner Philharmoniker
Dirigent: Mariss Jansons
Frank Peter Zimmermann (housle)
8., 9. a 10.června 2012 Filharmonie Berlín
program:
Bedřich Smetana:
– Předehra k Prodané nevěstě
Bohuslav Martinů:
– Houslový koncert č.2
Antonín Dvořák
– Symfonie č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“
