Proč milujeme a nenávidíme balet?

  1. 1
  2. 2
Balet a to, co reprezentuje, dokáže vyvolat emoce. Tuto redukovanou analýzu zde uvádím proto, aby bylo jasné, že ten, kdo se rozhodne zasvětit svůj život baletu, si musí být vědom, že v baletu není z historického hlediska prostor pro expresivní vyjádření vlastních pocitů či bezbřehé kreativity. Nemusí pak procházet hlubokým rozčarováním a obžalovávat balet, že není uměním, pokud neumožňuje projevit se autenticky, expresivně a svobodně, a už vůbec se divit tomu, že je zde vyžadována maximální přesnost a disciplína. Balet je ze své podstaty uměním založeným na disciplíně, nonšalantnosti, rafinovanosti a sebeovládání a sloužil jako symbolický jazyk pro komunikaci vysokých vrstev společnosti již od dob renesance. I když prodělal v době romantismu obrovské změny a rozvinul se ve 20. století do desítek různých podob, které zde nemohu mapovat, připadá mi jeho nejranější historický vývoj pro pochopení jeho základních principů, a tím i nutnosti určitého způsobu studia, jako zásadní.
Geometrie klasického baletu (Labutí jezero ve Wiener Staatsballett, foto Peter Gerstbach 2004)

V článku se nebudu vyjadřovat k tomu, jaká je úroveň tanečního školství u nás anebo jak vypadá dnešní baletní praxe v souborech, ani nebudu vynášet soudy o tom, zda studovat a provádět balet je špatné, či dobré. Ráda bych se však dotkla určitých historických aspektů, které dodnes v baletu přetrvávají, a tím pomohla osvětlit a trochu demytizovat pohled na baletní výchovu a umění. Také bych ráda apelovala na rodiče dětí, které touží po tom stát se tanečníky vyškolenými v klasickém tanci, aby nepodceňovali zodpovědnost za svoje rozhodnutí nechat své děti balet studovat a předem si zjistili všechny dostupné informace o tom, co studovat balet a mít ho za profesi obnáší. Kromě krásného a disciplinovaného těla, možnosti umělecky se vyjádřit, mít společenský úspěch a zažívat pocity uspokojení z výzev, výkonu a výlučnosti je balet také o částečné osobní oběti, frustraci, sebezapření, bolesti, dřině a často i zdravotních komplikacích.

Balet je bez pochyby živou historií, a přestože se jeho forma i choreografie, které v minulosti vznikaly, výrazně změnily, reprezentuje moderní projev divadelního tanečního žánru, jenž s sebou nese velký historický význam. Jeho svědectví o způsobu, jakým je baletní tradice „předávána“, je zajímavé sledovat, protože historická vlákna nám pomáhají analyzovat stopy projevů, tužeb a projekcí patrných ve společnosti dodnes. Této analýze bych chtěla věnovat pozornost i já.

V poslední době odbornou i laickou veřejností probleskují aféry týkající se výchovy mladých tanečníků na konzervatořích u nás i v zahraničí nebo situace v baletních souborech. Řeč se stáčí hlavně k tomu, že ve školním systému a baletních souborech extrémně dominuje kontrola, disciplína, řád, hierarchie a autoritářství pedagogů nad individuálním projevem, rozpukem kreativity, autonomií pohybu a svobodnou vůlí studentů.

Ráda bych zmínila, že ani v nejmenším nepodporuji jakýkoliv druh ponižování, šikanování, využívání nebo manipulativní zacházení s tanečníky, ani nejsem pro zastaralé, neefektivní, tělo i mysl devastující metody výuky či vedení souborů, právě naopak. Pokud se však zamyslíme nad tím, co balet reprezentoval a dodnes reprezentuje, nemůžeme čekat příliš rozvolněné mantinely a podporu individualit.

Komentující v médiích a na sociálních sítích omílají témata, týkající se výchovy mladých tanečníků, která jsou ale v jejich podání bohužel plná nedorozumění a klišé. Výroky jsou příliš osobně zabarvené, neodborné, zavádějící a mířící na emocionální reakci veřejnosti. Někteří je dokonce říkají s jasným důvodem se zviditelnit. Výpovědní hodnota těchto výroků má často daleko k realitě a tím k podnětům konstruktivně o problémech týkajících se studia na tanečních konzervatořích diskutovat. Nejzkreslenější jsou pak bohužel ty z výroků, které vychází ze subjektivních zážitků samotných studentů, kteří balet studovali a jsou zasaženi vlastními prožitky, které v žádném případě nepodceňuji, ale chci poukázat na to, že tito tanečníci často opravdu nechápou, že umění baletu není o sebevyjádření se.

Ludvík XIV. v Baletu noci jako Apollon (kresba Henry Gissey, copyright wikimedia commons)

Dnešní taneční konzervatoře učí techniku klasického tance proto, aby vychovávaly tanečníky do českých a světových souborů kamenných divadel, kterážto jsou pro většinu veřejnosti vážené společenské instituce nejvyššího významu, a tím reprezentují kulturní úroveň a společenskou prestiž. Principy techniky klasického tance a fenomén baletu tak musíme chápat jako společenský kód a na tom, jakou úlohu balet ve společnosti hraje, můžeme krásně analyzovat již zmíněné ideové hodnoty, projekce a tužby společnosti. Ráda bych se teď‘ dotkla toho, co nás na baletu dráždí a co přitahuje, proč ale nemůžeme vinit balet sám.

I když se již dlouhou dobu setkáváme v historii baletu s množstvím modifikací, které do striktně baletní techniky vnáší nové prvky, různě ho rozvolňují a přináší kreativní impulzy, díla založená na základech klasického tance jsou jasně rozpoznatelná díky své geometrické struktuře postavené na přesných liniích a formách těla, na jednoznačné převaze vertikálního směřování těla a na technické brilantnosti a svalovém zatížení dolních končetin proti lehkosti a eleganci horní části těla. Společenské zásady v baletu jsou stále postaveny na autoritě choreografa či baletního mistra, který se pohybuje v jasně daném řádu a struktuře. Velkou roli hraje disciplína a podřízení se hierarchickému systému. To vše se nestalo náhodou.

Výjev z baletního divertissement v opeře Alcesta, k oslavě vojenských úspěchů Ludvíka XIV. (zdroj wikimedia commons).

Balet vznikal v době renesance. Rozvíjel se v italském aristokratickém prostředí a s panovnicí Kateřinou Medicejskou se dostal na francouzský dvůr, kde za panovníka Ludvíka XIV. posléze došlo ke kodifikaci základních pozic a prvků klasického tance, které známe dodnes, a balet zde zažil svůj velký rozkvět. V renesanci se rozvinulo umění sprezzatury – což znamená dělat věci tak, aby vypadaly, že byly vytvořeny bez námahy a téměř bez přemýšlení. Toto umění se projevovalo přesně naučenými sofistikovanými gesty, mimikou, rafinovaným držením těla a pohyby a reprezentovalo společnost vyšších vrstev. Tanec vyšších vrstev pak odrážel mikrokosmos širší civilizované společnosti, reprezentoval řád a stabilitu. V choreografii byl každý součástí systému, který fungoval hladce, elegantně a rovnoměrně. Nikdo doslova nesměl vystoupit z linie a narušit vyvážený rytmus, který řídil společnost.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments