Proč milujeme a nenávidíme balet?

  1. 1
  2. 2
Balet a to, co reprezentuje, dokáže vyvolat emoce. Tuto redukovanou analýzu zde uvádím proto, aby bylo jasné, že ten, kdo se rozhodne zasvětit svůj život baletu, si musí být vědom, že v baletu není z historického hlediska prostor pro expresivní vyjádření vlastních pocitů či bezbřehé kreativity. Nemusí pak procházet hlubokým rozčarováním a obžalovávat balet, že není uměním, pokud neumožňuje projevit se autenticky, expresivně a svobodně, a už vůbec se divit tomu, že je zde vyžadována maximální přesnost a disciplína. Balet je ze své podstaty uměním založeným na disciplíně, nonšalantnosti, rafinovanosti a sebeovládání a sloužil jako symbolický jazyk pro komunikaci vysokých vrstev společnosti již od dob renesance. I když prodělal v době romantismu obrovské změny a rozvinul se ve 20. století do desítek různých podob, které zde nemohu mapovat, připadá mi jeho nejranější historický vývoj pro pochopení jeho základních principů, a tím i nutnosti určitého způsobu studia, jako zásadní.
Geometrie klasického baletu (Labutí jezero ve Wiener Staatsballett, foto Peter Gerstbach 2004)

V článku se nebudu vyjadřovat k tomu, jaká je úroveň tanečního školství u nás anebo jak vypadá dnešní baletní praxe v souborech, ani nebudu vynášet soudy o tom, zda studovat a provádět balet je špatné, či dobré. Ráda bych se však dotkla určitých historických aspektů, které dodnes v baletu přetrvávají, a tím pomohla osvětlit a trochu demytizovat pohled na baletní výchovu a umění. Také bych ráda apelovala na rodiče dětí, které touží po tom stát se tanečníky vyškolenými v klasickém tanci, aby nepodceňovali zodpovědnost za svoje rozhodnutí nechat své děti balet studovat a předem si zjistili všechny dostupné informace o tom, co studovat balet a mít ho za profesi obnáší. Kromě krásného a disciplinovaného těla, možnosti umělecky se vyjádřit, mít společenský úspěch a zažívat pocity uspokojení z výzev, výkonu a výlučnosti je balet také o částečné osobní oběti, frustraci, sebezapření, bolesti, dřině a často i zdravotních komplikacích.

Balet je bez pochyby živou historií, a přestože se jeho forma i choreografie, které v minulosti vznikaly, výrazně změnily, reprezentuje moderní projev divadelního tanečního žánru, jenž s sebou nese velký historický význam. Jeho svědectví o způsobu, jakým je baletní tradice „předávána“, je zajímavé sledovat, protože historická vlákna nám pomáhají analyzovat stopy projevů, tužeb a projekcí patrných ve společnosti dodnes. Této analýze bych chtěla věnovat pozornost i já.

V poslední době odbornou i laickou veřejností probleskují aféry týkající se výchovy mladých tanečníků na konzervatořích u nás i v zahraničí nebo situace v baletních souborech. Řeč se stáčí hlavně k tomu, že ve školním systému a baletních souborech extrémně dominuje kontrola, disciplína, řád, hierarchie a autoritářství pedagogů nad individuálním projevem, rozpukem kreativity, autonomií pohybu a svobodnou vůlí studentů.

Ráda bych zmínila, že ani v nejmenším nepodporuji jakýkoliv druh ponižování, šikanování, využívání nebo manipulativní zacházení s tanečníky, ani nejsem pro zastaralé, neefektivní, tělo i mysl devastující metody výuky či vedení souborů, právě naopak. Pokud se však zamyslíme nad tím, co balet reprezentoval a dodnes reprezentuje, nemůžeme čekat příliš rozvolněné mantinely a podporu individualit.

Komentující v médiích a na sociálních sítích omílají témata, týkající se výchovy mladých tanečníků, která jsou ale v jejich podání bohužel plná nedorozumění a klišé. Výroky jsou příliš osobně zabarvené, neodborné, zavádějící a mířící na emocionální reakci veřejnosti. Někteří je dokonce říkají s jasným důvodem se zviditelnit. Výpovědní hodnota těchto výroků má často daleko k realitě a tím k podnětům konstruktivně o problémech týkajících se studia na tanečních konzervatořích diskutovat. Nejzkreslenější jsou pak bohužel ty z výroků, které vychází ze subjektivních zážitků samotných studentů, kteří balet studovali a jsou zasaženi vlastními prožitky, které v žádném případě nepodceňuji, ale chci poukázat na to, že tito tanečníci často opravdu nechápou, že umění baletu není o sebevyjádření se.

Ludvík XIV. v Baletu noci jako Apollon (kresba Henry Gissey, copyright wikimedia commons)

Dnešní taneční konzervatoře učí techniku klasického tance proto, aby vychovávaly tanečníky do českých a světových souborů kamenných divadel, kterážto jsou pro většinu veřejnosti vážené společenské instituce nejvyššího významu, a tím reprezentují kulturní úroveň a společenskou prestiž. Principy techniky klasického tance a fenomén baletu tak musíme chápat jako společenský kód a na tom, jakou úlohu balet ve společnosti hraje, můžeme krásně analyzovat již zmíněné ideové hodnoty, projekce a tužby společnosti. Ráda bych se teď’ dotkla toho, co nás na baletu dráždí a co přitahuje, proč ale nemůžeme vinit balet sám.

I když se již dlouhou dobu setkáváme v historii baletu s množstvím modifikací, které do striktně baletní techniky vnáší nové prvky, různě ho rozvolňují a přináší kreativní impulzy, díla založená na základech klasického tance jsou jasně rozpoznatelná díky své geometrické struktuře postavené na přesných liniích a formách těla, na jednoznačné převaze vertikálního směřování těla a na technické brilantnosti a svalovém zatížení dolních končetin proti lehkosti a eleganci horní části těla. Společenské zásady v baletu jsou stále postaveny na autoritě choreografa či baletního mistra, který se pohybuje v jasně daném řádu a struktuře. Velkou roli hraje disciplína a podřízení se hierarchickému systému. To vše se nestalo náhodou.

Výjev z baletního divertissement v opeře Alcesta, k oslavě vojenských úspěchů Ludvíka XIV. (zdroj wikimedia commons).

Balet vznikal v době renesance. Rozvíjel se v italském aristokratickém prostředí a s panovnicí Kateřinou Medicejskou se dostal na francouzský dvůr, kde za panovníka Ludvíka XIV. posléze došlo ke kodifikaci základních pozic a prvků klasického tance, které známe dodnes, a balet zde zažil svůj velký rozkvět. V renesanci se rozvinulo umění sprezzatury – což znamená dělat věci tak, aby vypadaly, že byly vytvořeny bez námahy a téměř bez přemýšlení. Toto umění se projevovalo přesně naučenými sofistikovanými gesty, mimikou, rafinovaným držením těla a pohyby a reprezentovalo společnost vyšších vrstev. Tanec vyšších vrstev pak odrážel mikrokosmos širší civilizované společnosti, reprezentoval řád a stabilitu. V choreografii byl každý součástí systému, který fungoval hladce, elegantně a rovnoměrně. Nikdo doslova nesměl vystoupit z linie a narušit vyvážený rytmus, který řídil společnost.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


2
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na

1. Vyčerpávající historická analýza nebyla záměrem tohoto článku. Záměrem byla reakce na určité, z kontextu vytržené a přehnané výroky, o výuce na tanečních konzervatořích a o baletu samotném v médiích. Měla jsem potřebu osobně zareagovat, protože mi vadí cílená manipulace laickou veřejností. Článek proto není určen toliko odborné veřejnosti, nýbrž může posloužit laické veřejnosti zorientovat se v hodnotových řádech a principech, které dodnes ve výuce baletu a provádění baletu přetrvávají a mají historickou relevanci. 2. Zvolila jsem krátké označení “balet”, protože např. v angloamerické odborné literatuře se pojem balet používá bez rozlišení a také proto, že článek není akademickým článkem,… Číst vice »

Hartigovna

Úvaha je sice zručně napsaná, ale je tu řada kardiálních zjednodušení: jednak je třeba rozlišovat, kdy se mluví o baletu jako druhu hudebního divadla, jehož základním vyjadřovacím prostředkem je tanec (jakékoliv estetiky či technicko-estetického základu), podobně jako v případě opery, a kdy se pod slovem “balet” skrývá poněkud žargonovité pojmenování technicko-estetického stylu – tj. klasický či neoklasický tanec, (tak jako např. v opeře existuje styl i pěvěcká technika “bel canto”). Autorka zcela pomíjí 18. století, kdy právě došlo ke zrodu baletu jako druhu hudebního divadla, jak ho známe dnes, a to díky profesionalizaci tanečníků, kteří tančili ve veřejných divadlech (tj.… Číst vice »