První, druhé i třetí krůčky v choreografické tvorbě: HAMU v KD Mlejn
Faktem je, že v choreografiích, které vznikají v rámci taneční a choreografické praxe, se zcela jistě musí odrážet ryze osobní témata a situace z bezprostředního života autorů i interpretů, alespoň v tom bychom tedy měli mít pořád nohu na brzdě. Protože nám odkrývají nejen míru talentu či zručnosti v jeho opracování, ale i svůj mladý vnitřní svět, který se může jevit příznačně znepokojivý. Ročníková představení katedry tance HAMU jsou totiž plná těžkých témat a atmosféry, která vůbec nekoresponduje s romantickou představou veselého ach-mládí, které má před sebou celý život a otevírá se před ním svět s ohromným potenciálem štěstí, lásky a úspěchů.
V pátek 19. května začal program choreografií Šárky Říhové (2. ročník) s titulem Šlus? Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná o hříčku na téma módní vybíravosti nebo shopaholismu, když uvidíme před sebou ty vyrovnané řady bot a pohled se stáčí k červeným střevícům. Jenže druhý pohled, do programu, diváka vyvede velmi rychle z omylu. V počínání tanečnice a tanečníka na scéně se má skrývat metafora vyrovnávání se s těžkou nemocí a prožíváním obtížné situace z pozice blízkého člověka. A mrazivé je i motto z veršů Karla Šiktance. Jenže upřímně – bez anotace je téma nečitelné a choreografie svádí k interpretaci skrze vztahovost. Ekvilibristická pasáž s botami zaujme hned, znamená rychlost práce s objektem, ale může to značit střídání čehokoliv (zde konkrétně může jít o nutkání zabavit nějakým způsobem svou pozornost, nebo mimovolnou činnost těla, zatímco mysl je zaměstnaná strachem). A když se pak celá skrumáž ocitne na jednom místě a ve hře zůstávají jen střevíce, celé to evokuje spíše výběr životního druha než zápas s nemocí nebo smrtí. Light designu dominuje horizontální svícení a prostor občas protíná diagonální světlo, je znát vědomá práce s ním, což je dobře. Duet tanečníků, z nichž dívka je oblečena v kombinézu, která by snad mohla evokovat ochranný oblek, a můžeme tedy vyvodit, že ona je tou pečující osobou, je otevřený široké interpretaci. Když se v závěru soustředíme na akt obouvání střevíců, působí jako rituál.
Předpokládám, že záměrem je, aby v choreografii téma zůstalo rozpoznatelné a nebylo jen inspirací (případ, kdy choreograf sice zdroj inspirace uvádí, ale nesnaží se jej komunikovat a pro percepci není rozhodující). U prací, které se zabývají těžkými tématy, jako je nemoc, smrt, trauma, deprese atd., chce zřejmě autor sdílet konkrétní obsah a že je jeho záměrem, aby byl přečten. Komplikované zároveň je, pokud nechce být popisný, určitě je tedy v pořádku se vyhnout rekvizitám z konkrétního prostředí, protože tím by se přiblížil kýči. Zde se to nestalo, a to je určitě potřeba podpořit. Jenže pokud je téma skutečně nerozpoznatelné a pokud se choreografie dá interpretovat naprosto volně, pak se domnívám, že neplní účel, respektive že záměr je jiný než výsledek. Autor musí vždycky počítat s divákem, který si předem jeho úvahy nečte a nepřipravuje se a přichází v různém rozpoložení, z něhož vychází diametrálně odlišné „čtení“ choreografií. A pokud má každý divák bez problémů přečíst obsah, musí nalézt alespoň nějaká jasná vodítka. Neuvažuji nad původností prostředků nebo novostí pohybového materiálu, to je věc individuálního vývoje. Ale základní princip. Pokud dávám volnost vnímání a asociací, je všechno v pořádku. Pokud je moje sdělení konkrétní, musím použít i konkrétních prostředků.
Občas se také až zdráhám vyslovit jistou domněnku, že existují témata, která jsou sama o sobě tak vážná a závažná, že jim jaksi více než tanec sluší slovo, a to klidně ve své postdramatické, alternativní podobě.
REM II. Gabriely Galiové (2. ročník) rozvíjí už započatou choreografickou práci zabývající se spánkovou paralýzou. Za projektem stojí osobní prožitek choreografky, ale rozvíjený dál rešeršemi a rozhovory a s potenciálem společenského zásahu, rozroste-li se v dlouhometrážní repertoárovou inscenaci. Její první část, která byla uvedena tuším již dvakrát, ale tentokrát zařazena nebyla, působí jako svébytné dílo, ve své abstrakci dokáže velmi dobře sdělit základní pocity, zmatení, obavy, zápas mysli. Když porovnám dojmy z I. a II. části, pak „jednička“ je dle mého subjektivního vnímání působivější, právě proto, že akcentuje čistočisté pocity a divákovi pomáhá zapojit smyslové i pohybové vnímání. Ano, je abstraktní – ale s potenciálem vyvolat stav, kde ztotožníme s prožíváním tanečníků. Možná divák nepochopí na první pohled, že jde o výjev z patologického stavu snění, nicméně silný a přetrvávající i ve vzpomínce. REM II. je naproti tomu narativní, zobrazuje konkrétní obsah snu a současně i situaci, která ho triggerovala. Je to trochu opačný případ k první části večera: tato byla zcela čitelná, ale od určité úrovně už tím samu sebe obírá o působivost. Kdyby si vzájemně vypůjčily něco ze svých prostředků, dosáhly by obě choreografie většího účinu.
REM II. začíná do ticha realistickým zobrazením mladé dvojice, která se večer hádá, střídavě se vzájemně odmítá, hledá či odolává nutkání použít vůči protějšku násilí. Posilněni vínem rozcházejí se a žena usíná u stolu. Její noční můra se odehrává ve třech obrazech, které jsou patrně pro autorku velmi silné a intenzivní, ale já si dovolím oponovat v tom, že dynamika celého díla má tendenci diváka spíš ukolébat než vzrušit nebo vyděsit a že tedy účinek není zřejmě takový, jak by si ho představovala (pokud chce, aby i neznalý člověk zakusil, jaké to je být lapen ve snu, který je děsivý i realistický a nelze jej odlišit od reality). Tady najednou už byl problém ztotožnit se s hrdinkou, navzdory tomu, že situace byly čitelné a jasné. Ať už šlo o zrcadlení a setkání sama se sebou v nějaké zřejmě deformované nebo neskutečné podobě, nebo v setkání s druhou postavou, která s mizejícím světlem v ruce připomínala bludičku a evokovala ony situace, kdy se ve snech marně snažíme něco získat, udržet, zachytit, kdy se zvětšuje prostor a vzdálenost a vzniká pocit paniky z nějakého nesplnitelného úkolu či cíle. Nebo nakonec v manipulaci s provazem, jímž třetí postava svou oběť uvazuje k nábytku. Ani tato scéna však nepůsobila příliš děsivě.
Stav spánkové paralýzy jsem zažila dvakrát, jednou v něm hrál úlohu hlas dávno mrtvého člena rodiny, podruhé šlo, podobně jako u jednoho respondenta z anotace, o ohrožení na duchovní úrovni. I když jsem se už před víc jak deseti lety stala odpadlíkem, ten sen mě v panice přiměl k zakoupení posvěceného předmětu, takže ano, ty věci existují, jsou reálné a dovedou vyděsit k smrti. Jenže během představení jsem nepocítila ani závan onoho děsu… Možná chybí více smělosti, kterou bychom našli třeba – úplně namátkou – v rukopisu Lenky Vagnerové, která by takové téma dokázala změnit v hotovou noční můru, ze které by se divák vypotácel s obráceným žaludkem… Samozřejmě, že k expresivitě je třeba dospět postupně, stejně tak jako k odvaze zajít za hranici, kdy budeme vidět, že rekvizity nejsou používány jenom „jako“, ale že mohou skutečně zranit (ačkoliv k tomu reálně nedojde!) Odvaha porušovat zdánlivě zakázané hranice a syrovost projevu se dostaví… Do jisté míry je rušivým elementem i používání stolu, protože je často vidět, že se interpreti soustředí primárně na to, jak jím manipulovat nebo se na něm správně udržet v určených pozicích. Pokud má sloužit jako paraván kvůli skrývání postav a manipulaci se světlem, má své opodstatnění, ale možná by šla scénografie vyřešit ještě jinak. (Jinak je problémem KD Mlejn, že nemá žádný prostor za šálami a že vidíme všechny příchody, odchody a spoustu akcí, které vidět být nemají.)
Hudba je také důležitou součástí, která může pomoci. Zde obsahuje konkrétní zvuky, kterým by možná prospělo trochu více důrazu, stejně jako následným elektronickým pasážím, které trošku evokují Liškovy průkopnické sci-fi nálady z 60. let. Pokud je účelem vyvolat v divákovi nepříjemné pocity, může i hudba na fyzické úrovni pomoci, elektronický industriál nebo agresivní noise rozhodně pomůže, ale ideálně v hutnějších plochách a v hlasitosti, která způsobí jistý stupeň nepohodlí. Jako divák ve skutečnosti takovou práci s elektronickou hudbou nesnáším, nicméně je to nástroj, který skutečně dokáže vyvolat odezvu na fyzické úrovni.
Choreografie Entropie část I. od Ester Trčkové (4. ročník), která je členkou již etablovaného mladého uskupení SPOLK, se jeví jako vyspělé dílo ve fázi work in progress. Ani u ní jsem se nesnažila ladit předem na téma a vyčkávala. Téma stáří a stárnutí tu svým způsobem přítomné bylo, ale zdá se mi, že pochopit je ani není tím hlavním a určujícím. Tahle choreografie má totiž nápad i strukturu, vývoj, překvapivé zvraty i zajímavý pohybový materiál, a to všechno dohromady stačí zaujmout po celou dobu jejího trvání. Úvodní část, akcentující především pád a manipulaci, klade vyšší nároky na interprety, kteří rychle střídají napětí a uvolnění a situace vzájemné opory. Nakonec se zformuje skupina pěti tanečníků, v níž se proměňují role, v níž nehybnost a neschopnost pohybu zabraňují jedincům v setkání a interakci, kdy jsou odkázáni na pomoc, ale své role průběžně i mění. Ztuhnutí ve smyslu fyzickém i duševním je pak pozměněno v pohyb omezený fyzickou překážkou, která je vytvořena doplňkem kostýmů. Až groteskní situace, v nichž je narušený a omezený pohyb skupinou vnímán jako výzva k nápodobě, se rozehrává téměř do podoby taneční slavnosti. Skupina však zvážní, když se před každým z tanečníků objeví nasvícený rámeček s čočkou, která zveličuje a deformuje jejich tvář. Zkoumají jejich zákoutí, místa budoucích vrásek a linek, které se ještě neobjevily, ale brzy přijdou… A zároveň si uvědomíme, že jeden z tanečníků má tělo pokryto zaschlou materií, z níž se zvedají oblaka prachu.
Mimochodem průběžně se mění i hudba, která využívá reálné zvuky, často jako čistě rytmický doprovod s akcenty, které vytvářejí pravidelnou až synkopickou strukturu, zároveň pak pracuje i s perkusemi a v další scéně s melodickými motivy pro harmoniku. Tanečníci rozehrávají duet patrně vycházející z principů kontaktní improvizace, v jiné fázi se na scéně manipuluje s vodou a tu se v choreografii objevuje něco přirozeně prostého, u jádra touhy po světě krásném a čistém. Zatím zřejmě neukončený konec nabízí sólo pro ženské tělo a praskot uschlých větviček… Téma stáří a pomíjivosti není tak úplně dominantní, ale tady bych řekla, že je to dokonce úplně jedno, protože máme co do činění s košatým jevištním tvarem, který nabízí mnoho míst k rozvinutí vlastní představivosti a kde nebude problém situace přičísnout k jasnějšímu přečtení, pokud bude choreografka chtít opravdu komunikovat konkrétní problém. Ale popravdě se mi to zdá zbytečné a domnívám se, že materiál sám o sobě bude nosný a divák by měl dostat šanci interpretovat si jej svobodně. Premiéra bude za rok, nepochybně pod hlavičkou spolku SPOLK.
Nedělí program byl o poznání optimističtější, přinesl více odhlehčenosti a také radosti z pohybu skrze improvizaci. Jolana Šturmová (2. ročník) se v Mr. Hydrophilovi volně inspirovala Erbenem, ale místo typicky českého vodníka představila divákům rybařícího krokodýla. Tanečník masce a vybavený na všemi nezbytnými rekvizitami vzbudil veselí, už když se spolu s diváky usazoval v hledišti, rozehrál několik stereotypních situací a logických přesmyček. Nedošlo na žádné srdceryvné scénáře, naopak se jednalo o příjemně humornou črtu o rybáři, který v zapadlém koutě přírody čeká na vzácné ryby, které loví jen z vědeckých důvodů. Kontrast mezi převlekem a chlapeckým hlasem ze záznamu (který zněl autenticky jako z nějakého nadšeneckého YouTube videa) podpořil náladu grotesky. Tanečnice v rolích rybek však místo masek musely spolehnout na fyzickou mimezi a pružnost. Lákány samotným lovcem i jeho návnadami, předháněly se v pozornosti, ale nechybělo ani trefné přetahování o pomyslný naviják. Čas od času je osvěžující, když se člověk nemusí mermomocí nořit do závažných témat a diagnóz, konec konců je třeba, aby vyrostli i tvůrci, kteří budou spolupracovat s lehkonohými múzami…
Michaela Dzurovčínová (4. ročník) se pod vedením Mirky Eliášové vydala do oblasti improvizace. V Out of Comfort se setkávají ve společném okamžiku nevypočitatelnosti tanečníci a hudebníci… tančící hudebníci a muzicírující tanečníci… z nichž mnozí musí skutečně vykročit ze své komfortní zóny. Dílo plné napětí a života má jasně danou rozpoznatelnou strukturu, základní pevnou kostru situací, v jejímž rámci se mohou performeři volně pohybovat, doslovně i metaforicky, pokus zůstanou fungovat jako sehraná skupina. Tématem je odlišnost či strach z ní, ale stejně tak by to mohla být jen radost z pohybu a hudby. Nebo je spíš téma odlišnosti v současnosti všudypřítomnou složkou performativních aktivit a vlastně ani není třeba ho zdůrazňovat. Improvizace je jistě obtížný úkol, který tvůrčí tým zvládl vynikajícím způsobem a celý kus rozhodně druhému programu dominoval.
Performeři zalidňují prostor pozvolna. Nástroje ukryté v nohavicích dodají náboj pomalému rozjezdu, v němž se divák může snažit rozlišit od sebe umělce ve službách dvou múz – čím více váháme, tím více to dokládá propojenost interpretů a zručné zacházení s jejich dispozicemi, což je důležité, aby sice byli „out of comfort“, ale ne zase tolik, že by se někdo cítil znevýhodněn svou dominantní profesí. Rytmus skupiny je zcela zásadní během celého vystoupení, ať už vyvěrá z hudby, nebo primárně z pohybu. Několik tanečníků se pouští do výraznějších a smělejších variací, to je samozřejmě v pozorných očích odliší. Zajímavou částí je přenášení violoncella, které kromě situační komiky obsahovalo i cosi, co působilo jako lidový rituál. Vystoupení z komfortu jistě znamená i ochotu snést falešnou hru na vlastní utrápeně sténající nástroj, když se ocitá v rukou nehráčů. Performeři využili také looper pro tvorbu různých, především rytmických smyček, i když zde se zdálo, že ne každý tak docela ví, jak zařízení ovládat. Choreografka zapojila i silnější světelný zdroj a trochu umělého dýmu, který vyvolal dojem večerního posezení u vyhasínajícího táboráku.
Odhazování kostýmů za zvuků elektrické kytary může být aktem svobodné tvorby. K improvizaci samozřejmě patří i momenty zaváhání, hledání, přelaďování, nacházení nové rovnováhy, přebírání impulzů, projevení přirozeného vůdčího ducha i následování, prolomení struktury a změna, ale s respektem k ostatním účastníkům. Nejlépe fungovalo přirozené přelévání pohybu celou skupinou. Celé vystoupení působilo paradoxně krátce, publikum by je jistě dokázalo sledovat ještě dál. Jedinou nevýhodou, která plyne z prostředí v KD Mlejn, bylo, jakým způsobem splývaly obleky interpretů s černým pozadím. Mohl v tom jistě být i záměr, ale rozhodně tu pak zanikají detaily a nastává tak trochu nechtěné černé divadlo…
Natálie Podešvová, z katedry nonverbálního divadla, zakončila večer magisterským absolventským dílem s názvem Flux, v němž střídala nejrůznější formy fyzického divadla a pantomimy, situace a výjevy, jež tvořily kaleidoskop jejího hledání: hledání svého místa a sebepřijetí. Zkoumala v něm různé podoby své osobnosti a různé polohy ženství, od čilé hospodyňky přes divu až po tvora ponořeného do sebe a znovu se rodícího do světa. Na začátku sáhla po imaginární pantomimě, ale rychlými střihy, které nenechaly diváky příliš vydechnout, se přesouvala ze situace do situace a z podoby do podoby. Jako excentrická umělkyně a hvězda showbyznysu zabrousila s pomocí svých dvou „asistentů“ ke klaunérii (jen myslím, že rozhazování třpytek už začíná být na jevišti trochu klišé). Nechybělo ani zapojení dobrovolníků z dobře nachystaných řad diváků, kteří nic netušíce obsadili sedadla přímo na jevišti.
Nicméně, více než hra s technikami mimu a scény, které chtě nechtě budou vždy alespoň maličko odkazovat k již existujícím etudám, bez ohledu na obdivuhodné a téměř tryskové proměny, které svědčí o tom, že umělkyně perfektně ovládá své tělo, zaujala hlubší podstatou druhá část vystoupení, kde nastoupila abstrakce, ale o to působivější. Od vnějšího projevu k vnitřnímu světu, k vnitřnímu prožití sebe sama, v křehkém těle, které na sebe nebere kostýmy a rekvizity ani fyzické, ani imaginární. Vstává jako z popela, přeneseně a vlastně i doslova, a bez nánosu rolí a představ, bez nutnosti vykonávat rozpoznatelné úkony, může bez bariér vnímat svět a nahlížet ho novýma očima. To je okamžik, kdy se divák může z pozorovatele stát spolu-účastníkem té metamorfózy a dát prostor imaginaci jiného druhu. Tady někde je budoucnost a úkol nonverbálního divadla.
Šlus?
Choreografie: Šárka Říhová / Asistent choreografie: Anna Kroupová / Hudba: Kryštof Záveský / Interpretace: Jakub Slovák, Gabriela Galiová / Dramaturgie: Anna Kroupová / Scénografie: Šárka Říhová, Viktorie Georgiev / Kostýmy: Viktorie Georgiev / Light design: Tomáš Příkrý / Pedagogické vedení: Mgr. Jan Kodet
REM II
Choreografie: Gabriela Galiová / Hudba: Pavel Duda / Interpretace: Alžbeta Mjartanová, Amálie Špachtová, Aurélia Rapušáková, Karolína Vatková / Scénografie: Irina Vorobeva / Kostýmy: Irina Vorobeva / Light design: Tomáš Příkrý / Produkce: Adéla Kašparová, Jakub Slovák / Pedagogické vedení: Mgr. Jan Kodet / Poděkování: Elisabeth Kateřina McIntosh
Entropie část I
Námět, choreografie a režie: Ester Trčková / Hudba: Haštal Hapka / Interpretace: Žaneta Musilová, Šárka Říhová, Simona Dejmková, David Králík, Jakub Kohout / Dramaturgie: Roman Poliak / Scénografie a kostýmy: Viktorie Drobná / Light design: Tomáš Příkrý / Produkce: Adéla Garabíková, Barbora Zajíčková / Pedagogické vedení: Mgr. Bohumíra Eliášová, Ph.D.
Premiéra work in progress: 19. 5. 2023, KD Mlejn
Mr. Hydrophilus
Choreografie: Jolana Šturmová / Hudba: Ján Kravárnik / Interpretace: Anna Kroupová, Barbora Ptáčková, Aleš Procházka / Dramaturgie: Jolana Šturmová / Scénografie: Jolana Šturmová / Kostýmy: Jolana Šturmová, Barbora Kotešovcová / Light design: Filip Horn / Pedagogické vedení: Mgr. Jan Kodet
Out of Comfort
Choreografie: Michaela Dzurovčínová / Asistent choreografie: Eva Rezová / Zvuková režie: Jan Vaniš / Interpretace: Alžbeta Mjartanová, Eva Rezová, Kseniia Serykh, Jan Razima, Sarah Jedličková, Jan Bára, Štěpán Hon / Dramaturgie: Anna Benháková / Kostýmy: Polina Akhmetzhanova / Light design: Filip Horn / Produkce: Adéla Kašparová, Kryštof David / Pedagogické vedení: Mgr. Bohumíra Eliášová, Ph.D. / Konzultanti: George Cremaschi, MgA. Monika Diatta-Rebcová, Ing. MgA. Tomáš Reindl, Ph.D.
Flux
Námět, choreografie a režie: Natálie Podešvová / Hudba: Sára Vosobová, Matěj Šíma / Interpretace: Natálie Podešvová / Kostýmy: Polina Akhmetzhanova / Light design: Martin Bitala / Pedagogické vedení: MgA. Roman Horák
Premiéra: 21. 5. 2023, KD Mlejn
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
