Pucciniho Butterfly v Plzni by se mohla hrát pod názvem Pinkerton

  1. 1
  2. 2

Role Čo-Čo-San prošla v Plzni obdobnou kalvárií jako v Praze před rokem Heřmanova inscenace. Plánovaná slibná Linda Ballová se proměnila v jiná jména alternantek (Marie Kobielska a Christina Vasileva), avšak i tyto sopranistky podlehly onemocněním. Stres před premiérami je ostatně moc rád přitahuje, ba někdy i vyvolává. Martin Otava zapracoval a sehnal z Liberce sopranistku Věru Poláchovou, která již roli zpívala. Což bych neoznačoval ani za typický „záskok“ jako takový, role typu Čo-Čo-San sopranistky nezapomínají, to je partie pro vícerá životní zopakování. A režie není zase tak složitá, aby se do ní pěvec s jevištní praxí a již prožitou rolí rychle nevpravil, je-li pružný a tvořivý. Nejde o konverzační typ díla. Věra Poláchová zvládla roli dobře, velmi muzikálně, s jevištní inteligencí a noblesou. Její pěvecký projev, z počátku poněkud prostorově subtilní, mnoho neslibující, během večera stále narůstal v nosnosti zvuku i výrazové přesvědčivosti.

Méně výrazný byl Sharpless v podání Jiřího Kubíka, příliš nepřesvědčoval pěvecky ani herecky, jako by se v dané roli necítil zrovna ideálně. Suzuki Jany Foff Tetourové měla svá silná výrazová místa ve druhém dějství, její sugestivní přechod jeviště s kufříkem, symbolizující odjezd dítěte, byl krásnou hereckou etudou. Dobrým, buffózně laděným Gorem byl Tomáš Kořínek, znělým Bonzem Jevhen Šokalo (na rozdíl od Pinkertona bez alternace je Bonz obsazen trojmo). V epizodní roli Yamadoriho zaujal hlasově i jevištní přirozeností Jakub Hliněnský. A samozřejmě v Butterfly nelze opomenout pěkný debut v roli Dítěte Čo-Čo-San Michala Peška.

Dirigent Jiří Štrunc má dílo zažito z pražského nastudování, nevím, zda ho již dirigoval sedmdesátkrát jako Paolo Lardizzone stačil již účinkovat v Pinkertonovi. Akustika orchestřiště je v Novém divadle svébytná, trochu mi připomíná budějovický divadelní sál Metropolu. Že by si zde vzali tvůrci Nového divadla ne právě ideální vzor akustiky? Orchestr hraje pod Štruncovým exaktním gestem a jeho vzornými avízy solidně, kultivovaně zní smyčcové skupiny, dobře si vedla i sekce žesťů, ale celkový zvuk je trochu mdlý, bez spodních alikvotů a větší míry účasti basové harmonie v dané limitované akustice, ale i bez plnějších fortissim na vrcholech, která dovedou ve Velkém divadle až přehlcovat zvukově prostor. Jiří Štrunc vede souhru mezi jevištěm a orchestrem přesně i díky střízlivé agogice (oproti naopak rozevláté agogice Kofroňovy Tosky, kde museli být pěvci velmi pozorní k taktovce), na straně druhé mi chybí překvapivé momenty, ale i trochu více dynamiky. Ta se projevovala přece jen stále víc po přestávce, a tak slavné intermezzo v Andante sostenuto zahrál orchestr výborně. Sbor plzeňské opery pod vedením Zdeňka Vimra měl po delší době trochu snazší úkol, který zvládal s přehledem. Jak efektní pověstný sbor v brumendu na konci druhého dějství, tak již ten ve vstupu do dějství prvního zněly v harmonii kompaktně, intonačně pevně a zdárně se vyrovnávaly s akustikou prostoru bezproblémovou zvukovou nosností.

Pokud mám učinit jednoduché resumé, nejsem v tak relativně snadné situaci, jako byla jistá euforie po premiéře Macbetha, kde do sebe zapadaly všechny složky jako ozubená kolečka v převodovce. Režie a scéna působí zdařile, vyústění díla má pro mne až překvapivě pozitivní ideu, osvobozující od sentimentu a dávající dílu novou dimenzi. Hudební nastudování je na solidní, ale ne překvapivé platformě, prostě co očekáváte, to se více méně naplňuje. Jsem asi náročný, toužím být více překvapován větší mírou agogiky, dynamiky i náhlých změn. Pěvecky se z kvartetu postav prosazoval Pinkerton Paola Lardizzoneho, vzdor obrovské zátěži posledního týdne, způsobené pendlováním mezi českými divadly, ba i navzdory náročné premiéře den před plzeňskou Butterfly v Českých Budějovicích, o níž bude recenze až po její druhé premiéře. Co by si probůh obě scény v Čechách počaly, kdyby nebyl k dispozici? Aby ho obě divadla do zlata vysadila. Proti tomu, co by snadno nemuselo být vůbec, je celkově vydařená kreace Věry Poláchové v určitých mantinelech pěveckých dispozic, vlastně jen zpestřením divadelního života Plzně. Ostatně abych vše odlehčil v závěru, použiji citaci Naděždy Kniplové, jíž mne před časem s elegancí sobě vlastní odzbrojila: „Lyrickými soprány můžete u nás přehradit Vltavu a způsobit novou povodeň.“ Těšme se tudíž na další záskoky či nezáskoky, lyrické soprány si to mohou zřejmě dovolit, jak pravila naše veliká sopránová legenda. Na rozdíl od prvooborových tenorů, slovy učitele Bendy z Dvořákova Jakobína – velmi vzácných ptáků, neb přece jejich „poloha je vysoká.“

 

Hodnocení autora recenze: 70%

Giacomo Puccini:
Madama Butterfly
Hudební nastudování: Jiří Štrunc
Dirigrent: Jiří Štrunc (alt. Norbert Baxa)
Režie: Martin Otava
Scéna: Pavel Kodeda
Kostýmy: Dana Haklová
Světelný design: Antonín Pfleger
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr a sbor Divadla J. K. Tyla v Plzni
Premiéra 21. ledna 2017 Nová scéna Divadla J. K. Tyla v Plzni

Čo-Čo-San – Věra Poláchová (alt. Maria Kobielska / Christina Vasileva)
Suzuki, její služebná – Jana Foff Tetourová (alt. Jana Piorecká)
B. F. Pinkerton – Paolo Lardizzone
Kate Pinkertonová – Ivana Klimentová (alt. Andrea Frídová)
Sharpless, konzul USA v Nagasaki – Jiří Kubík (alt. Jiří Hájek)
Goro, dohazovač – Tomáš Kořínek (alt. Jan Ježek)
Kníže Yamadori – Jakub Hliněnský (alt. Miro Bartoš)
Bonzo, strýc Čo-Čo-San – Jevhen Šokalo (alt. Pavel Horáček / Dalibor Tolaš)
Yakusidé – Roman Dušek (alt. Miro Bartoš)
Císařský komisař – Miro Bartoš (alt. Daniel Kfelíř)
Knihovník – David Cody (alt. Marcel Halla)
Matka – Valentina Čavdarová
Teta – Jana Tolašová
Sestřenka – Eva Brabcová
Dítě Čo-Čo-San – Michal Pešek

www.djkt.eu

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: Madama Butterfly (DJKT Plzeň 2017)

[yasr_visitor_votes postid="238937" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments