Radim Schwab: S každou rolí začínat znovu!

Není náhodou, že jsme pro náš sváteční rozhovor zvolili právě zpěváka Radima Schwaba. Ačkoli patří na českém scéně mezi nejúspěšnější muzikálové hvězdy, nezapře ale školení klasickou pěveckou technikou. K opeře má velmi intenzivní vztah a věnuje se jí i koncertně. V tomto směru je u nás v Čechách opravdu výjimečný. Proto nás velmi potěšilo, když se rozhovořil o opeře a muzikálu, jako o žánrech, které se mohou navzájem obohacovat a ne spolu soupeřit.

Strávit hodinu s předním muzikálovým hercem a zpěvákem Radimem Schwabem je osvěžující a povzbuzující. Ale je svízelné ji naplánovat. Radim má tak nabitý diář, že v něm na rozhovor pro náš portál našel jen dvě okénka… Když jsem pak mladého a urostlého charismatického muže maskovaného strakatou kšiltovkou a dobře střiženým vousem v jedné kavárně v centru Prahy zpovídal, mluvil z něj otevřený člověk s obrovským přehledem, zkušenostmi, vytříbenými názory. A v neposlední řadě velkou úctou k lidem, kteří stáli u počátků jeho kariéry. S nakažlivým nadšením se zamýšlel nad aspekty své práce, názorně předváděl finesy pěveckého umění a nakonec ochotně o čtvrthodinu prodloužil náš společný čas…

Kdybych se chtěl vrátit k vaším začátkům a k osobnostem, které vás formovaly, musíme do brněnského Divadla Husa na provázku, do Studia Dům Evy Tálské…

Ano, to byla poloprofesionální scéna a paní Tálská si na této platformě jaksi „osahávala“ nové projekty ještě před tím, než s nimi posléze pracovala v profesionálním souboru. Tak například připravila Krále Leara nejprve se Studiem dům a pak teprve s Provázkem.

To byly primárně činoherní projekty a vy jste u toho byl už jako dítě. Ovlivnily vás tyto kořeny při pozdějším rozhodování?

Zásadní měrou. Rodiče zpočátku vůbec nechtěli, abych studoval divadlo… V žádném případě konzervatoř, nejprve střední školu a pak snad, když mě to bude pořád bavit. Já byl totiž jako dítě v zájmech hodně přelétavý… Dopadlo to tak, že jsem do Domu chodil při střední škole, před maturitou složil přijímačky na JAMU a začal studovat činohru.

Jste vytížený muzikálový zpěvák a herec, tak jste alespoň nejvíc vidět a slyšet; ale věřím, že na činoherní průpravu nedáte dopustit…

Velmi se mi hodí, máte pravdu… ale naopak jsem musel spoustu dovedností doběhnout ve zpěvu. Jsou to totiž dva naprosto odlišné obory a je fajn, když můžete nahlédnout do každého. Nicméně já jsem milovníkem opery a cítil jsem, že tuhle průpravu si budu muset doplnit cíleným studiem. A jsem šťastný, že to probíhalo konkrétně u profesora Reného Tučka, u Andy-Louisy Bogzy či Vlada Chmela.

Narážíme na odvěký střet činoherců a operních pěvců… myslím, že herci si o zpěvácích ještě stále myslí, že jen stojí na jevišti a krásně zpívají, nic víc…

Jenže herci zas nevědí, že je někdy ta opera tak těžká, že jen ustát nároky, zazpívat exponovanou plochu a dostát zápisu skladatele je téměř nadlidský úkol. A že už není čas ani kapacita na „blbiny“ okolo…

A obráceně?

Ano… v muzikálu zas nemůžete dvě a půl hodiny jen krásně zpívat, nechat se hezky nasvítit a basta. To nestačí! A zároveň se nesmíte nechat strhnout emocemi. Svými i těmi v hudbě, které vás můžou dostat do takového rozechvěni, že nezazpíváte nic.

Jinými slovy mít kontrolu nad technikou?

Přesně tak, přirovnávám to k maratonskému běžci, který musí i na dlouhé trati dávat pozor, kam šlape. A není pravda, co se často říká, že profesionálovi to funguje samo. Nefunguje! Klíčem ke zvládnutí operní role a partu je neustálá vědomá kontrola.

A to je podle vás základní rozdíl oproti činohře?

Ano, ten tkví v tom, že v činohře musíte co nejvíce zapomenout na sebe, na to, abyste se předváděl. Ale musíte si představit, že hrajete-li lásku k nějaké slečně, je to láska větší, než kterou zažíváte se svou přítelkyní.

O vás je ale známo, že k opeře velmi tíhnete…

Když se opera dobře zinscenuje a podá, je to nářez…

Co to znamená, když je opera dobře podaná…?

Z mého pohledu je to tehdy, když máte jako divák hudební katarzi. Nehodnotím detaily provedení ani režijní koncepci. Ale dodnes si pamatuji, jak jsem například viděl paní Bogzu jako Toscu. Rozsekala i mojí kamarádku, choreografku  Leonu Qašu, která dělá streetdance, a s níž jsem na tom představení byl… Nejvíc mě dostala scéna Tosky se Scarpiou v jeho paláci, kde vše pozvolna narůstá a neskutečně houstne. Musel jsem na to představení jít ještě asi desetkrát, jako bych si šel pro svou „dávku…“ Pak jsem viděl pozdější Morávkovu Toscu, která, když začínala, budila u diváků kontroverze, a když se s jejím uváděním končilo, byla to již normální inscenace, tak se její náskok srovnal…

Už jsem připomněl, že je dobře znám váš vztah k opeře a tzv. klasickému zpěvu, vy jste zdůraznil své klasické pěvecké školení. Dokážete formulovat, proč mají dosud muzikál a opera dosti vyhraněné tábory svých příznivců, které na sebe navzájem nevraží, proč řada operních diváků nahlíží na muzikály jako na něco lidovějšího, nižšího…?

Snadná odpověď, byť s ní asi pohorším řadu muzikálových produkcí… kdyby se u nás muzikálový žánr dělal v takové kvalitě jako na West Endu, na Broadwayi či jiných prvoligových scénách, ten rozdíl, který jste popsal, nebude vůbec existovat. A přitom jde „jen“ o respektování žánru. Ta primární kvalita spočívá v geniální činohře a dokonalém zpěvu. A když má schopný činoherec pěvecké rezervy, musí ho to někdo naučit, aby mohl muzikál vůbec dělat. A naopak….

Z vaší kariéry mám ale pocit, že jste měl zatím štěstí právě na ty „top“ muzikálové produkce, příkladně ze školy jste šel rovnou do Monte Crista…

To byl nádherný projekt a spolupráce s pány Bednárikem, Borovcem a Hesem. I s Karlem Svobodou. A přestože jsem tehdy dostal nabídku do angažmá divadla Husa na provázku, úspěšným konkurzem do Monte Crista jsem pomyslnou výhybku mé dráhy přehodil. Poté začaly přicházet nabídky k Lucii Bílé do Ta fantastiky na Excalibur, Láska je Láska či Obraz Doriana Graye. A to štěstí, jak říkáte, jsem opravdu měl i pak, když jsem se dostal do Klíče králů nebo Fantoma opery. Jenže vedle toho se tu urodilo i množství druhořadých produkcí, které ten rozpor a odsuzování muzikálu zakládají.

Čím to je?

Jistě za tím není záměr napsat „céčkový“ muzikál. Prostě se někdy těžko odhaduje, jak dopadne titul psaný na zakázku pro určitý tým. Proto producenti rádi sahají po osvědčených titulech, které už zabodovaly v Londýně či v Německu, jehož muzikálový trh je pro nás také určitým měřítkem.

A je to jistě i hlubší tradicí toho žánru…

Ovšem, ta  světová díla  vznikala a mnoho generací je tam pěstuje. U nás je muzikálová tradice stále v plenkách, na rozdíl od opery a činohry. Ovšem na druhou stranu jako divák musím říct, že jsem shlédl i řadu operních představení, která bych si raději odřekl či si pustil jen hudbu třeba v klidu domova…

Díváme-li se na současnou mladší či nastupující generaci operních umělců, také vidíme, že onen kult nepohyblivých a sošných krásně zpívajících lidí se již stírá, na školách se velmi dbá na jevištní pohyb, fyzický trénink, tanec…

Naštěstí ano. Je tu generace mladých nadšených lidí, která nás ještě bude překvapovat. Oproti minulým dobám má neomezené možnosti cestování a kontaktů se zahraničím. Jak je dnes jednoduché sednout do letadla a vydat se na kurzy do Milána nebo si zaletět na Broadway k nějakému profesorovi! Stejně tak i režiséři neměli možnost na vlastní oči vidět a zažít zahraniční produkce. Řadu z těch mladých dnes ještě neznáme, ale jsou to nepochybně budoucí „rafani“, kteří tu vše převálcují, vydrží-li jim tempo a síly. Nicméně musím zdůraznit, že dnes i dřív velmi záleží a záleželo na režisérech. Vzpomněl jsem si teď na pana Bednárika. To byl neskutečný profesionál a velmi inspirativní režisér, který dovedl pracovat prakticky s jakýmkoli „materiálem“ a vždy to dopadlo dobře. Mne s ním víc bavilo zkoušet ty role, než  je pak hrát.

Přivítáte, když se režisér nechová autoritativně? Do jaké míry vás baví budovat si postavu a jevištní vyzařování dané role sám?

Snažím se samozřejmě respektovat věci, které jsou dané. Ale i tak je tu velký prostor pro hledání. Samozřejmě, po těch letech byste mohl mít příslušné šuplíky, jen přijít na zkoušku a všechno tam „nasázet“. S poloviční námahou. V představení Mistero Buffo ztvárňuji dvacet šest postav, takže přihrádek bych měl mít dost a bylo by kam sáhnout. Ale  dávám si záležet, abych to tak nedělal. Když ale začínáte „z nuly“ můžete někdy být bohužel vystaven i posměchu kolegů, protože se občas v tom hledání „patláte“ skoro jako amatér a nevyhnete se chybám. Ale pokud chcete najít něco nového, jděte cestou pokusu a omylu…  Nesmíte se však bát, že vám občas někdo řekne „kdy začneš“? /smích/  A k vaší otázce na režiséry – mám rád takové, kteří jsou zvědaví a s chutí si poslechnou váš názor. Už jen proto, aby se neochudili. Řada kolegů je ale za animaci naopak vděčná, protože je to jednodušší a hlavně nemusí se svou vlastní kůží na trh.

Poznáte moment, kdy je postava hotová?

Mnoho fazet dané postavy přibývá až časem, reprízami, po prázdninách a podobně. Ale chvíli, kdy cítíte, že již můžete před diváky, poznáte bezpečně. Třeba tím, že se neustále kontrolujete, ale ono to najednou běží samo. A vy můžete vypnout vašeho vnitřního rádce. Nu, a když režisér „zastříhá ušima“, a řekne, že je to dobré, můžete si být teprve jistý…

 Bavíme se o nesmiřitelnosti diváckých základen muzikálu a opery. Mohla by za tím být i čistá metodika zpěvu, která je – a musí být, z hlediska technického i výrazového – v obou žánrech jiná? Jakoby si operní diváci nade vše cenili belcanta za doprovodu akustických nástrojů bez amplifikace, byť víme, že se v některých divadlech i operní pěvci lehce nazvučují. A navíc jsou tu lidé, kteří zvládají na skvělé úrovni to i to. Napadá mne třeba Mirka Časarová, jež dokáže báječně zazpívat Aidu, Mařenku, Giudittu, ale účinkuje s vámi také ve Fantomovi opery či se souborem Rock Opery…

Technické rozdíly samozřejmě jsou. A těžko se to popisuje. Muzikál se zpívá víc civilně bez vokálové deformace a musíte velmi dobře rozumět i bez titulkovacího zařízení. Taky zpíváte na port a leccos si můžete ulehčit.  Zatímco opera vyžaduje vázání, velkou dechovou oporu, spoustu pěvecké techniky, velkou fyzickou kondici a roky tvrdé dřiny! K čemu to přirovnat… zkrátka jako kdybyste letěl helikoptérou a pak sedl do tryskáče.

A zřejmě záleží také na rozmanitosti uvnitř samotného muzikálového žánru…

Ano, vždyť dnes už funguje tolik různých samostatných kategorií a stylů! Příkladně soulové muzikály jako Dream Girls, který se zpívá úplně jinak nežli Fantom opery, jenž je mnohem klasičtější. Podobně jako Bídníci či West Side Story, kde zas nemůžete uplatnit pop-soulové nasazení z Dream Girls. V něm excelují černoši, kteří mají už od dětství pěstovaný charakteristický styl. A něco jiného je zas rockový muzikál nebo nejnověji třeba Hamilton, který se k nám dostává z Broadwaye. Ten už se blíží k hiphopu. Každý žánr má své unikátní rysy a umělci se mezi nimi nemůžou točit tak, jako v opeře. Byť uznávám, že například Mozart se zpívá poněkud jinak než Puccini.

A když porovnáme onu klasičtější linii muzikálového zpěvu s operou?

Tak dojdeme k tomu, že jsou si značně podobné. S tím, že nezpíváte tolik „otevřeně“. Představte si třeba Barbaru Streisand. I ona zpívá v legatu a plynule, ale civilněji a jinak, než José Carreras například.

A pak je tu také otázka intonace…

Narážíte na to, že v romantické opeře se drobná nepřesnost může ztratit v hloubce výrazu…? Nebo se ledasco tak nějak může ztratit v orchestru…To je fakt. V muzikálu je to přesně naopak. Díky amplifikaci a nahalení působí jakékoli sebemenší zakolísání jako facka. A zvuková technika vaší chybu ještě umocní. Na druhou stranu vám ale zvukař může pomoci v indispozici, tím, že vám přidá sílu i barvu. V opeře tohle nejde, že…

I když špatný zvukař je horší jak žádný zvukař…ten Vám to celé může úplně zkazit. Jak řekl kdysi pan Bednárik „ ja keby som nemal zvukárou, tak som o desiať rokov mladší…“

Je jiný i pocit vlastní zvukové kontroly?

Určitě ano. V muzikálu jste zvyklý na odposlech, který v operním divadle najednou není a prostor divadla vám zvuk „ukradne“ hned před pusou a musíte se spolehnout na pocit uvnitř, ještě než se z vás tón ozve.

Popisoval jste odnože muzikálového stylu, je podle vás v silách jednoho člověka vytrénovat se tak, aby byl schopen zvládnout Dream Girls, Hamiltona i West Side Story?

Žijeme ve skvělé době, která nemá hranic. V atletice se třeba rekordy a mety neustále posouvají. Ale pokud jde o zpěv, řekl bych, že to možné není. Hlas musíte určitou jednotnou linií vést. Když trénuju klasiku, je to proto, že mne čeká klasický koncert. A v ty dny nezpívám nic jiného. Nemůžu v jednom dni dopoledne cvičit pop a odpoledne operu. A pokud se ptáte na někoho, kdo zazpívá všechny styly jak muzikálové tak operní… nevím, možná, že nás někdo překvapí. Pokud to bude skutečně osobnostní zpívání, pak klobouk dolů. Ale většinou to je spíš něco jako imitace, spartakiáda… ale kdo ví, třeba nás někdo opravdu překvapí…

Vy jste mi řekl, jak vás v raném mládí bavila opera, jak jste si dvacetkrát po sobě přehrával Dona Giovanniho. Bavíme-li se o predispozicích pro určité výkony a nutnosti některé jiné tvrdě vydřít, s čím jste se narodil vy osobně a co jste musel extra pěstovat?

Vybavuje se mi jeden prazážitek. Šel jsem s mámou do někdejšího Prioru, nechala mne čekat venku a poblíž byl obchod s deskami, z něhož zněl Čajkovského Koncert b moll. A já byl jak opařený. Už tehdy, v nějaké první třídě mě klasika tímto způsobem zbourala. Ale mě ani ve snu nenapadlo, že bych se mohl živit zpěvem a že by vůbec můj zpěv někoho zajímal. A k tomu došlo až náhodou ve zmíněném Studiu Dům, kde paní Tálská do jedné z pěveckých dílen sháněla profesionální lektory. A jistá profesorka z Janáčkovy Akademie mě při hromadném rozezpívání uslyšela, zavolala si mě, poslechla, a řekla, že bych měl cvičit. Mě ale vůbec nedocházelo, o čem mluví. A při studiu činohry mně pak tato dáma vyučovala zpěvu a směrovala mě k němu. Dokonce za mě vyplnila přihlášku do konkurzu do Monte Crista, kde ze dvou tisíc lidí vybrali Ernesta Čekana a mě. A až v ten moment jsem paní profesorce uvěřil a rozhodl se.

A pak se taky člověk začne chtě nechtě porovnávat s ostřílenými profesionály, vedle kterých se ocitl na scéně…

To je fakt… a najednou si říkáte, že si vlastně nestojíte zas tak špatně. A tohle všechno mě takříkajíc nakoplo, začal jsem zpěv studovat do hloubky a dostal se až k panu profesorovi Tučkovi. A moje kariéra nabrala jiný směr. Ale zpět k vaší otázce: nikdy mne nenapadlo živit se zpěvem, hudbu jsem pouze poslouchal a bylo mi u ní krásně. Ale neptal jsem se proč.

A hudební puberta?

Ta šla křížem krážem všemi směry. Od Michaela Jacksona k Whitney Houston. Od Šostakoviče, Čajkovského a Mozarta k rocku. Studoval jsem ale činohru. Jenže kdybych se mohl rozhodnout znova, šel bych najisto k hudbě. A herectví bych si nechal v záloze. Ale to jsou všechno ta kdyby. Málokdo může říct, že se setkal s Evou Tálskou, jedinečnou dámou, která vychovala osobnosti typu Miroslava Donutila či Bolka Polívky. Nebo s fantastickou herečkou, skutečnou legendou Husy na provázku Aťkou Ambrovou, která pro mne byla doslova zjevením. Byla to ona, kdo mi na otázku „…a kdy to budu umět?“ odpověděla: „Nikdy. S každou rolí a s každým titulem budeš začínat pokaždé znovu.” Miloval jsem je a doteď z těchto lidí čerpám. A pod jejich vlivem jsem makal na činohře, i když vědomě bych se dnes rozhodl jinak.

A než se rozloučíme, malý pohled do vašeho diáře na nejbližší dny a týdny…

Máme za sebou cele tour s koncerty Vánoční sen 2018, kde byla mým hostem moje kamarádka a herečka Jaroslava Obermaierová.  A na příští rok se chystá velký projekt – koncerty Mr. Muzikál 2019! Ted už tu show začínáme chystat. Bude to nádhera a moc se na to těším. První koncert bude v Městském divadle v Kolíně 21.května. Další pak Praha, Brno, Ostrava, Pardubice a Plzeň. A až do června hrajeme stále Fantoma Opery…