Rekordman Valerij Gergijev a petrohradské stopy Eduarda Nápravníka

Získat rozhovor s tímto umělcem – ředitelem a skutečným vládcem divadla a současně častým a žádaným hostem festivalů i světových metropolí a jejich těles – byť rozhovor krátký, bývá nadlidský úkol. Pamatuji si, přes jasné potvrzení, na marné postávání před šatnou o přestávce jeho brněnského koncertu před několika lety. A nezapomenu na anabázi v Petrohradu před více než deseti lety. Přísliby se během tří dnů měnily – ano, o přestávce, ne, až zítra po opeře… Měl za sebou šestihodinové představení Wagnerova Soumraku bohů na festivalu Hvězdy bílých nocí. Unaveně seděl u svého stolu, řešil s tajemnicí telefonáty a korespondenci, sledoval v televizi sportovní přenos, zajímal se o přípravu další premiéry a vyprávěl si s několika lidmi. To vše najednou. Desítky minut strávených na chodbě, v předpokoji a pak už i přímo v pracovně nakonec přece jen korunovalo úspěšných deset minut. Odpovědi na otázky byly jednověté, televizi sledoval jedním okem dál a občas ještě telefonoval. Bylo hodinu a půl po půlnoci. Venku už se po chvíli setmění zase rozednívalo.

I nyní před pražským koncertem Valerij Gergijev potvrdil, že si je dobře vědom české stopy ve svém divadle. Eduard Nápravník, jehož busta je v interiéru s mnoha dalšími umístěna, i u něj požívá vážnosti – a zmiňuje to opakovaně.

Eduard Nápravník, vlastně jeden z jeho předchůdců, působil u orchestru Carského divadla od první poloviny šedesátých let. Od roku 1869 až do své smrti v roce 1916 byl prvním kapelníkem, tedy šéfdirigentem. Sám také komponoval, ale především jeho rukama prošly při premiérách operní i symfonické partitury mnoha autorů.

Eduard Nápravník nastudoval na osmdesát oper, víc než polovinu z toho od ruských skladatelů, včetně děl od Dargomyžského, Musorgského a Rimského-Korsakova a všech oper Petra Iljiče Čajkovského. A dirigoval v roce 1893 také definitivní podobu Čajkovského Patetické symfonie – nedlouho po její premiéře a pár dní po skladatelově náhlém úmrtí.

Naproti „Mariince“ je konzervatoř, vlevo od ní pomník Korsakova, vpravo Glinkův. Na dohled odsud je dům, v němž jako dítě bydlel Stravinskij… Mariinské divadlo, za sovětské éry nesoucí název Státní divadlo S. M. Kirova, se pod Gergijevovým vedením stalo v devadesátých letech magnetem západních pódií a protagonistou kultovních nahrávek ruské hudby, zvláště řady operních kompletů. A pověst neztrácí. Pražský koncert je součástí dalšího turné orchestru po významných evropských sálech, které zahrnuje březnové koncerty v Basileji, Mnichově, Berlíně, Praze a Paříži.

U orchestru, který od roku 1988 nepřetržitě vede, se vůbec poprvé objevil Gergijev jako vítěz Karajanovy dirigentské soutěže před čtyřiceti lety, v lednu 1978. O deset let později se stal hudebním ředitelem orchestru a v roce 1996 generálním a uměleckým ředitelem celého divadla s orchestrem a s operním a baletním souborem. Vedle petrohradského působení byl v letech 2007 až 2015 hlavním dirigentem Londýnských symfoniků, od roku 2015 je šéfdirigentem Mnichovské filharmonie, s níž teď v polovině března účinkoval v jejím domovském městě a ve Vídni. Pravidelně spolupracuje s Metropolitní operou a dalšími divadly v Evropě a Americe, i s filharmoniky v New Yorku, ve Vídni a v Berlíně a mnoha dalších metropolích.

Pro Gergijeva, stále ještě jednoho z nejdůležitějších dirigentů současnosti, je na stupínku charakteristické sugestivní vedení s náročnými nesmlouvavými pohledy, provázené celkovou naléhavostí, přesným sledováním a vynucováním proměn, jemnými rychlými návodnými pohyby prstů i nervním potřásáním rukou. Někdy diriguje s legendárním párátkem v prstech pravé ruky. Média jeho projev nazývají geniálně nepředvídatelnou muzikálností. Valerij Gergijev, to je zarostlá tvář, charakteristický přerývaný a chraplavý hluboký hlas, uhrančivé oči… Dirigentský mág.