Reportáž: S Českou filharmonií a Tomášem Netopilem na turné ve Švýcarsku

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Bílý futrál s violoncellem nepřehlédnete. V letadle trůní na sedadle se zvláštní letenkou, vršek o kousek vyčuhuje nad hlavami cestujících. Na letišti, zavěšen na popruzích na zádech hráče, vám pomáhá neztratit se cestou ven. Česká filharmonie cestuje na pětidenní turné do Švýcarska a v Curychu je potřeba najít připravené autobusy, které orchestr dovezou do sedmdesát kilometrů vzdáleného Lucernu. Večer je tam první koncert.
Česká filharmonie s dirigentem Tomášem Netopilem a violoncellistou Trulsem Mørkem ve Švýcarsku – Lucern 22. 10. 2017 (foto Petr Veber)

Tři čekající autobusy jsou překvapivě z Kladna. Prý je však levnější, aby na tuto práci do Švýcarska a zpátky dojely, třebaže prázdné, než si tu najmout místní… Teď už jsou všichni filharmonici rozděleni do hotelů, je chvíle volného času něco sníst, někdo možná cvičí, jiný odpočívá. Nástroje mají mnozí s sebou, další, hlavně ty větší, jsou ve velkých kovových bednách polepených různými úředními nálepkami a omlácených častým stěhováním, které dorazily do zákulisí sálu po obědě. Technici už tady mají plné ruce práce, aby bylo všechno včas připraveno na podvečerní zkoušku.

Akustická kouzla
Kulturní a kongresové centrum, slavné lucernské KKL, stojící v centru města vedle nádraží a na břehu jezera Vierwaldstättersee, je dílem architekta Jeana Nouvela.

Česká filharmonie s dirigentem Tomášem Netopilem a violoncellistou Trulsem Mørkem ve Švýcarsku – Lucern 22. 10. 2017 (foto Petr Veber)

Slouží od roku 1998, kdy velký sál otevřeli koncertem Berlínští filharmonikové s Claudiem Abbadem. Dovnitř do foyeru rafinovaně vtéká voda, z horní terasy je krásný výhled na Alpy. Stavba je zdaleka viditelná díky obrovské střeše, která výrazně přesahuje základní obrys budovy. Jsou tu ještě dva menší sály, konají se tu zasedání a kongresy, ale největší hlavní sál je jen koncertní, ukazuje mi postupně interiér Anne Regard, žena z nevelkého štábu, který turné na místě organizuje a jistí.

Česká filharmonie s dirigentem Tomášem Netopilem a violoncellistou Trulsem Mørkem ve Švýcarsku – Lucern 22. 10. 2017 (foto Petr Veber)

Vedle vstupu na pódium je v zákulisí kukaň, kde je už osmnáct let doma také Armin Seeholzer, technik odpovědný za akustiku sálu. Ochotně vstává, půjde mě provést místy, kam publikum nevidí. Jdeme k varhanám a díváme se do prázdného sálu i na jeho světlé stěny. Ukazuje mi na nejbližším obložení stěn různé vzory, malé prohlubně na povrchu, které modifikovaně pracují s různými zvukovými frekvencemi. Vysvětluje mi, jakými kouzly lze upravovat dozvuk a další parametry. „Zatáhl jsem na bocích na balkonech závěsy, takže pro orchestr a dirigenta budeme pro jejich zkoušku simulovat, že sál není prázdný. Myslím, že mohu na devadesát procent napodobit charakter prostoru, jak bude znít, až tu bude všech osmnáct set posluchačů,“ ukazuje na kolejnice. Závěsy nyní zakrývají část obrovských výklopných betonových segmentů, desek na stěnách sálu, jejichž pootevřením nebo úplným uzavřením lze také ovlivňovat míru suchosti akustiky síně.

Česká filharmonie s dirigentem Tomášem Netopilem a violoncellistou Trulsem Mørkem ve Švýcarsku – Lucern 22. 10. 2017 (foto Petr Veber)

Lucernská budova KKL byla po síni v Birminghamu druhou takovou velkou prostorou v Evropě, kde jsou kolem sálu za betonovými deskami pro kouzlení s akustikou ještě skryté prázdné koridory s dalšími přídavnými a měnitelnými prvky. Obrovský lustr, těleso, které visí nad pódiem, lze spouštět do různé výšky a upravovat tak zvuk v sále dalším způsobem. Pro dnešek visí patnáct metrů vysoko. Máte na to počítač, nebo se řídíte zkušeností a sluchem, ptám se. Armin Seeholzer, pro svou práci evidentně víc než jen z povinnosti zapálený, se jen usmívá. Používá uši, má své vlastní know how. Žádný počítač. Ptá se, kam mám lístek, řekl by mi přesně, jestli je to vynikající, nebo jen velmi dobré místo pro poslech. Nepříliš dobrých je jen pár, v poslední řadě v přízemí ve skrytu převislého balkonu… A závěsy? Pro večer zmizí.

Čtvrt hodiny před pátou může půlhodinová zkouška začít, jen sólista, norský violoncellista Truls Mørk, ještě potřebuje jinou židli.

Česká filharmonie s dirigentem Tomášem Netopilem a violoncellistou Trulsem Mørkem ve Švýcarsku – Lucern 22. 10. 2017 (foto Petr Veber)

Pak už se intenzivně pracuje. Není k dispozici víc času, skladba se dá jen informativně na několika místech připomenout.

Vzpomínání na Jiřího Bělohlávka
„Když je sál dobrý, když je v něm jen minimálně překvapivých momentů, které by křížily cestu, sžije se s ním člověk velmi rychle,“ odpovídá po zkoušce dirigent Tomáš Netopil na otázku, jak náročné je přizpůsobit se neznámému prostoru. Pokud je akustika čistší, mohou z toho dirigent i orchestr okamžitě profitovat. Vše je na dosah… a to je podle něj výhodné. Orchestr je nicméně zvyklý na Rudolfinum, takže žádné hostování není úplně snadné. Vždycky je to změna a musíme se s ní poprat, připouští.

Česká filharmonie s dirigentem Tomášem Netopilem a violoncellistou Trulsem Mørkem ve Švýcarsku – Lucern 22. 10. 2017 (foto Petr Veber)

Však se také předtím, než začali pracovat, alespoň na chvíli vydal do hlediště, aby slyšel orchestr z odstupu. I když jen ladili, tak jednotlivé nástrojové skupiny vnímám a mohu si situaci trochu zmapovat, vysvětluje. Místo na dirigentském stupínku není totiž pro vnímání zvuku, jak ho asi slyší publikum, zdaleka ideální. Jiří Bělohlávek dokonce říkával, že je tím nejhorším místem v sále. Tomáš Netopil to potvrzuje. Nemá samozřejmě čas, aby něco propočítával nebo příliš promýšlel, musí se rozhodovat rychle a intuitivně.

Reklama
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na