Radvanovsky jako Elisabetta: Triumf nebo vulgární exhibicionismus?

Z ohlasů v zahraničním tisku

Robert Devereux v Met a sopranistčina trojitá koruna

Čtvrteční večerní potlesk a volání bravo v Metropolitní opeře na konci Donizettiho Roberta Devereuxe, určené sopranistce Sondře Radvanovsky, byly tak frenetické, že vypadala překvapeně, či snad až poněkud vyděšeně. Zdálo se, že diváci vědí, že se právě stali svědky citově zranitelného a hlasově odvážného výkonu, milníku v kariéře skutečné umělkyně.

Jako představitelka Elisabetty (Alžběty I.), paní Sondra Radvanovsky zakončuje v Met svůj maratón, neboť během jediné sezony zpívala všechny tři Donizettiho skličující tudorovské královny. Její běh započal v září naléhavým, vášnivým zpodobněním Anny Boleynové ve stejnojmenné opeře a pokračoval v lednu trýznivým zpěvem v roli Marie Stuartovny, rovněž ve stejnojmenném díle.

Elisabetta se k pro ni charakteristickému talentu hodí nejlépe. Opera představuje královnu v pokročilém věku, stále královsky vznešenou a budící respekt, ale také křehkou, stojící na vratkých nohou a pohlcenou nejistotou: myslí si, že Roberto Devereux, mladší hrabě z Essexu, původně její přítulný favorit, je vůči ní neloajální. Věrna formě, zpívá paní Radvanovsky se spalující silou, záchvaty zarputilosti a pronikavou koloraturní virtuozitou. Její hlas vždy zněl trochu nekompromisně, na což si musíte chvilku zvykat. Tento zrnitý odstín se ovšem hodí k jejímu pojetí stárnoucí královny. Během chvil pochybností, když Elisabetta vyjadřuje svou osamocenost, paní Radvanovsky ukazuje, jak dokáže frázovat s bolestnou něhou.

Pro první uvedení Roberta Devereuxe se v Met podařilo sestavit ideální obsazení a najít zasvěceného dirigenta, Maurizia Beniniho. Vynikající tenorista Matthew Polenzani exceluje v titulní roli a jeho lyrickou eleganci doprovází mladistvý zápal. V úvodu opery má Roberto potíže, protože vedl neúspěšné vojenské tažení v Irsku. Vrací se do Anglie, kde čelí obvinění ze zanedbání povinnosti.

Roberto býval mladá horká hlava a pohrával si s Elisabettinou zamilovanou náklonností. Teď je z něj však zlomený muž, beznadějně zamilovaný do Sáry, vévodkyně z Nottinghamu (a manželky jeho dobrého přítele vévody). Pan Polenzani svým přesvědčivým výkonem zprostředkovává zbytky divoké vzpoury a frustrované touhy této postavy.

Barytonista Mariusz Kwiecień, zpívající mužně a s narůstající lyričností, vyjadřuje rozpaky vévody otřeseného osobní zradou. A velká mezzosopranistka Elīna Garanča se svým skvělým hlasem a charismatem, představuje v roli uzavřené, zamilované Sáry opravdu hvězdné obsazení.

Inscenace je v Met nejnovějším dílem režiséra Davida McVicara, který uvedl Annu Bolenovou a Marii Stuartovnu. Pan McVicar přitahuje k inscenacím pozornost volbou tradičního vzhledu a scény. Kostýmy od Moritze Junge, zejména královniny komplikované róby, by se hodily do hollywoodského historického dramatu.

Pan McVicar představuje operu jako hru ve hře. Inscenace využívá v podstatě jednu scénu navrženou panem McVicarem, první, kterou v Met navrhl. Ukazuje prostornou síň v tudorovském paláci, s tmavými dřevěnými stěnami zdobenými zlatem a spoustou lustrů. Stěny se posouvají a přeskupují, aby naznačily další místa děje, včetně londýnského Toweru, kde v závěru Roberto skončí.

Sledovat tuto impozantní scénu celý večer je trochu únavné. Svou koncepcí však pan McVicar líčí dvorské intriky. Dvořané a dámy (členové sboru Met, jako vždy vynikající) sledují, co se děje, a to i při důvěrných scénách mezi Elisabettou a Sárou, nebo Robertem a Nottinghamem. Sboristé stojí po obou stranách jeviště, potajmu pokukují, nebo zírají z balkonu, a rychle šíří drby o intimním životě své neprovdané královny. Je však pravda, že v Alžbětiných časech palác nebyl vhodným místem pro udržení tajemství, nebo dokonce k nalezení trochu soukromí.

Pan McVicar také sonduje psychologický podtext postav, zejména Roberta a Nottinghama. Během zásadní scény v prvním dějství se vévoda svěří svému příteli, jehož život je v ohrožení kvůli obviněním, jimž čelí. Také vyjádří své podezření, že ho jeho žena možná podvádí (aniž si uvědomí, že ji miluje právě Roberto). Postavy v podání pana Polenzaniho a pan Kwiecieńa k sobě pociťují fyzickou náklonnost s náznaky homoerotické touhy.

Zdá se, že pan McVicar k tomu má důvod: Nottinghamův sňatek se Sárou sjednala královna; Sára nikdy vévodu nemilovala. Přesto Nottinghamova bezpečnost jako muže a tudíž i jeho hodnota v očích milovaného přítele závisí na důkazu, že je mu jeho žena věrná. Robertova náklonnost k Nottinghamovi, i když upřímná, je zatížena pocitem viny. Tato opera znovu přivádí dohromady pány Polenzaniho a pan Kwiecieńa, kteří se již dříve v této sezoně objevili jako věrní přátelé v pozoruhodné inscenaci Bizetových Lovců perel, dalším příběhu, v němž je mužné přátelství rozpolceno ženou.

Během scény v londýnském Toweru má pan Polenzani příležitost připomenout nám, že Roberto je titulní postavou opery. Ve čtvrtek přednesl mučivou árii zoufalství, v níž Roberto vyjadřuje svou touhu po odpuštění, zejména proto, aby mohl dokázat, že se Sára neprovinila cizoložstvím, s bohatou barevností a ušlechtilou elegancí. V závěru této dlouhé scény začínal jeho hlas znít unaveně. Přesto ji dokončil odvážně a se ctí.

Hebký a sametově znějící hlas paní Garanči učinil ze Sáry v jejím provedení ostře kontrastující protějšek ocelově znějící Elisabetty v podání paní Radvanovsky. A půvab, který tak přirozeně vyzařuje, naznačuje, že tato pokorná žena má vnitřní vůli, již však teprve musí využít.

Diváci si mohou oprávněně stěžovat, že se v Met věnuje taková pozornost pěti Donizettiho operám v jediné sezoně, během níž je nejnovějším dílem na jejích prknech Bergova Lulu, poprvé uvedená roku 1937. Přesto však představuje dokončení tudorovské trilogie úspěch pro tento operní dům a triumf pro paní Radvanovsky.

(New York Times – 25. 3. 2016 – Arthuro Tommasini)
***

Roberto Devereux v Met je nezajímavý, ne-li přímo vulgární

Je opravdu pozoruhodným úspěchem, že v Met zcela vsadili na jistotu a vzápětí ji přeměnili v něco tak bezútěšného, jako byla tamní premiéra této opery, uvedená 24. března.

Debakl se, jak se zdá, vyvinul ze základního nepochopení dramatické formy tohoto díla, jíž je „tragedia lirica“. Pro italského skladatele komponujícího kolem roku 1830 v Itálii by tento druh „tragického“ hudebního dramatu nepředstavoval nic strohého či existenciálního. Spíše by odpovídalo naší představě historické romance nebo dokonce opulentnímu dojáku určenému pro večerní program, plnému náhlých dramatických zvratů a odhalení.

Jakákoli příležitost pro „neočekávané“ byla v tomto Devereuxovi zcela promarněna dirigentem Mauriziem Beninim, jehož groteskně pomalá tempa, zmírněná dlouhými pauzami mezi frázemi, mě přivedla na myšlenku, jestli mi někdo do espressa, které jsem si dal před začátkem, tajně nehodil sedativum.

Ohromná scéna navržená Sirem Davidem McVicarem ‒ těžkopádně velkolepý trůnní sál vyvedený v ebenu a leštěném zlatě ‒ děj dobře rámovala, ale tento „děj“ sestával pouze ze základních částí a královna měla předepsané pomalé bezcílné plahočení, jež podkopalo mohutnou sílu jejího partu.

Banální interpretace postavy Elizabeth v pojetí pana McVicara se až příliš opírala o historický fakt, že královně bylo během románku s Essexem přes šedesát let. Takže představitelka této role, sopranistka Sondra Radvanovsky, byla nalíčena tak, že vypadala jako Jessica Tandy v roli Strážce krypty v Příbězích ze záhrobí a režijně vedena k tomu, aby sebou škubala a třásla týmž otřepaným způsobem jako Bette Davis.

Je až ironické, že paní Sondra Radvanovsky zněla stejně geriatricky, jako vypadala, celé první dějství fádně broukala a později předvedla galerii vokálních manýr okopírovaných od legendárních interpretek této role: hlasivkové výpady Leyly Gencer, uvolněná pianissima Montserrat Caballé, střemhlavé ponory Beverly Sily do hrudního hlasu. Elegantní hudební linie a vokální půvab těchto starších umělkyň však paní Radvanovsky zcela unikají.

Naprostá ošklivost jejího zpěvu ostře kontrastovala s nenucenými, průzračnými hlasy, jimiž se vyznačovali tenorista Matthew Polenzani (Essex), mezzosopranistka Elīna Garanča (jeho milenka Sára) a barytonista Mariusz Kwiecień (její žárlivý manžel Nottingham).

Je pravda, že oba muži zápasili s bombastickými stránkami svých rolí, zpěv paní Garanči však už od prvních vět přesně definoval to, co se rozumí pod pojmem „kvalita z Met“, bohatý, skvělý hlas a velkorysé frázování. Tuto umělkyni bychom potřebovali slyšet ve velkých rolích jejího oboru: například v Donizettiho Favoritce, nebo jako Eboli ve Verdiho Donu Carlosovi.

Musím si však položit otázku, zda jsou diváci v Met připraveni ocenit poněkud jemné umění Elīny Garanči: včera bezhlavě jásali nad vulgárním exhibicionismem paní Radvanovsky.

(Observer – 25. 3. 2016 – James Jorden)

Gaetano Donizetti:
Roberto Devereux
Dirigent: Maurizio Benini
Režisér: David McVicar
Scéna: David McVicar
Kostýmy: Moritz Junge
Světelný design: Paule Constable
Sbormistr: Donald Palumbo
Choreograf: Leah Hausman
The Metropolitan Opera Orchestra a Chorus
Premiéra 24. března 2016 Metropolitan Opera House New York
(Live: Met in HD 16. 4. 2016)

Roberto Devereux – Matthew Polenzani
Elisabetta – Sondra Radvanovsky
Sara – Elīna Garanča
Duke of Nottingham – Mariusz Kwiecień
Lord Cecil – Brian Downen
Gualtiero – Christopher Job
A Page – Yohan Yi
A Servant of Nottingham – Paul Corona

www.metopera.org

Přeložila Magdalena Rytinová