Rozhovory Plus: Anja Silja – nejmodernější wagnerovský hlas

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

To je samozřejmě důležité. Je bohužel jen málo zpěváků, až na výjimky, kteří nepřistupují k Wagnerovi rezervovaně a s obavami
Absolutně máte pravdu. Je to opravdu velký omyl si myslet, že italská opera je lehčí. Tedy chci říct, přijde na to jaká, Rossini, Donizetti, když člověk umí zpívat koloratury, je možná lehčí, ale Verdi, Aida a Mackbeth jsou na zpívání opravdu hrozně těžké, je to zase úplně jiná technika. Nelze si myslet „nejdřív budu dlouho zpívat Verdiho nebo Pucciniho, a pak až mi bude čtyřiatřicet, tak začnu s Wagnerem. To je nesmysl. To absolutně nemá nic společného s věkem, ale s jinou věcí, mnoho zpěváků má tu bázeň a taky nedostatek průraznosti v hlase, člověk potřebuje mít velikou průraznost, protože jinak nejde samozřejmě nic.

Dělá Vám radost, že ve světě máte stále označení wagnerovské interpretky?
Ano, tu nálepku mám stále, jaksi pořád na mě visí, ačkoliv jsem od Wielandovy smrti v roce 1966, a to je už hezká řádka let, vlastně nikdy znovu Wagnera nezpívala, až na Ortrudu, protože tu jsem s Wielandem nikdy nedělala, až o třicet let později s Robertem Wilsonem. Jinak jsem už nikdy Wagnera nezpívala. Ale image wagnerovské interpretky se už nikdy nezbavím.

Anja Silja (archiv umělkyně)

Většina lidí si pod wagnerovským hlasem představuje těžký, silný hlas, který hodně vydrží. Z historie ale víme, že první interpreti wagnerovských rolí byli tehdejší špičkoví belcantoví pěvci. Domníváte se, že pojem wagnerovský hlas se během času vyvíjel a pokud, tak jak?
Ano, to je také problém dirigentů, protože se často diriguje až příliš nahlas, například právě Tristan je vlastně přece komorní muzikou, na jevišti je jen pět postav a do toho nejde tak tolik bušit, hodně dirigentů to ale dělá. A i jiná wagnerovská díla nejsou zamýšlena, aby se do orchestru tak mlátilo, že to zpěváci tvůbec nepřezpívají. Je to neporozumění mezi orchestrem a zpěvákem, stále si myslet, že je třeba na tyhle wagnerovské pěvce s takovou vydatností a proto je třeba tak obrovitánských hlasů, to je naprostý nešvar. Je k tomu třeba skutečně průrazného hlasu, takového, jako měla Birgit Nilssonová a jako jsem měla taky já, ale nemusí být tak extrémně velký a tučný. Tučný, tak se dneska říká těmhle širokým wagnerovským hlasům. A to ani zdaleka není vůbec, co si pod tím Wagner představoval, jinak by přece nezhudebňoval pořád takové mladé dívky.

Myslím, že všechno se díky těmto tendencím stává hlasitějším, i zpěv. Když si poslechneme staré nahrávky, byť i záznamová technika byla omezenější, je slovům lépe rozumět. Zpívalo se jinak.
Ano, to se tak i skutečně učilo, Wieland na to vždycky kladl důraz: “nerozumím, co to tam zpíváte, konsonanty musíte vyslovovat, ne si pro sebe šušlat nějaké vokály“. Na to se dřív kladl opravdu větší důraz. Dneska přijdou dirigenti teprve na poslední zkoušky, protože předtím jsou někde jinde, a navíc pro ně výslovnost není až tak důležitá. To je opravdu škoda. Jediný, koho znám, je Kirill Petrenko, ten skutečně kladl důraz na jazyk, tedy aspoň před patnácti lety. Doufám, že to dělá pořád.

Anja Silja a Wieland Wagner při zkouškách na Mistry pěvce norimberské (Bayreuther Festspiele 1963)

A myslíte si, že se také v důsledku tohoto vývoje změnil i samotný pojem wagnerovského hlasu? Že se nyní bohužel jedná hlavně o ty hutné hlasy s často velkým vibratem?
To je takový slogan „ten wagnerovský hlas”, a v tomto smyslu je to spíš nešvar, myslím. Windgassen například zpíval až do konce kariéry stále Mozarta, předtím pochopitelně Tamina a potom Monostata. Tedy pořád lehké věci, samozřejmě Fidelia, ale jsou pěvci, kteří zpívají skutečně jen výhradně Wagnera a po zhruba pěti šesti sedmi osmi letech už sotvaco zazpívají. To je bláznovství, protože pak už jenom řvou. Teď se to často děje už i s velkými jmény, kteří zpívají současně na tisíci místech. S šílenou silou to všechno odeřvou, to je opravdu tragédie.

Můžeme se ještě vrátit k Vašemu tehdějšímu partnerovi, režiséru Wielandu Wagnerovi? Po jeho smrti jste už skoro žádné wagnerovské role nezpívala.
Ne. Jen to, co jsem už měla smluvně podepsané, to jsem ještě odzpívala, ale pak už nikdy žádného Wagnera. Věnovala jsem se jiným rolím a pak přišlo velké janáčkovské období.

Proč tomu tak bylo? Bylo to z respektu vůči Wielandu Wagnerovi?
Ano, to bylo emocionální rozhodnutí, já tu hudbu do dneška nemůžu slyšet, aniž bych ho neustále neviděla před sebou a tím se stále rozjitřovat, je pro mě příliš stresující.

Jak máte v paměti Wielanda Wagnera jako člověka a jako režiséra?
Těch posledních pět let, které jsem s ním prožila, jsme bylo pořád spolu, koneckonců jsme v šesti letech, kdy jsme spolupracovali, udělali šestatřicet inscenací…

To je nepředstavitelné! Šest produkcí ročně… to je skoro nemožné.
Šílenství, co? To je pravda, jednu za druhou. Zpívala jsem všechno, co Wieland inscenoval. Všechno.

Anja Silja a Wieland Wagner (Bayreuther Festspiele 1962)

Byl jako režisér benevolentní nebo striktní? Jak pracoval?
Dovedl být velmi nepříjemný, když na nějakém zpěvákovi viděl, že to nebere vážně, nebo není dobře připravený. Jinak byl velmi nápomocný, trpělivý a přesný ve svých pokynech a velmi moderní v tom, jak to vykládal.

Svou tvorbou položil vlastně v Německu základy moderního režijního divadla.
Absolutně. Kladl velký důraz na to, jak věrohodně se to, co se ztvárňuje, podává, což nebylo vždycky tak jednoduché, protože wagnerovští interpreti jsou vždycky věkově trochu starší, proto se obzvlášť zabýval se mnou, měla jsem přesně ten věk, co zamýšlel i Richard Wagner. Ale on bohužel za svého života nikdy nenašel mladého Tristana, mladšího než Windgassena a Beirera, pak ho našel v Jessi Thomasovi, ale najít opravdu mladého, který by býval ke mně odpovídal věkem, to se nepodařilo a nikdy nepodaří.

Míval v hlavě pevný a neměnný obraz režie, nebo přijímal návrhy pěvců?
Ne, tohle bylo na něm to úžasné. On s každým zpěvákem, například s Rysankovou, Birgit Nilssonovou, Windgassenem, Jessem Thomasem, Jamsem Kingem či se mnou postupoval zcela jinak, v souladu s osobou, s níž tu režii dělal. Takže nikdy neřekl: “já jsem si to tak představil a tak to musíte udělat”. Nikdy. Vždy individuelně pracoval s tím zpěvákem, kterého měl právě před sebou.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat