Rozpačité přijetí Lehárovy Veselé vdovy v Met

Z ohlasů v zahraničním tisku 

Mluvení (a mluvení) o lásce
Veselá vdova uvedená v Met v režii Susan Stroman 

Uvést premiéru nového nastudování Lehárovy stále populární operety Veselá vdova během Novoročního galavečera v Met znělo jako slibný nápad. Je to lehká komedie s bohatou, melodickou partiturou a spoustou příležitostí k tanci. A příběh, který se soustředí kolem atraktivní vdovy původem z nejmenovaného balkánského státu, jež žije v Paříži a po manželovi zdědila jmění, se svým způsobem dotýká věčných citů, které se obvykle vynořují s příchodem nového roku: cestičky romantických vztahů, plynutí času, obtížná náprava promarněných příležitostí.Do nové inscenace, která měla premiéru ve středu večer, se zapojila celá Met: hvězdná sopranistka Renée Fleming v titulní roli Hanny, sympatický barytonista Nathan Gunn jako neformální starý mládenec, hrabě Danilo, z její vlasti, který s ní už v minulosti měl co do činění, a královna Broadwaye, pozoruhodná Kelli O’Hara, která v Met debutovala v roli Valencienne, koketní manželky snaživého velvyslance.

Inscenaci režírovala a choreografii navrhla Susan Stroman, držitelka pěti cen Tony, která v Met také debutovala. Tato barevná inscenace, oživená rozverným tancem, je povětšinou věrná stylu díla. A ze zářivě jemného výkonu, který dirigent Andrew Davis vylákal z orchestru Met, je zřejmé, že partituru z roku 1905 miluje.

Inscenace však přesto působí spíše pokusně, jako by Susan Stroman nedokázala najít správný poměr mezi zachováním stylu díla a přidáním svěží divadelnosti. A navzdory vší dobré práci úžasného obsazení zněly výkony omezeně a hlasově nedostatečně. Tato show nikdy nevzlétne nad jeviště.

Generální ředitel Met Petr Gelb na to bezděčně poukázal v poznámce v článku z The New York Times otištěném před uvedením této nové inscenace. Pan Gelb řekl, že si po loňském Novoročním galavečeru, během něhož byla uvedena nová inscenace Straussova Netopýra, režírovaná Jeremym Samsem, která byla citelně postižena chabými mluvenými anglickými dialogy, uvědomil následující:

„Zjistil jsem, že čím méně dialogů, tím lépe,“ řekl. „Met je postavena pro operní zpěv, ne pro mluvené slovo.“

A má pravdu. Se třemi tisíci osmi sty místy k sezení je budova Met pro žánr založený na dialozích místem příliš prostorným. A když už, Netopýr je přece jen lepší volbou než Veselá vdova, která je intimnější a tišší. Aby taková opereta fungovala v operním domě velikosti Met, je třeba kompromisů. A nikoho by nemělo překvapit, že výsledek vyznívá jako kompromis.

I v případě Veselé vdovy se Met znovu obrátila na pana Samse, který přeložil původní německé libreto do angličtiny. Není snadné překládat písňové texty do jiného jazyka tak, aby byl zachován původní smysl slov a zároveň dodrženo rytmické schéma. Panu Samsovi se to podařilo, přestože se vyskytly i nevyhnutelně kostrbaté pasáže a zoufalá místa, například když Camille, francouzský aristokrat, který usiluje o vdanou Valencienne, zpívá: „Už jsem měl co do činění s úctyhodnými manželkami/ které vedou bezúhonný život. / Ach, ty nekolísáš, ani neváháš. / Jsi pevná jako skály Gibraltaru.“

Nový dialog v podstatě sleduje děj příběhu bez snahy o aktualizaci či chabou komičnost. Aby bylo mluvené dialogy slyšet, mají zpěváci po celou dobu na těle mikrofony, zesilovány jsou však pouze dialogy, ne zpěv. Přesto jim však bylo obtížné rozumět. Met je pro dialogy zkrátka příliš velká. A navzdory tomu, co si pan Gelb údajně uvědomil, je jich příliš mnoho i v tomto představení.

Vášniví fanoušci Kelli O´Hara (zařaďte mě do předních řad této skupiny) budou nadšeni možností slyšet ji zpívat bez zesilování potřebného na Broadwayi. Je zpěvačka s operním školením. A její něžný hlas se prostorem krásně nese – rozhodně stejně dobře jako hlas nadaného mladého tenoristy Aleka Shradera, který v roli Camilla ve společných scénách s ní zněl poněkud štiplavě.

Přesto však ve snaze blýsknout se svým pěveckým výkonem ještě víc než obvykle Kelli O´Hara ohrožuje svou ohromnou schopnost přirozeně frázovat a vyslovovat. Stále jsem přemýšlel o tom, jak by se její výkon nesl v divadle zhruba třetinové velikosti Met.

Role Hanny je pro paní Fleming v době, kdy pomalu přestává vystupovat v opeře, velice vhodná. Chce operní jeviště opustit ve vrcholné formě; vypadala a zněla skvěle.

Hanna pochází z Pontevedra (náhrada za Montenegro – Černou Horu) a její vlast je na pokraji bankrotu. Příběh se zaměřuje na úsilí pontevedrinských úředníků z velvyslanectví přimět Hannu ke sňatku s jedním z jejích krajanů, aby její jmění nepřipadlo nějakému zamilovanému Pařížanovi. A hraběte Danila navrhují jako nejvhodnějšího nápadníka.

Renée Fleming zprostředkovává Hanninu eleganci a půvab stejně jako její přetrvávající city k Danilovi a její nerozhodnost, jak dál naložit se svým životem. Podává působivou výpověď „Viljo, o Viljo“, v písni o ztracené lásce, jíž Hanna zpívá během zahradní slavnosti, kterou pořádá ve svém sídle. Ale ani jí se její první operetní role zřejmě nezpívala dobře v prostoru, o němž ví, že je příliš rozlehlý pro intimně vyznívající výkon, o který usiluje.

Nathan Gunn obdařil Danila, který se přes rozchod s Hannou nikdy nepřenesl, svou uhlazenou přítomností a pevným hlasem. Ale i pan Gunn se pokouší najít správnou rovnováhu. Nejkouzelnější okamžik nastává ve druhém dějství, kdy Hanna s Danilem tančí za zvuků okouzlujícího valčíku „z Veselé vdovy“ v podání orchestru, a brzy si ho začnou pobrukovat.

Zkušený barytonista Thomas Allen dokáže i v sedmdesáti ovládnout jeviště. V roli barona Mirko Zety, pontevedrinského vyslance v Paříži, který nemá ani ponětí o pobláznění své manželky (Valencienne) Camillem, podal stroze komický výkon.