Rozporuplné ohlasy na premiéru Figarovy svatby v Met

Z ohlasů v zahraničním tisku 

Sezona zahájena, intriky se konečně přesunuly na jeviště
Metropolitní opera zahajuje Figarovou svatbou 
To, že Met v pondělí večer zahájila sezonu novým nastudováním Mozartovy Figarovy svatby, tak jak bylo původně plánováno, je příznivá zpráva, bez ohledu na to, co si myslíte o představení samotném. Letos v létě se ostrá smluvní jednání mezi vedením a odborově organizovanými zaměstnanci dostala do slepé uličky a možnost, že výluka ohrozí sezonu, byla až příliš reálná.

Ale, jak milovníci opery dobře vědí, problematické dohody bylo dosaženo uprostřed srpna. Případná přetrvávající zatrpklost mezi generálním ředitelem Peterem Gelbem a členy ansámblu zůstala v pondělí večer v zákulisí. James Levine, který po čtyřech letech opět vystoupil na zahajovacím představení sezony, řídil vynikající obsazení a skvělý orchestr Met, ve výmluvném, detailně propracovaném provedení tohoto Mozartova mnohovrstevnatého mistrovského díla.Inscenace britského režiséra Richarda Eyrea přenáší příběh do Španělska ve třicátých letech dvacátého století a má mnoho předností, s výjimkou rotující scény navržené Robem Howellem, která představuje sídlo hraběte Almavivy jako matrici kulatých věží s bronzovými zdmi, plnými zdobných maurských vzorů.

Tento nápad má zřejmě naznačovat, že dům hraběte na předměstí Sevilly, kde se děj odehrává, je bludištěm propletených pokojů, dveří a schodišť, takže je pro kohokoli z domácnosti, pro šlechtu stejně jako pro služebnictvo, snadné zjistit, co má kdo za lubem. Scéna však působí chladně a impozantně a často dělá z postav trpaslíky.

Přesto je však zřejmé, že Richard Eyre má jasnou představu o tom, kdo tito lidé jsou, a z poslušných zpěváků v tomto obsazení vytváří jemné, živé a pohyblivé představení. Rob Howell také navrhl kostýmy v duchu třicátých let a opravdu se mu vydařily: elegantní šaty a dobře padnoucí obleky pro vyšší třídy; řádné hravé uniformy pro zaměstnance.

Tuto inscenaci lze stěží chápat jako odvážnou. Přesto však sexualita Figarem proudí, a aniž Richard Eyre připustí, aby se situace zvrhla v krutost, ji tichým scénářem, který vymyslel pro předehru, odhaluje.

Když se rozezní hudba, spatříme na spoře osvětlené scéně vzrušenou mladou ženu, od pasu nahoru nahou. Proběhne kolem a přes hlavu si natahuje uniformu služebné. V jejích stopách přichází parádivý hrabě, představovaný sympatickým barytonistou Peterem Mattei, který si obléká hedvábné rudé roucho a je spokojen sám se sebou i se svým posledním dostaveníčkem.

Jak se scéna otáčí, spatříme zahradníka Antonia rozčilujícího se nad keřem, hraběnku spící neklidně v posteli; a další postavy provozující pro ně výmluvné činnosti. Tato dramatizace mi připadá poněkud těžkopádná. Raději pozoruji postavy, jak se postupně objevují, tak jsou v opeře představeny, a seznamuji se s nimi. Kromě toho odvedla zaneprázdněnost na jevišti mou pozornost od svižného, lehkého hudebního provedení předehry.

Basista Ildar Abdrazakov, který v Met v minulé sezoně triumfoval v titulní roli poutavé inscenace Borodinova Knížete Igora, propůjčuje komorníku Figarovi temný, pevný hlas a stylové frázování. Představuje Figara jako srdečného, poctivého, byť poněkud nedůvtipného mladíka, právě ve chvíli, kdy je celý rozechvělý z hraběnčiny služky Zuzanky.

Krásná sopranistka Marlis Petersen jako Zuzanka není temperamentní naivka, jak tomu obvykle bývá. Zpívá čistě a krásně, její hlas je navíc neobvykle strukturovaný a hebký. Je to žena, jejíž emoce mají blízko na povrch. Můžete vidět, jak se chvěje touhou, když s Figarem dovádějí na svém, jak doufají, budoucím svatebním loži.

Peter Mattei debutoval v Met v roli hraběte Almavivy v předešlé inscenaci režiséra Jonathana Millera v roce 2002 a je úžasný. Jeho hlas má hloubku, obsah a lyrický půvab. Příběh začíná pokusem hraběte znovu vzkřísit své feudální privilegium a Zuzanku před svatbou sexuálně zneužít. A je-li hrabě tak charismatický a sebevědomě svůdnický, jak ho Peter Mattei představuje, dodává to opeře zvláštní napětí a dvojznačnost jeho snažení.

Mladá americká sopranistka Amanda Majeski ve svém debutu v Met, při němž zažívala velké psychické vypětí, představovala hraběnku Almaviva. Byla sice angažována, aby v roli vystoupila v pozdějších reprízách, ale účinkování v prestižní premiéře a následujících představeních jí bylo přiděleno až kvůli onemocnění Mariny Poplavské. Hlas Amandy Majeski je dostačující a výrazný. Dlouhé tóny někdy zněly poněkud vybledle. Přesto však zpívala s odstíny a vkusem a vytvořila bezbrannou hraběnku, ženu, která je nejen zraněná, ale i ponížená tím, že ztratila lásku svého záletného manžela.

Hebký, oduševnělý mezzosoprán Isabel Leonard představuje okouzlujícího Cherubína, pážete hraběte Almavivy, byť v této inscenaci působí tato postava jen jako dospívající chlapec, který se ve světlém obleku s vestou snaží vypadat dospěle, aby udělal dojem na postarší hraběnku, po níž touží. To, že je tento Cherubín tvořen ze sta procent hormonů, bylo hmatatelné ve způsobu, jakým Isabel Leonard zazpívala dechberoucí árii Non so più, v níž mladík líčí, že je tak ovládán touhou po každé ženě, kterou spatří, že se každý den chvěje euforií a naprostým zmatkem.

Byl to jeden z mnoha okamžiků v opeře, kdy byl vklad Jamese Levina zcela zřejmý. Tempo bylo dostatečně ovládáno, tak aby naléhavá třínotová rytmická figurace, která se vine celou árií, měla jasný smysl bez jakékoli strnulosti, ať ve zpěvu Isabel Leonard, nebo v orchestru. Dokonce i v tomto vyjádření mladistvé smyslnosti byla různorodost a jemnost, vlastnosti, které James Levine čerpal z celé partitury.

Ve scéně z druhého jednání, kdy jako součást spiknutí za účelem odhalení hraběte převlékne Zuzanka s hraběnkou Cherubína za dívku, Isabel Leonard hrála tak, že se zdálo, že si mladík, byť se na vysokých podpatcích cítí poněkud trapně, tuto zkušenost užívá. Skočí na postel spolu s hihňající se hraběnkou a Zuzankou a vypadá, že se chystá chvilku si s nimi užít.

Ačkoli basbarytonista John Del Carlo jako pompézní doktor Bartolo měl několik hlasově sporných momentů, vnesl do role zajímavou komickou naparovačnost. Hospodyně Marcellina představena typicky jako panovačná a popudlivá postarší žena nepochopitelně omámená Figarem. Zkušená mezzosopranistka Susanne Mentzer představuje mladistvěji vypadající a drzou Marcellinu, což přidává na významu jejím stykům s Figarem, který je, jak se v největším dějovém zvratu v této opeře ukáže, její ztracený syn. (Jeho otcem je Bartolo.)

Mladá sopranistka Ying Fang je Barbarina s lahodným hlasem, věkově přiměřená partnerka pro Cherubína, kterého si, jak se zdá, nakonec nakloní.

Přes to všechno se zdá, že tato inscenace Figara, byť jde o solidní dílo uznávaného režiséra, nepřináší ve srovnání s režií Jonathana Millera nic nového, i když ani ta nepatřila k jeho nejlepším inscenacím, ale byla barvitá, vnímavá a detailně propracovaná.

Přesto si z ní odnesu několik zajímavých dojmů a okamžiků. Například konec třetího dějství, kdy se Zuzanka provdá za Figara a Bartolo si vezme Marcellinu, a celá domácnost se sejde u dlouhého stolu kvůli pořízení fotografií z dvojité svatby. Uprostřed veselí je cítit napětí, způsobené přetrvávajícími podezřeními a pokračujícími úklady.

Závěrem musím přiznat, že mě překvapilo, jak málokdy jsem si vzpomněl na zdravotní potíže, s nimiž se James Levine potýkal v posledních letech. Toto dlouhé dílo o čtyřech dějstvích bylo provedeno s jedinou přestávkou. James Levine působil po celou dobu energicky a měl vše pevně v ruce, a této působivé partituře dodal tvar, spád a přirozenost. Byl to povzbudivý začátek jeho zvyšující se zátěže v této sezoně.

(The New York Times – 23. 9. 2014 – Anthony Tommasini)

***

Premiéra Figara Jamese Levina v Metropolitní opeře směřuje k nepodařenému sňatku
Nejistý James Levine udělal tímto nudným představením připomínajícím období velké hospodářské krize Mozartovi medvědí službu.

Spojení premiéry v Metropolitní opeře – alespoň teoreticky jedné z neoslnivějších společenských událostí roku – a nového nastudování Figarovy svatby, která konec konců pojednává o svatbě, by mělo být dvojnásob gala událostí. Proto je také dvojím zklamáním, že pondělní představení Mozartova mistrovského díla vyšumělo ve čtyřhodinové fiasko.

Zřejmě jediným vzrušením byla demonstrace proti spornému zařazení Smrti Klinghoffera na program operního domu. Několik set protestujících prošlo z Lincolnova střediska přes Columbia Avenue do Dantova parku a mávalo transparenty s různými hesly, například „Hanba Petru Gelbovi“ nebo „Tenoři a teroristé se spolu nestýkají“. Po začátku Figara, přenášeného pro několik tisíc diváků na obří obrazovce na náměstí, se však utišili.

V divadle se jediný náznak nadcházejícího skandálu nebo třeba jen překvapení objevil už během prvních tří minut. Představení začalo s vytaženou oponou, takže bylo hned vidět chodbu v sídle hraběte Almavivy, v němž se opera odehrává. Zatímco dirigent James Levine vedl orchestr k ledabylému, neuspěchanému podání proslulé předehry, na scénu vyběhla mladá žena s obnaženými ňadry, zuřivě pronásledovaná hrabětem Almavivou (baryton Peter Mattei), a při tom si ve spěchu oblékala podprsenku. Scéna se otáčela, aby bylo vidět různé místnosti, zatímco chlípný šlechtic se šoural kolem ve svém v županu, usrkával kávu a osahával komornou. Taková pantomima sice odváděla pozornost od hudby, avšak přesto měla jakýsi smysl: východiskem této opery je sériové sexuální obtěžování, jehož se dopouští hrabě, a které bylo stejně ožehavou záležitostí ve Španělsku, v němž se Figaro původně odehrává, jakou je i dnes.

Komedie se odehrává o svatebním dni hraběcího sluhy Figara, který se žení s hraběnčinou komornou Zuzankou. Hrabě se nevítaně pokouší svádět chladnokrevnou Zuzanku, a ta se tedy domluví se svým snoubencem a se svou paní, aby chlípného šlechtice vytrestali. Děj komplikuje přítomnost shluku nohsledů v Almavivově domácnosti, kteří si stěžují na Figara, a rovněž pážete Cherubína, který je s neodolatelnou pubertální náruživostí přitahován k hraběnce.Režisér Richard Eyre umístil takový komplikovaný příběh s rychlým spádem na točnu, která postupně ukazuje velké množství místností ve tvaru štíhlých věžiček se stěnami z laťových mřížek v arabském stylu mašarabíja, jaké jsou k vidění v některých prastarých stavbách ve Španělsku. Scény se mohou rychle bez přerušení střídat, jako když například plesová síň ze třetího aktu plynule přejde v zahradní prostředí pro čtvrté jednání, jedinou obrovskou borovici obklopenou točitým schodištěm vedoucím do domku na stromě osvětleného lucernou.

Výprava se však ve skutečnosti nevyznačovala příliš velkou rozmanitostí. Protože všechny místnosti byly umístěny po obvodu točny, prostor k hraní byl velmi zúžený, zpěváci byli buď namačkáni okolo jediného kusu nábytku uprostřed polokruhových stěn, anebo prostě rozestavěni na jednom na kraji jeviště. Uspořádání kulis bylo také matoucí – v jednu chvíli odešla Zuzanka z jeviště vlevo a mířila do hraběnčina budoáru, který se pak ale objevil na pravé straně jeviště. Ještě horší však je, že scénograf Rob Howell navrhl pro kostýmy a kulisy ošuntělou paletu od sépiové až po bronzovou, na niž shora praží prudké „sluneční světlo“ navržené Paulem Constablem. Takový šerosvit by možná patřil do nějaké dickensovské tragédie či slaďáku z dob velké hospodářské krize, ale rozhodně se nehodí do této romantické komedie.

Ještě záhadnější ovšem bylo rozhodnutí pana Eyrea aktualizovat děj přibližně z roku 1770 do třicátých let dvacátého století. Sexuální chování a třídní konflikty se odehrávaly, jako by tomu bylo v kterémkoli jiném Figarovi, ačkoli uvolněné chování služebnictva nepatří ani do jednoho z uvedených období. Například lokaj by si v přítomnosti paní domu nikdy nemohl jen tak sednout na postel. Jinak tato „koncepce“ nepřidala nic víc, než hrstku detailů, pokud jde o kostýmy: hrabě měl na sobě místo redingotu a žabó smoking a motýlek. Tanec na svatbě, v partituře označený jako „fandango“, inspiroval choreografku Saru Erde jen k plouživému foxtrotu. Stejně povrchní bylo i Eyreovo ztvárnění postav. Někteří zpěváci, například sopranistka Amanda Majeski v roli hraběnky, hrála tak nevýrazně, až to hraničilo s pasivitou, kdežto jiní, především basbarytonista Ildar Abdrazakov zpívající Figara, se zoufale šklebili a mrkali. Jemné, zneklidňující rozuzlení děje, při němž hraběnka sice váhavě, ale přece odpouští manželovi, bylo sehráno jako hudební komedie plná cloumání a cicmání: obecenstvo se nad tím ušklíbalo.

Samozřejmě se tolik neděje, Metropolitní opera už měla na repertoáru spoustu nudných představení, takže ještě jedno další neznamená konec světa. Víc však znepokojilo, jak nejistým způsobem se pan Levine chopil řízení díla, které předtím zaznamenalo víc než sedmdesát repríz ve třech různých nastudováních. Rok po jeho přerušení práce na dvě sezony, aby se mohl zotavit ze zranění a operace, zůstávají jeho dirigentské výkony nevyrovnané.

Tento začal oslnivě, ale za necelou půlhodinu se zarazil u Cherubínovy árie Non so più, zachycující omračující objev opačného pohlaví učiněný dospívajícím chlapcem. Pan Levine zahájil představení výstředně rozvážným tempem, jako by zkoušel s orchestrem skladbu, kterou ještě nikdy předtím nehrál, a pak už jen zpomaloval a zpomaloval. Představitelka Cherubína Isabel Leonard s havraními vlasy a s očima jako trnky, má lehký, chladný mezzosoprán, jaký obvykle vyzní přitažlivěji v prudkém tempu, tady se však s bídou prodírala od jedné fráze ke druhé. (Je to opravdu škoda, protože jsem nikdy předtím neviděl představitelku této role, která by realističtěji připomínala hezkého mladého chlapce.)

Nejhorším okamžikem celého představení se bohužel stala právě Mozartova nejskvělejší invence – dlouhé a oslnivé finále druhého jednání. Tempo se má postupně zrychlovat až do závratného prestissima („co možná nejrychleji“), ale právě toho pan Levine nedosáhl. Hudbě zřejmě neustále docházela energie jako vybíjející se baterii, a jeho konečné tempo se vůbec nepřiblížilo tomu, jakým virtuózní orchestr Metropolitní opery dokáže hrát – a jak hrál v představeních na přelomu osmdesátých let dvacátého a začátku jedenadvacátého století.

Abychom byli spravedliví, nedošlo k žádným vysloveně trapným okamžikům a představení dirigovaná panem Levinem, i když „nemá svůj den“, se vyrovnají výkonům jiných dirigentů, když oni „svůj den mají“. Potíž však tkví v tom, že dosud nikdy žádné špatné dny nemíval. Teď je však, jak však dokazuje tento Figaro a Falstaff z minulé sezony, občas mívá.

Bylo-li na tomto představení něco gala, pak to byl hrabě v podání pana Matteiho, živý portrét okouzlující krysy, zpívaný vřelým hlasem v cellovém zabarvení se špetkou jedovatosti, která naznačuje nebezpečné rysy postavy. Jestliže je jeho italština velmi dobrá, jeho legato je prostě příkladné. Mladí zpěváci by měli povinně přijíždět, aby si poslechli, jak elegantně je možné zpívat Mozarta.

Pan Abdrazakov sice při závěrečném děkování dosáhl velkého ohlasu, avšak přesto mi připadalo, že jeho zdejší výkon byl tak trochu neslaný nemastný. Hlas mu zněl velkolepě, ale bez variací a herecký výkon místo skutečné charakterizace sestával z několika málo štěků a dvojsmyslů. Naproti tomu sopranistka Marlis Petersen udělala ze Zuzanky skutečnou a příjemnou osůbku, a to i navzdory skřípavé, udýchané podobě jejího hlasu, která se naštěstí ztratila právě včas, aby dala vyniknout okouzlujícímu, tlumenému výkonu v její árii z posledního aktu. (Byla by s tou intimní záležitostí dokázala udělat ještě víc, kdyby ji pan Eyre nesmyslně neuvedl s polovinou představitelů na scéně.)

Smutnou záležitostí této inscenace se stala Amanda Majeski, která teprve před pěti týdny povýšila ze zpěvačky zaskakující v hlavních rolích do popředí. Na scéně je to vysoká, světlovlasá, devětadvacetiletá krasavice, což o ní platí dokonce i v nevkusných kostýmech, jež musí oblékat v tomto představení, a její hlas je, jak se zdá, jemný a zdravý nástroj. Ale její studený, rozechvělý soprán v tišších pasážích přecházel do nepříjemně ostrého zvuku a dvě zrádně vysoká C ve druhém jednání vyzněla jako nervózní vyjeknutí. Je obtížné říci, zda se v její pasivitě na scéně projevovala vrozená bázlivost, nebo špatná režie, ale tentokrát to byl Figaro bez hraběnky, což znamená Figaro bez srdce.

Šlo o představení plné záskoků, což je něco, co při premiéře na scénu Metropolitní opery nepatří. Na obranu Amandy Majeski musím dodat, že tam v tomto pojetí patřilo máloco. Příjemnější ovšem je, že sezona, jež byla před tak krátkou dobou ohrožena, skutečně začala. A další Figaro v Metropolitní opeře nutně musí být lepší, než byl tento.

(New York Observer – 24. 9. 2014 – James Jorden)

***

Figarova svatba, Metropolitní opera v New Yorku
Odborářské protesty v Met ohrozily sezonu 2014 – 2015, ale díky uzavřené dohodě se její úvodní představení odehrálo tak, jak bylo plánováno, přestože venku byly skupiny protestujících proti údajnému antisemitismu Smrti Klinghoffera skladatele Johna Adamse, ohlášené na příští měsíc. Všichni doufali, že problémy sužovaná společnost odloží při příležitosti nové inscenace Mozartovy Figarovy svatby své spory stranou, ale o ryzím vítězství (rozumu) nemůže být řeč.

Režisér Richard Eyre přemístil děj ze Španělska v době před Francouzskou revolucí na začátek dvacátého století, čímž potlačil společenskou závažnost, přestože kostýmy (navržené Robem Howellem) třídní rozdíly objasňují. Hrabě dostal několik stylových obleků, zatímco služka Zuzanka, stejně jako její kolegové sloužící, zůstává v kaštanové uniformě pokojské, dokud děj nenařídí změnu.

Jde o Figara bez konkrétního stanoviska, ovšem chlípnost hraběte je prokázána již během předehry, když od něj odbíhá nějaká dívka a obléká si přitom podprsenku, a jeho duet se Zuzankou ve třetím dějství je také pojat značně tělesně. Zvědavost pomáhá udržovat Howellova jednoduchá scéna, která je nahlížena z různých úhlu pohledu díky hojnému využití točny. Nahromaděné válce, připomínající staré plynojemy, ale velmi zdobné, vytvářejí různé místnosti v Almavivově zámku, ale jeho vzhled není ani španělský, ani z počátku dvacátého století, nehledě na to, že postrádá patřičné akustické vlastnosti.

Ani výtečné obsazení nerozzářilo všechny válce, navzdory podporujícímu a obeznámenému vedení Jamese Levina. Peter Mattei byl despotický hrabě, ale pokud jde o zpěv, nedosahoval svých obvyklých bohatých a svůdných hlasových kvalit. Mladá sopranistka Amanda Majeski, která v roli Hraběnky v Met debutovala, z pochopitelných důvodů jevila známky nervozity, ale její chladný, třpytivý hlas udělal dojem. Ildar Abdrazakov byl stylový, slovně obratný Figaro, výborný v recitativech, byť místy poněkud nezajímavý v hudebních číslech. Marlis Petersen s křišťálovým hlasem byla jako jeho nevěsta Zuzanka příjemným zjevem. Prostopášný Cherubino v podání Isabely Leonard činil z dospívajícího mladíčka důstojného soupeře pro hraběte.

Levine, který teď působí v Met ve druhé sezoně po zdravotními problémy vynucené absenci, dirigoval s elánem.

(Financial Times – 23. 9. 2014 – George Loomis)

Wolfgang Amadeus Mozart:
Le nozze di Figaro
Dirigent: James Levine
Režie: Richard Eyre
Scéna: Rob Howell
Světla: Paule Constable
Choreografie: Sara Erde
Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 19. září 2014 The Metropolitan Opera New York
(Live: Met in HD 18. 10. 2014)

Figaro – Ildar Abdrazakov
Susanna – Marlis Petersen
Count Almaviva – Peter Mattei
Countess Almaviva – Amanda Majeski
Cherubino – Isabel Leonard
Dr. Bartolo – John Del Carlo
Marcellina – Susanne Mentzer
Don Basilio – Greg Fedderly
Antonio – Philip Cokorinos
Barbarina – Ying Fang
Don Curzio – Scott Scully

www.metopera.org

Přeložili Magdalena Rytinová a Zdeněk Hron
Foto Ken Howard