Rubinštejn a Musorgskij od Štefana Kocána

Jiří Fuchs, 28.03.2016 15:52

S motivací reprezentace Slovenska a jeho úspěšné pěvecké školy vydala slovenská společnost Viva Musica! Records v prosinci loňského roku CD mladého mezinárodně působícího basisty Štefana Kocána. Ve velmi atraktivní knižní vazbě, zaměřené na ruskou písňovou tvorbu, navíc v ucelených cyklech, což osobně pokládám za velmi šťastný počin.

CD basisty Štefana Kocána, jehož dosavadní operní kariéra je pozoruhodná, spojuje dramaturgicky vzácný počin s opravdovostí pěveckého projevu. Zaujme krásným témbrem vyrovnaného hlasu, technicky dokonale vyškoleného, barevně jednolitého ve všech polohách. Dynamicky pružného, s velkorysou stupnicí od jemného pianissima po plnozvučná forte a fortissima. Mladý pěvec je doslova mustrem umělce, který dokázal plně využít volnosti pohybu nové globalizované epochy, která umožňuje jeho generaci snáze studovat a působit v zahraničí.

Vídeňská konzervatoř, první operní angažmá hned v Linci, v operním divadle neobyčejně vysoké úrovně, kde působil coby emigrant výtečný český basista Zdeněk Kroupa. Brzy poté již Staatsoper Wien, Barcelona, Paříž, Londýn až po Met v New Yorku, kdy jsme jej v přenosu do kin mohli vnímat například jako Fernanda ve Verdiho Trubadúrovi. Lze si vůbec přát více?

Po poslechu daného CD se rychlému vzestupu pozoruhodné kariéry slovenského pěvce vůbec nedivím. Nádherný témbr pravého, jadrného basu se znělými hloubkami a suverénní vysokou polohou, technicky báječně vyškoleného. Způsob Kocánova postupného, bezvadného pěveckého přechodu k ponticellu, ke krytým přechodovým basovým polohám, svědčí o výborné pěvecké škole. Vyzdvihnout musím neobyčejnou vyváženost emocionální a racionální složky v interpretaci, kterou prezentuje na svém prvním profilovém CD. Osobně vypracoval zdařilý překlad textů z ruštiny do slovenštiny, který obsahuje programová brožura. To již samo o sobě vypovídá o hlubokém vztahu k interpretovanému dílu, který cítíme z každé písně. A samozřejmě o nadprůměrné znalosti ruštiny, což je ostatně znát při poslechu písní rovněž z jeho pečlivé dikce a výslovnosti.

Štefan Kocán předkládá posluchači písňová díla dvou ruských skladatelů devatenáctého století, u nichž je zajímavá stylová protipólnost. Je to Anton Rubinštejn a Modest Petrovič Musorgskij. Druhý jmenovaný je svébytná, pro mimořádnou originalitu světově uznávaná, osobnost. Jeho cyklus Písně a tance smrti jsou z ruské písňové tvorby z mého pohledu vůbec nejsilnějším dílem, jaké kdy bylo napsáno pro hluboký mužský hlas. Originalita a výrazová jedinečnost je ostatně obecněji známa. Jinak je tomu ale u díla Antona Rubinštejna, oponenta „mogučej kůčky“ („mocné hrstky“), „zapadnika“ v ruské tvorbě, jenž souzněl více s Čajkovským. Pro ruský hudební život devatenáctého století byl mimořádně důležitý organizátor, proslulý klavírní virtuos doby, vysoce uznávaný Franzem Lisztem. Jako skladatel však není tak světově proslulý a přijímaný jako geniální Musorgskij, nad jeho rozsáhlou tvorbou se spíše vznáší otazníky. Cyklus Perské písně pro tuto pověst ale zcela nesvědčí, spolu s klavírními opusy autora je patrně jistou výjimkou. Cyklus milostně až eroticky laděných písní působí přesvědčivě, kumštýřsky opravdově, navíc kontrastně, v dojmu celku líbivě až uhrančivě. Umocněno jistě interpretačně citlivým a promyšleným podáním Štefana Kocána. Je dobře, že si pěvec právě Rubinštejnův písňový cyklus zvolil. Posluchačsky je přístupný, namnoze i líbivý melodickou invencí. Může navodit kladnou odezvu i u těch posluchačů, kteří písňovou tvorbu nepreferují a berou ji spíše jako poněkud nezáživnou oblast vokálního umění.

V Perských milostných písních op. 34 je mnoho poezie, melodičnosti, ale i kontrastů. Jsou proto pěvecky vděčné. Štefan Kocán v nich dovede zaujmout nejen mimořádnou krásou a vypracovaností svého basového fondu, ale rovněž dokonalým frázováním. Navíc málokdy právě u basisty slýchanou tak širokou paletou dynamického rozsahu. Před lety jsem si od významného basisty vyslechl, jak jsou piana zbytečná, k ničemu, neb se musí na jevišti stejně zpívat pořád naplno. Omlouval jsem tento pohled tím, že basový part je jinak koncipován než part vyšších typů hlasů. Proto s velkým potěšením zjišťuji, že jsou basisté, kteří piana a pianissima nepodceňují, ovládají je technicky, hojně je umí výrazově použít.

Ve druhé písni cyklu – Kak solnce něbesám – zaujme melodický tah provedení a právě velmi působivé pianissimo v závěru na vokál „A“, krásně zaokrouhlený, tvořený v dokonale sjednocené barvě se středním rejstříkem, ač funkčně v typickém okrajovém chvění hlasivek falzetové funkce. Moc půvabná je třetí píseň cyklu – Kak uvížu tvoji nóžky – výrazná v melodické invenci, legatových obloucích, ale také v dynamických kontrastech, kdy pěvec použije vedle plnozvučných forte svá tak kontrastní pianissima. Imponující jsou působivá mezza voce na vrcholech jednotlivých frází, která podtrhují atraktivnost působivé plastiky jejich výstavby. V písni Odhoď svoji čandru vyniká pěvcův nádherný volumen hrudního rejstříku a hlubokých poloh. Klavíristka v mezihrách dokáže smysluplně odlehčit výraz písně nenucenou brilancí a vzdušností. Jakoby se poslední působivá píseň – Bůh dovolil slunku planout – až vymykala danému cyklu a vytvářela most pro přechod k dílu Musorgského. Je ideovým resumé cyklu, jehož slova obstaral dokonce sám Petr Iljič Čajkovskij v roli básníka. Sice spíše náhodného, ale nelze nepřiznat, že i v této roli vzletného a poetického. Slovům je díky Kocánově dobré dikci moc dobře rozumět.

Musorgského cyklus Písně a tance smrti je mimořádnou kompozicí, jakou nenajdeme v rozsáhlé světové písňové tvorbě devatenáctého století. Interpretačně ovšem neobyčejně obtížný. Pamatuji si v Čechách v tomto ohledu koncertní provedení písní basistů Vladimíra Jedenáctíka a Karla Bermana, nejsou ale na gramodeskách zvěčněné. Málokdy to byl celý cyklus, vícero části cyklu. Jsou to ostatně neobvykle rozsáhlé formální plochy, podřízené Musorgského úsilím o maximálně soustředěný výraz. Jeho melodika se zcela volně rozvíjí z deklamace. Síla výrazu se spojuje s obrovským smyslem pro realismus a osobitou ironii. Štefan Kocán opřel obtížnou interpretaci cyklu o svůj dokonale technicky zvládnutý nástroj, jeho výraz je vyvážený, jeví se mi jako velmi promyšlený v každé hudební frázi. Pokud bych použil daný příklad basisty Vladimíra Jedenáctíka, jenž používal zcela syrového typu realistického výrazu, tak tehdy se mi zdál určitý naturalismus míst stylový. Ale Štefan Kocán nikde nepoužije naturalismů, vše je podřízeno vysoké míře hlasové kultivace. Zároveň jeho výraz není živočišně naladěný na struně záměrné jednoduchosti a přímočarosti, ale je intelektuální výpovědí na téma filozofických záhybů okolo tématu smrti. Musel jsem si jednotlivé části cyklu probírat vícekrát, abych se osvobodil od prvotního pocitu, že právě ona dryáčnicky syrová interpretace je stylová, zatímco Kocánova mi přišla na první poslech až moc intelektuální, například v charakterizacích písně Trepak. Ale poté jsem pozměňoval stále více fixovaný pohled na interpretaci, daný vnímanými výkony live, kde i mimika obličeje má oproti ryzímu poslechu svůj nezastupitelný význam. Oceňuji tím o to více tuto míru vyváženosti v posunu k realisticky laděné kultivaci projevu. Dokáže se obejít bez okázalých naturalismů a zároveň plně přesvědčit.

Již první část cyklu Ukolébavka přinese nádherně promyšlené dynamické kontrasty, se stále sugestivněji pojímaným pianem a pianissimem v opakujícím se „bájušky bajů“…

Obrovská, rezonančně až velkolepá fortissima předvede pěvec v nádherně vystavěné Serenádě. Obě použité dynamické krajnosti jsou zdařile zachycené hudební režií, zní na snímku naprosto vyváženě (jejich prostorovost nelze nikdy a u nikoho z nahrávky posoudit, podtrhuji z mnoha osobních zkušeností v přípravách studiových nahrávek). Serenáda je zakončena krásně volným, plnozvučným forte v oslovení – „ty mojá!“.

Závěrečná část Vojevůdce je velká protiválečná kompozice již sama o sobě. Původní název byl i výstižnější – Triumf smrti. V překladu je idée fixe: „Skončena je bitva, to já jsem nad všemi zvítězila, já jsem vás znesvářené sama smířila. Družně vstávejte na přehlídkách, mrtvoly… Abyste už nikdy ze země vstát nemohly!“ Kocán zde stupňuje vnitřní sugestivitu výrazu k impozantnímu velikému fortissimu, niternost vnitřního prožitku je silná. Na tom se ale podílí mimořádně i klavíristka Aleksandra Pospíšil Borodulina, která je Štefanu Kocánovi technicky i výrazově významnou partnerkou. Navíc pěvec nemá nad sebou korepetitora, dirigenta a režiséra, interpretuje-li písně. Je zde více sám sebou, musí být sám sebou. Klavírista je významný partner, může být jen doprovazeč, jenž zahraje dané noty, anebo partner, podílející se na stavbě díla jakožto rádce, korektor, inspirátor. Myslím, že Aleksandra Pospíšil Borodulina je oním druhým, odhaduji to podle perfekce souhry a soucítění řady detailů, což by pouhý doprovazeč takto poeticky nevytvářel.

Resumé – vynikající nahrávky Rubinštejna a Musorgského jsou mimořádné úrovně po všech stránkách, jak je výše charakterizováno. Dramaturgicky mají navíc cenu zlata. Ti, kdo si pořídí toto výjimečné CD – jistě především kvůli Štefanu Kocánovi – se zároveň seznámí se světově jedinečnou tvorbou Musorgského, kterou dosud třeba ani neznali. Je dobré ji soustředěně poslouchat. Nemůže sloužit jen jako příjemná zvukomalba či zvuková kulisa, což mohou do jisté míry suplovat líbivé písně Rubinštejnova cyklu. Jak se traduje o závažných uměleckých dílech – buď pozorně poslouchat, nebo vypnout. Nic mezi tím. Toto CD doporučuji celé soustředěně poslouchat. Je vskutku mimořádné! Atraktivně a hodnotně působící knižní vazba CD láká na první pohled. Přehledně a zároveň srozumitelně působí podané informace Roberta Rytiny k dílu i pěvci. Programová brožura obsahuje texty písní a jejich výše zmíněné překlady od samotného protagonisty. Pro mne osobně jde o velmi vzácné CD svým obsahem, ke kterému se budu periodicky rád vracet.