S Daliborem Janotou o životě s operetou

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Po jaké roli jste toužil, ale nikdy ji nedostal?
Takových je plno! Ale jedno dílo za všechny, na které nedošlo – Mam´zelle Nitouche. Hrála se všude kolem mě. Ale ne právě v tom místě, kde jsem byl v angažmá. Takže jsem neztvárnil ani jednu z postav, které jsem časem v „Nitušce“ hrát mohl, ať už to byl Champlatreux, Loriot, Major či varhaník Celestin alias operetní komponista Floridor.

Divadlo prostupuje celý váš život. I se svou manželkou jste se seznámil v divadle, jaké je takové divadelní manželství?
Pamatuji si dokonce přesný den našeho seznámení – 29. listopadu 1970. Hostoval jsem tehdy totiž v Krušnohorském divadle v Teplicích v úloze Jima Kenyona ve Frimlově Rose Mary a tehdejší slečna Soňa Nevřelová hrála v tomto představení Ethel Branderovou. Na tomto představení záleželo, zda zde získám angažmá. Když jsme skončili, pozval mě ředitel Ilja Bureš k pohovoru a představitelka Rose Mary, paní Vítězslava Bobáková, se kterou jsem se znal ze svého dřívějšího angažmá v Opavě, čekala se slečnou Soňou na vrátnici teplického divadla, aby se dozvěděly, jak jsem uspěl a jestli budu do sólistického souboru angažován. Byl jsem, a od srpna 1971 jsem do Teplic opravdu nastoupil. A zhruba po půl roce přeskočila ´jiskra´, začali jsme spolu se Soňou chodit. Samozřejmě jsme se pak mnohokrát setkávali na jevišti, na koncertních či estrádních vystoupeních. Z operet, v nichž jsme byli na jevišti zamilovaným párem, vzpomenu alespoň Volný vítr od Dunajevského, kde jsme ztvárnili Marka a Stelu. Ve Stelibského operetě Podej štěstí ruku jsme hráli přímo manželskou dvojici – já kapitána Mikuláška a ona paní Mikuláškovou, ale na jevišti jsme se během děje vůbec nesetkali. Až na závěrečné děkovačce. Také v opavském angažmá jsme ve Straussově Noci v Benátkách hráli manžele – já byl senátorem Delacqua a ona mojí záletnou chotí Barbarou. A jaké je manželství divadelníků? Samozřejmě, že přinášelo řadu problémů, zejména, když byly naše děti malé, my měli oba večer představení a neměl kdo hlídat. Z Teplic jsme se stěhovali do Opavy, pak do Prahy a než jsme se zabydleli, museli jsme bydlet i s dětmi v různých podnájmech nebo na ubytovnách. Dnes už na všechny problémy, které se vyskytly nejen v osobním, ale i v uměleckém životě, vzpomínáme s úsměvem a nadhledem.

Jste spoluatorem Malé encyklopedie české opery, nyní jste vydal encyklopedii české a světové operety. Kdy začala vaše literární a publicistická činnost a co bylo popudem k ní? 
Literární činností jsem se zabýval od mládí. Ale publikovat jsem začal až zhruba od r. 1992. Psal jsem zejména články do divadelních programů k inscenacím Státní opery Praha a později i Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, mimo jiné portréty operních pěvců. V roce 1999 jsme vydali v nakladatelství Paseka s doc. PhDr. Janem P. Kučerou společné dílo Malá encyklopedie české opery, které se stalo velmi žádanou a používanou knihou. Již dnes se ozývají hlasy operních odborníků, že bychom měli publikaci zaktualizovat a doplnit o umělce, kteří v roce jejího vydání ještě nepůsobili. Rovněž společným dílem, tentokrát s plzeňským redaktorem Jiřím Šantorou, byla malá knížka o pěvci Miroslavu Frydlewiczovi – Tenor od rytíře Žumbery, vydaná v roce 2004 v nakladatelství Ševčík. Značnou část nových operních obsahů jsem napsal i do jedenáctého vydání knihy Anny Hostomské Opera, které vydalo nakladatelství NS Svoboda v roce 2018. V témže nakladatelství jsem letos na podzim vydal i svou knihu Česká a světová operetní tvorba.

Tu jste napsal zcela sám, a i když je úplně čerstvá, má už celou řadu pozitivních ohlasů. A není divu – je to první česká operetní encyklopedie. K takovému významnému počinu je třeba pogratulovat!
Ano, kniha operetních obsahů nebyla na českém trhu dosud nikdy vydána, v této knize je jich víc než tři sta. Mám radost, že se to všechno podařilo, a gratulace a pozitivní ohlasy mě samozřejmě nesmírně těší. 

Ale v knize nejsou jen obsahy, zabýváte se v ní i naší operetní historií.
Doplnil jsem ji i malými medailonky operetních divadel, i těch dnes již neexistujících, jako jsou Jablonec, Kladno, Teplice, a připomněl jsem i významné operetní umělce starší i nedávné doby – Járu Pospíšila, Nelly Gaierovou, Ellu Šárkovou, Alenu Frimlovou, Draga Čáslavského, Josefa Kobra, Františka Návrata, Karla Fialu a další umělce.

Jak dlouho jste na operetní encyklopedii pracoval?
Rozhodně víc než tři roky. Musel jsem důkladně prostudovat textové knihy, hudební materiály i prvorepublikové divadelní archivy, z nichž jeden má např. Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Ale celá řada obsahů operetních děl u nás k dispozici vůbec nebyla, musel jsem je čerpat z cizojazyčných pramenů.

Rose Mary, Teplice 1970, Jim Kenyon-Dalibor Janota, Rose Mary – Vítězslava Bobáková (foto archiv umělce)

S vaší láskou k historii souvisí i váš koníček – kolik už máte starých gramofonových desek a z jakých let?
Od dětství jsem měl dva velké koníčky, které také souvisely s hudbou a divadlem. Sbírání fotografií a gramofonových desek. Samozřejmě nejprve to byly ty šelakové, tzv. standardní, 78 otáček za minutu, později přibyly dlouhohrající a v nedávné době už nosiče CD. Dohromady jich mám asi 6.000, většinou operní a operetní nahrávky. Například jednu Pucciniho Toscu mám kompletní na šelakových deskách, dvanáct nahrávek na LP deskách a 25 kompletů na CD. Mezi standardními jsou i velmi vzácné značky – např. Homocord, Wuba, Zonophone, Odeon Record. Nebo na druhé straně jinak pozoruhodné nahrávky – na LP deskách kompletní Carmen s čínskými pěvci v čínštině…

Carmen v čínštině? To si neumím představit!
Zní to opravdu velmi zajímavě… mám i CD s Veselou vdovou pro změnu v japonštině!

4 4 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments