Salcburk: Cecilia Bartoli a Ifigenie v teplácích

„Kdybyste tak jako já vyrůstali ve Věčném městě a od dětství se dívali na sochy Romula a Rema, boha Jupitera nebo jeho opileckého kumpána Bakcha, přišla by vám volba antického tématu pro salcburský Svatodušní festival jako samozřejmá věc“, napsala v komentáři k právě skončenému ročníku Pfingstfestspiele jeho umělecká ředitelka, římská rodačka Cecilia Bartoli. Pod sloganem „Volám všechny bohy“ se tak letošní čtyřdenní umělecká přehlídka zaměřila na nejrůznější podoby zpracování řeckých a římských mýtů. A co že se dalo během pouhého prodlouženého víkendu, konkrétně v rozmezí dnů 22. – 25. května 2015, všechno stihnout? Překvapivě mnoho: především dvojí uvedení nové inscenace Gluckovy opery Ifigenie na Tauridě (o ní bude tento článek pojednávat především), ale i scénické čtení ze stejnojmenné Goethovy tragédie. V koncertní verzi zaznělo Händelovo oratorium Semele s hvězdným obsazením v podobě Cecilie Bartoli, Charlese Workmana, Birgit Remmert, Liliany Nikiteanu, Rebecy Olvery, Andrease Scholla a orchestru I Barocchisti pod taktovkou Diega Fasolise. V dopoledních a odpoledních časech se konaly koncerty Christopha a Juliana Prégardienových, Philippa Jarousskyho nebo instrumentální program Orfeova lyra kytaristy, loutnisty a theorbisty Rolfa Lislevanda. Shakespearův Sen noci svatojánské s hudbou Felixe Mendelssohna Bartholdyho připomněly tak rozdílné umělecké formace, jakými jsou Hamburg Ballett se slavným tanečním zpracováním choreografa Johna Neumeiera, a salcburský Marionettentheater s vlastním loutkovým pojetím. Po celou dobu konání festivalu bylo možné ve Filmovém kulturním centru navštívit projekce snímků vzniklých podle antických předloh (nechyběly Pasoliniho Medea s Marií Callas ani Cocteauův Orfeus s Jeanem Maraisem) a ve slavnostním galakoncertu v Grosses Festspielhaus nakonec zazpívaly všem bohům operní hvězdy, jakými jsou Anna Netrebko, Marianne Crebassa, Juan Diego Flórez, Andreas Scholl a Christopher Maltman. A samozřejmě nechyběla ani paní umělecká ředitelka – Cecilia Bartoli…

Ta vede „mladší sestru“ Salzburger Festspiele už čtvrtým rokem. Jak se zdá, podařilo se jí tomuto festivalu nalít do žil novou a neobyčejně svěží krev, což se pozitivně projevilo na zájmu diváků, partnerů i médií. Stačí připomenout jen publicitu, jaká se dostala všem dosavadním svatodušním operním produkcím, v nichž Bartoli vytvořila hlavní ženské role: jednalo se o Händelova Julia Caesara (2012), Belliniho Normu (2013) a loňskou Rossiniho Popelku (recenzi jsme přinesli zde). V této souvislosti není bez zajímavosti, že s výjimkou posledně jmenované hudební komedie, režírované Damianem Michielettem, se Bartoli v obou předchozích letech spolehla na spolupráci s osvědčeným režisérským duem Moshe Leiser a Patrice Caurier. Fanoušci populární mezzosopranistky inscenace zmíněných pánů jistě dobře znají, protože je značná část jejich společných projektů přístupná na DVD či na internetu. Rossiniho Hrabě Ory a Otello nebo raritní Haléviho Clari z Curyšské opery jsou tituly, které diváka snadno přesvědčí o faktu, že má co do činění s tvůrci obdařenými zřídka vídanou pokorou a kultivovaností. Obecně jim sice není proti mysli přesouvat děj oper do libovolných časových epoch, ale příběh a motivace jednajících postav oba většinou až úzkostlivě ctí, a především je zřejmé, že se snaží jevištní akcí „nepřekážet hudbě“. Výsledky jejich tvorby však nejsou vždy jednoznačně úspěšné: zmiňme zde například značně sporně přijaté pojetí Mozartovy Kouzelné flétny ve Vídeňské státní opeře či Paisellova Lazebníka sevillského v konkurenčním Divadle na Vídeňce.

Cecilia Bartoli ovšem na spolupráci s dvojicí Leiser – Caurier zjevně nedá dopustit, a proto ji požádala i o inscenování opery pro letošní Svatodušní festival. Volba padla tentokrát na francouzskou originální verzi Ifigenie na Tauridě Christopha Willibalda Glucka z roku 1779, jedno z nejvýraznějších a ve své době i nejúspěšnějších děl autorovy operní reformy. Rodilému Němci Gluckovi se v něm podařila mistrovská syntéza toho nejlepšího z tehdejší italské a francouzské opery; vytvořil skutečné hudební drama, v němž věnoval maximální pozornost plastickému vykreslení charakterů tří ústředních postav Ifigénie, jejího bratra Oresta a jeho přítele Pylada. Protože Ifigenie není zrovna repertoárový titul (i Salburský letní festival ji zatím uvedl pouze jednou, a to v roce 2000 v nastudování Ivora Boltona, režii Clause Gutha a se Susan Graham, Thomasem Hampsonem a Paulem Grovesem), připomeňme si alespoň ve stručnosti hlavní dějovou linii.

Příběhu předcházejí události známé z dřívější Gluckovy opery Ifigenie v Aulidě (1774), v níž stáli král Agamemnón a jeho žena Klytaimnéstra před osudovým úkolem obětovat svou dceru Ifigenii bohům, aby mohla úspěšně pokračovat řecká válečná výprava proti Tróji. Bohyni Dianě (Artemidě) se však dívky zželelo a místo usmrcení na oltáři ji odnesla coby kněžku do svého chrámu ve skytské Tauridě. Zde musí Ifigénie se svými družkami z rozkazu krále Thoase obětovat Dianě každého cizince, který se na ostrově objeví. Týž osud čeká i na dva mladíky, jenž právě připluli k jeho břehům. Jedná se o řeckého prince Pylada a jeho druha Oresta, Ifigeniina bratra, trápeného výčitkami svědomí za vraždu matky Klytaimnéstry a jejího nového druha Aegista (ano, jedná se o historii zpracovanou později například ve Straussově Elektře z roku 1909). Přestože kněžka bratra nepoznává, je jí blízký a chce ho poslat do Řecka se vzkazem určeným pro její (lépe řečeno jejich) sestru Elektru. Orestes však nesnese pomyšlení, že by místo něj měl být zatím bohům obětován Pylades, a tak jde raději na smrt sám s vědomím, že se jeho příteli podařilo uprchnout. Ve chvíli, kdy má být Ifigenií obřadně usmrcen, odhalí Orestes svou totožnost, a v téže chvíli přichází spolu s řeckými vojáky i Pylades, jehož rukou záhy zemře tyran Thoas. Příběh končí, tedy končí šťastně, a přátelství Skythů a Řeků i šťastnému návratu ústřední trojice do vlasti žehná sama Diana.

A jak si s dávným antickým mýtem poradili Moshe Leiser a Patrice Caurier? Scénograf Christian Fenouillat vytvořil pro jejich koncepci neměnný a nutno říci, že i značně nevlídný prostor. Je to interiér jakéhosi špinavého hangáru, jehož zadní stěnu tvoří velká rezavá vrata. Kromě umyvadla v levém rohu, několika kusů jednoduchého kovového nábytku (stoly, židle a skelety postelí), hromad šatstva na podlaze a zářivek na stropě už tu nic dalšího není. Vlastně až na Ifigenii a jejích deset přítelkyň, dokonale splývajících s okolím; všechny jsou oblečené do lacině vyhlížejících šatů, zástěr, mikin, svetrů a tepláků (kostýmy Agostino Cavalca). Když se později objeví současně vyhlížející vojáci, přivádějící a šikanující zajaté Řeky, nabízí se otázka, zda snad nemá vizuální podoba inscenace evokovat realitu občanské války na Ukrajině či vzpomínku na etnicky a nábožensky laděné konflikty v bývalé Jugoslávii z devadesátých let dvacátého století. Špinavou a zamaštěnou vnější estetikou se však tvůrci ve snaze o nějaký výklad zřejmě vyčerpali a nic, co by se podobalo osobitému výkladu, už divákům nenabídli. Dokonce se zdálo, že se Leiser s Caurierem omezili jen na poslušné aranžování postav a sboristů na scénu přesně podle dávných pokynů libretisty Nicolase-Francoise Guillarda. Došlo tak i na neplánovaně úsměvné výjevy z operního pravěku, jakými bylo strašidlácké ohrožování Oresta bohyněmi pomsty Erinyemi (z děr v podlaze a pod vraty po něm sahaly zakrvácené paže a připlazila se i zombie varianta Klytaimnéstry), nechtěně pobavila i Ifigenie, snažící se uškrtit svetrem a následně i Orestes, předpisově vyhrožující sebevraždou s dýkou namířenou na vlastní srdce.

Přesto nabídla i tato „nerežie“ přinejmenším jeden působivý výjev. Před obětováním Oresta natáhly kněžky na podlahu kus igelitu, načež muže přivedly, svlékly, obřadně vydrhly žínkou a pak jej nechaly na materiál (jehož věcnou předností je snadná omyvatelnost) pokleknout. V pohledu na klečícího nahého muže, který se zavřenýma očima a rukama zakrývajícíma přirození očekává svůj osud, a na skupinu osob, jež ho sice k tomuto údělu připravila, ale teď od něj raději odvrací zrak, bylo obsaženo cosi velmi podstatného z novozákonního příběhu. Stačí dodat jen ono Pilátovo „Ecce homo“, pronesené vedle zmučeného Krista směrem ke krvežíznivému davu… Vzhledem k více než konzervativnímu celkovému pojetí potěšilo na závěr i řešení příchodu bohyně Diany: rezavá vrata se konečně otevřela a z hlubin jeviště přikráčela kompletně pozlacená krasavice, aby se rozšafně posadila na kraj pódia. Po jejích moudrých slovech se všichni protagonisté svorně zahleděli k nové budoucnosti, zosobněné na pozadí promítaným mořským příbojem.

Salcburskou Ifigenii naštěstí značnou měrou vyneslo z operního podsvětí blíže k opernímu Olympu hudební provedení. Cecilii Bartoli neuškodily v uvěřitelném ztvárnění postavy nešťastné kněžky, odtržené od svých blízkých, ani neumyté krátké vlasy a outfit v podobě vytahaného trička a komponentů z různých teplákových souprav. Už jen její přirozené charisma dokázalo dát na režijní bezradnost zapomenout, a její vokální výkon bylo možné charakterizovat dvěma slovy: zodpovědný a inteligentní. Se svým charakteristickým tmavě zabarveným mezzosopránem si bez potíží poradila se lkavě melancholickou i dramatickou polohou své hrdinky, a opět dokázala, že už dávno není jen hvězdou snových koloratur a ozdob, ale také neobyčejně vnímavou interpretkou zpívaného slova. Totéž lze napsat i o výkonu barytonisty Christophera Maltmana v roli Oresta; vzpomínám si, jak si na témže jevišti – tedy v Haus für Mozart – pěvec před pěti lety pro sebe dokonale ukradl a požitkářsky si užil titulního hrdinu v Guthově inscenaci Dona Giovanniho. Z charakterově přece jen komplikovanějšího Ifigeniina bratra vytvořil oproti tomu zoufalce, sužovaného temnou minulostí i nevírou v sebe sama. Přestože jeho hlas nepůsobí na první poslech obzvlášť výjimečným či průrazným dojmem, dokáže Maltman jako ostřílený písňový specialista přesvědčit posluchače expresivním a naléhavým projevem. Označení „charismatický“ si neodpustím ani u něj – spolu s Bartoli tvoří Maltman nezapomenutelnou dvojici, která by si zasloužila jen jediné, a to dostat příležitost v lepší inscenaci, než je tato.

Ve značně nezáviděníhodné pozici se ocitl tenorista Topi Lehtipuu v roli Pylada. Zejména vedle Christophera Maltmana působil poněkud nevýrazně a režie ani kostým á la Peter Grimes mu jeho pozici neulehčily. Přesto se ve svém partu blýskl technicky skvěle vedeným lyrickým tenorem a přinejmenším po hlasové stránce se stal Bartoli i Maltmanovi důstojným partnerem. Otázkou je, jak se v letních reprízách téže inscenace utká s postavou Pylada Lehtipuův nástupce Rolando Villazón. Nechci v tuto chvíli spekulovat o Villazónově hlasové připravenosti pro odpovídající zvládnutí tohoto partu, ale dokážu si představit, že přinejmenším po herecké stránce (a co do přínosu v podobě charismatu, když už o něm byla řeč) by mohl Ifigénii v této podobě významně pomoci.

Výtečnou karikaturou krále Thoase, předvedeného zde jako groteskně vycpaného přezodpovědného úředníka, na sebe upozornil ještě barytonista Michael Kraus, a v půvabném cameu bohyně Diany dala zaznít svému třpytivému sopránu renomovaná Rebeca Olvera (mimochodem, vzpomene si někdo na rok 2008, kdy stála v pražském Kongresovém centru při vánočním koncertu po boku José Carrerase?).

Skvěle se uvedl Coro della Radiotelevisione Svizzera, zejména pak jeho desetičlenná dámská část, jejíž příslušnice se na výtečné úrovni zhostily sólových partů Ifigeniiných družek. Soubor I Barocchisti pod vedením Diega Fasolise přesvědčil o svých kvalitách tělesa s dispozicemi pro inspirativní provedení děl baroka a raného klasicismu už mnohokrát; jeho interpretace Ifigenie na Tauridě každopádně překvapila zřídka slýchanou syrovostí a takřka úplnou absencí hudební dekorativnosti, jaká by se snad dala od díla z tohoto období očekávat.+++
===Tolik tedy k letošnímu „volání všech bohů“, jak se během salcburského Svatodušního festivalu ozývalo během premiéry jednoho z mistrovských děl velkého hudebního reformátora Christopha Willibalda Glucka. Jak už bylo řečeno výše, bude se Ifigenie na Tauridě hrát i během letního festivalu, a to v pěti reprízách ve dnech 19. až 28. srpna 2015. A na jaký program je možné se v rámci Salzburger Pfingstfestspiele těšit příští rok? Atraktivní téma „Romeo a Julie“ tentokrát zahrnuje koncertní představení opery Nicoly Antonia Zingarelliho (1752–1837) Giulietta e Romeo s Francem Fagiolim a Ann Hallenberg v titulních rolích, Prokofjevův balet v provedení souboru Stuttgarter Ballett a celou řadu koncertů a dalších doprovodných akcí. Co se týče operní inscenace, tentokrát nebude žádná. Dojde totiž na muzikál! Jen si to představte: Bernsteinova West Side Story se Simón Bolívar Symphony Orchestra of Venezuela za řízení Gustavo Dudamela a spolu s ním i v Praze dobře známý tenorista Norman Reinhardt v roli Tonyho. A kdo bude zpívat Marii? To byste neuhodli…

Hodnocení autora recenze: 70%

Salzburger Pfingstfestspiele 2015
Christoph Willibald Gluck:
Iphigenie en Tauride
Dirigent: Diego Fasolis
Režisér: Moshe Leiser, Patrice Caurier
Scéna: Christian Fenouillat
Kostýmy: Agostino Cavalca
Světelný design: Christophe Forey
I Barocchisti
Alberto Stevanin (koncertní mistr)
Jory Vinikour (continuo cembalo)
Coro della Radio Svizzera Italiana
Sbormistr: Gianluca Capuano
Premiéra 22. května Haus für Mozart Salcburk

Iphigénie – Cecilia Bartoli
Oreste – Christopher Maltman
Pylade – Topi Lehtipuu
Thoas – Michael Kraus
Diana – Rebeca Olvera
Une femme grecque – Lucia Cirillo
Un Scythe – Marco Saccardin
Le Ministre – Walter Testolin
Prêtresses – Laura Antonaz, Elena Carzaniga, Mya Fracassini, Caroline Germond, Elisabeth Gillming, Marcelle Jauretche, Francesca Lanza, Silvia Piccollo, Nadia Ragni, Brigitte Ravenel

www.salzburgerfestspiele.at

Foto Decca, Salzburger Festspiele / Monika Rittershaus