Na samý kraj nové hudby. MusicOlomouc 2017

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Devátý ročník mezinárodního festivalu soudobé hudby MusicOlomouc nabídl v sedmi programech sedmero charakteristických přístupů k aktuální hudební tvorbě i interpretaci. Formou stylově či tematicky zaměřených, koncentrovaných bloků se tak představily základní linie tendencí nové hudby.
MusicOlomouc 2017 – Miki Skuta (zdroj MusicOlomouc / foto Petra Kožušníková)

Festival otevřel přednes kompletního klavírního díla francouzského spektralisty Tristana Muraile, vzniknuvší mezi lety 1967 a 2002. O celkem šest skladeb se podělili klavíristé Miki Skuta a Marek Keprt. Technicky náročná, přesto lehká, vesměs nenásilná hudba s přesnými dynamickými odstíny místy zacházela k nezvyklé intenzitě a naléhavosti. Murailova tvorba, ovlivněná Olivierem Messiaenem, pracuje s extrémními klavírními registry, rezonancí nástroje a pečlivým vrstvením alikvót a charakteristických disonancí. Zvukové stránce, jež zde byla neméně důležitá než samotné hudební obsahy, napomáhal i rezonančně velkorysý prostor Kaple Božího Těla Uměleckého centra Univerzity Palackého.

Reklama

Tristan Murail svůj specifický hudební jazyk v průběhu let obměňuje spíše v detailech – maximalizuje plochy, integruje bohatší harmonické přístupy a užívá své postupy směleji – obecný charakter však zachovává. Nejsilnější je pak jeho tvorba v momentech, kdy líčí niterná, intimní psychologická rozpoložení. Neuchyluje se v nich k přílišné popisnosti, což mu umožňuje přistupovat k náladám o to čistěji. Ve vyšších dynamických a hustších patrech zejména pozdějších skladeb však zachází na hranici spekulace. Stylově nejčistší koncert festivalu tedy byl příjemnou přípravou na ostatní, vesměs experimentálnější vystoupení.

Druhou polovinu prvního dvojkoncertu hostil Divadelní sál Uměleckého centra. Vystoupil zde německý kytarový kvartet Aleph Gitarrenquartett s programem skladeb až na jednu výjimku mladších dvaceti let. Dramaturgie tohoto programu akcentovala především přirozený dozvuk nástrojů a důkladně promyšlenou distribuci hudebního materiálu mezi jednotlivé hráče. Již v úvodní Die Sprache ist die Strafe Alberta Hortigüely se projevil účinek širokého prostorového aranžmá, čemuž napomohlo i komorní prostředí sálu. Martin Smolka se v křehké skladbě Bašó odkazuje na japonského mistra haiku skrze volnost hudebního proudu a přijetí ticha jako rovnocenného hudebního prostředku. Na základě přesných pokynů mikrotonálního ladění nástrojů operuje s jedinečnými frekvenčními souhrami a vytváří tak nezvykle harmonicky bohaté souzvuky.

MusicOlomouc 2017 – Aleph Gitarrenquartett (zdroj MusicOlomouc / foto Petra Kožušníková)

Irene Galindo Quero se ve své kompozici Ziffer H Hut opírá o kulturně, sémioticky i akusticky podmíněné proměny zvuku strunného nástroje. Těch v hudbě samé docílila (vedle využití celé škály tradičních technik a artikulací) především několika způsoby preparace kytar v reálném čase. Hra s dřívkem podsunutým pod struny tak připomněla japonské koto, zatímco sponka u kobylky obohatila původní zvuk klasické kytary o efektní zkreslení.

Martin Smolka do programu vstoupil ještě svým aranžmá Music for Marcel Duchamp Johna Cage z roku 1947, původně pro preparovaný klavír. Obě fáze tónu Cagem zamýšleného pro patřičně upravené piano zde Smolka rozděluje ve formě pizzicata a flažoletu mezi dvojice kytar. Pečlivou souhrou interpretů, kteří pro očekávaný efekt museli vyvinout zvláštní techniku, se charakteristický témbr preparovaného klavíru neztratil – naopak byl rozšířen o typické frekvence klasické kytary.

Premiérou večera pak byl Kytarový kvartet č. 1 „The Aleph“ Františka Chaloupky. Autorova typicky zvukově hustá faktura postavená na neustále proměňujících se repetitivních motivech zde zůstala zachována – s nemenším účinkem, než jaký vykazují jeho díla pro velký orchestr. Jako obvykle je partitura kvartetu částečně otevřená. To znamená, že dovoluje interpretům operativně obměňovat způsoby návaznosti v rámci pevné sekvence hudebních bloků, to vše v reálném čase. Nejen tímto si však Chaloupkova hudba vyžaduje naprostou sehranost hudebníků. Aleph obsahuje momenty, v nichž mají kytaristé naopak zakázáno hrát rytmicky současně. Ač si premiérovaná skladba nevyžadovala typicky „novohudební“ způsoby artikulace, technické schopnosti Gitarrenquartettu též důkladně prověřila – a sami hudebníci z ní vyšli na výbornou.

Koncert osmičlenného německého vokálního souboru AuditivVokal Dresden pak obohatil běžnou dramaturgii především o moment scénický. Svůj program, představený 3. října, postavil na sérii skladeb a performancí s důrazem na choreografii. V hudbě se tak otevíraly a reflektovaly hlubší otázky lidské, společenské i politické. Hned první dvě skladby umožnily navíc volný výběr hudebního materiálu samotnými interprety v reálném čase. Zweitstimme 598.mdb krähwinkel pro dva až nekonečno vokalistů a kapesní hudební přehrávače, na jejichž svobodně zvolený obsah zpěváci reagují, ve své neřízenosti hudební i prostorové odhalovala vzájemnou izolaci volně korzujících jedinců. Peter Motzkus v této – vlastními slovy – „demokratizaci hudebního procesu“ ruší tradiční rozdělení jeviště-hlediště už tím, že interprety asimiluje mezi diváky čekající na začátek vystoupení.

MusicOlomouc 2017 – AuditivVokal Dresden (zdroj MusicOlomouc / foto Petra Kožušníková)

Demokracie je základním pojmem i ve skladbě ReSearch. Idin Samimi-Mofakham v ní maximálně omezil hudební materiál na několik základních pravidel – možností výběru. Výsledkem tohoto tvůrčího procesu a z něho vyplývajících dostupných kombinací je jemná, třpytící se vokální plocha, jejíž hladinu rozechvívají pulzy přelévající se mezi hudebníky, opatrné vibrato či pečlivě kontrolované mikrotonální oscilace kolem základního tónu A.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na