Semperoper: Spontiniho Vestálka s návratem pěvecké legendy

„Jak chcete, aby někdo něco nového vynalezl, když já, Spontini, prohlašuji, že má předchozí díla nemohou být nikdy překonána. Také prohlašuji, že po Vestálce nebyla napsána jediná nota, která by nebyla ukradena z mé partitury.“
Gaspare Spontini v rozhovoru s Richardem Wagnerem, 1844 
(tento a další citáty z vlastního životopisu Richarda Wagnera Můj život jsou převzaty z překladu a poznámek Vlasty Reittererové; vydáno Národním divadlem v roce 2007)

Slova z úvodu tohoto článku napovídají už sama o sobě, že jejich autor rozhodně netrpěl přehnanou skromností. Ba naopak, italský skladatel Gaspare Spontini (1774–1851) tyranizoval většinu života okolí svou nesnesitelnou povýšeností a arogancí. Může nás tedy překvapit, že se v umělci těchto vzácných povahových rysů zhlédl mladý Richard Wagner, který později obdobný pohled na vlastní tvorbu doladil k ještě větší dokonalosti?Drážďanská Semperova opera připomněla v rámci letošních oslav dvou set let od Wagnerova narození epizodu, jíž jubilant věnoval ve svém životopise překvapivě velký prostor. V roce 1844, kdy působil v saské metropoli jako dvorní kapelník, totiž pozval evropskou operní celebritu – Spontiniho – k pohostinskému dirigování slavnostního představení Vestálky. Italský komponista, který se vytrvale snažil držet v přízni mocných (císařem Napoleonem počínaje a pruským králem Bedřichem Vilémem III. konče), se zrovna cítil být ve svém domovském Berlíně novým panovníkem nedoceněn, a tak na drážďanskou nabídku kývl. Nutno poznamenat, že jméno Richarda Wagnera pro něj nebylo neznámé – v německých operních divadlech se už dva roky hrál Rienzi, díky jehož úspěchu bylo koneckonců Wagnerovi v Semper Opernhaus nabídnuto zmíněné kapelnické místo.

Ve chvíli, kdy nešťastný Wagner po přečtení Spontiniho předběžných požadavků („doufám, že je Váš orchestr ozdoben dvanácti dobrými kontrabasy“) zvažoval, že pozvání odvolá, vystoupil Mistr v Drážďanech nečekaně z kočáru a už nebylo cesty zpět. To, co následně líčí Wagner v Mém životě, je sledem poměrně bizarních událostí. Spontini si vyžádal dlouhou taktovku z ebenového dřeva a s knoflíky ze slonoviny, kapelník mu tedy musel nechat – podobnou – vyrobit. Skladatel Vestálky se následně rozhodl, že s touto „maršálskou holí“ dílo zcela znovu hudebně nastuduje, čímž úplně ochromil všechny složky operního souboru i divadelního zázemí. Krátkozraký Spontini poté průběžně oblažoval všechny zainteresované plamennými projevy o významu a důležitých detailech svého veledíla, a vinou své krátkozrakosti občas nepostřehl, že ho v prázdném sále poslouchají nanejvýš čističi lamp…

Ale jak čas ubíhal, „fascinoval ten zvláštní muž hudebníky a zpěváky tak, že se všichni velmi snažili.“ Spontini, ověšený všemi svými řády, tedy mohl být i se svou sloní taktovkou před galapředstavením 29. listopadu 1844 s přípravou spokojen. Jenže úspěch se konal jen velmi vlažný – údajně proto, že představitelka titulní role, kdysi slavná zpívající herečka Wilhelmine Schröder-Devrient, „…už nebyla ve věku, kdy by vypadala jako nejmladší z vestálek, a hlavně vadil její poněkud matrónovitý zjev, který vynikal zejména vedle jedné z velekněžek výjimečně dívčího zjevu (jíž byla Wagnerova sedmnáctiletá neteř Johanna).“

Gaspare Spontini se ovšem rozhodl, že bez úspěchu Drážďany neopustí. Vyslovil přání uvést operu ještě jednou, a kdyby i to bylo málo, nastudovat některé ze svých dalších děl. Ohromený Wagner pak v mezidobí mezi dvěma Vestálkami raději jen poslouchal a zaznamenával nejrůznější Spontiniho velkolepé teorie. „Po Gluckovi jsem to já, který vyvolal velkou změnu, a sice Vestálkou. Zavedl jsem do harmonie sextový průtah, velký buben do orchestru; Ferdinandem Cortézem jsem učinil krok dopředu, potom jsem Olympií udělal další tři kroky… O sto kroků jsem pokročil operou Agnes von Hohenstaufen, v níž jsem pojednal orchestr tak, že plně nahrazuje varhany… Ve Vestálce jsem komponoval římský námět, v Cortézovi španělsko-mexický, v Olympii řecko-makedonský a v Agnes německý. To ostatní nemá cenu… Německu dalo naději, když jsem se stal císařem hudby v Berlíně. Ale když do ní vnesl pruský král chaos tím, že povolal ty dva věčné Židy – Mendelssohna a Meyerbeera –, je všechna naděje ztracena.“ Když se pilný žák Wagner otázal, zda přeci jen nějaká naděje nespočívá právě v jeho tvorbě, odvětil mu Spontini poněkud tajemně: „Váš Rienzi je dílo génia, který ale už udělal víc, než měl.“Z podobného mudrování však Mistra vytrhlo spěšně doručené pozvání od papeže, který mu chtěl v Římě udělit šlechtický titul, a od dánského krále, jenž ho toužil jmenovat Rytířem sloního řádu. V tu chvíli byly Dráždany Spontinimu rázem malé, na další Vestálku zapomněl, zabalil si kufry a vydal se opět slávě vstříc. A jak píše Wagner, „byli jsme svatému Otci i dánskému králi velice vděčni. Dojatě jsme se s podivuhodným Mistrem rozloučili a já, abych jej učinil už úplně šťastným, jsem mu slíbil, že o jeho laskavé radě, týkající se mého operního komponování, budu pořádně přemýšlet.“

Jak to byl s přemýšlením Richarda Wagnera dál, dnes už víme poměrně podrobně, ovšem kdysi tak slavné opery Gaspare Spontiniho jsou dnes uváděny jen zřídka a spíše jako kuriozity. Tím záslužnější je koncertní nastudování Vestálky v Semperoper v Drážďanech, které bylo možné navštívit celkem ve třech provedeních na přelomu června a července. Příběh tříaktové opery na libreto Étienna de Jouy z roku 1807 je do té míry jednoduchý, že scénické ztvárnění divák snadno oželí: římský setník Licinius se vrací z Galie do Říma, kde se jeho dívka Julia zatím stala vestálkou neboli chrámovou kněžkou. Protože je Julie zasvěcena službě bohům, pokusí se jí Licinius za pomoci přítele Cinny unést; jsou však přistiženi, Julii se útěk nezdaří a navíc je obviněna, že nechala svou nepozorností zhasnout posvátný oheň. Když je později odsouzena k smrti a vedena do kobky, vyšlehne z nebe blesk a oheň znovu vzplane. Zázrak způsobí, že je Julie chrámovým veleknězem omilostněna a může odejít s Liciniem.

Navzdory prostému ději skýtá opera dostatek příležitostí ke vděčným divadelním efektům: je plná davových scén, vojenských i náboženských průvodů, obřadů a rituálů, okamžiků plných patosu či sborových výjevů, které původně doprovázel orchestr přímo na jevišti. Tento přístup činí z Vestálky jedno ze zakladatelských děl pařížské „grand opéra“, velké opery – opulentního operního směru, který později rozvinuli Meyerbeer či Hálevy, jehož duchu se nejednou přizpůsobil Verdi a přinejmenším jednou i Wagner, a to právě Rienzim.

A jak dnes obstojí Spontiniho dílo po hudební stránce? Podle mého názoru až překvapivě dobře; dnešní posluchač už možná neposoudí, do jaké míry vycházel Spontini – jak se lze dočíst z encyklopedií – z Glucka, Cherubiniho a Méhula, ale určitě nepřeslechne, jak je jeho hudební styl podobný pozdější tvorbě Rossiniho a v některých momenech dokonce i Donizettiho. Oba jmenované autory pak možná autor Vestálky nepředčí krásou melodií, v mnohém je však překonává dramatickým spádem a zejména rafinovanou instrumentací. Připomeňme ještě, že v době pařížské premiéry Vestálky měl za sebou Rossini teprve svou první operu Demetrio e Polibio a Donizettimu do jeho první operní premiéry ještě deset let zbývalo. Spontiniho sebechvála tedy možná přeci jen nebyla neopodstatněná…

V drážďanském koncertním provedení dodala opeře patřičný lesk a švih Staatskapelle pod vedením zkušeného dirigenta Gabrielle Ferra; mohutně obsazený orchestr s dechy a bicími usazenými na vyvýšeném pódiu před početným sborem (sbormistr Pablo Assante) vzbuzoval respekt už na pohled.

Titulní role Julie byla svěřena nastupující pěvecké hvězdě, řecké sopranistce Marii Agrestě. Ta sklízí na světových jevištích od svého debutu v rolích Mimi v Bohémě a Leonory v Trubadúrovi v roce 2007 na festivalu ve Spoletu jeden úspěch za druhým. Zejména ve dramatických úlohách, jakými jsou Verdiho Odabella (Attila), Elena (Sicilské nešpory) a Desdemona (Otello) už stačila debutovat v Paříži, Miláně, Turíně nebo na festivalech ve Veroně a Maceratě, v příští sezoně ji čeká první vystoupení v newyorské Met a návrat do Drážďan v nové produkci Simona Boccanegry. Spontiniho Vestálka obsahuje několik jímavých sólových pasáží, a zejména v nich Agresta opravdu zazářila – i v koncertní podobě vytvořila velmi věrohodný portrét hlavní hrdinky, v neposlední řadě i díky svému přirozenému půvabu. Sluší se ještě doplnit, že o jeden z výrazných návratů Vestálky na jeviště se před více než půlstoletím postarala krajanka a částečně i jmenovkyně Marie Agresty – legendární Maria Callas…Další role opery nedosahují co do rozsahu pěveckého partu ani zajímavosti postavy významu kněžky Julie, a vedení Semperoper je proto obsadilo svými ověřenými kmenovými sólisty. V úloze Licinia se tak představil mladý Američan Christopher Magiera, který sice zazpíval postavu bez technických obtíží, ale nezaujal ani výjimečnou barvou svého barytonu, ani jakýmkoli osobním vkladem pro charakter římského legionáře. O poznání zajímavějšími hlasy vládnou mezzosopranistka Tichina Vaughn (Velekněžka Vestina chrámu) a basista Andreas Bauer (Velekněz) – podařilo se jim vytvořit působivý a stylově přesný kontrast mezi hrozivými a trestajícími (Bauer) a téměř mateřsky ochranitelskými (Vaughn) silami, které ovládaly Juliino chrámové prostředí.To nejzajímavější nakonec: coby Liciniův přítel Cinna byl v Drážďanech dlouho avizován další ze sólistů opery, tenorista Giorgio Beruggi. Ten dal ovšem na poslední chvíli přednost účinkování v Madama Butterfly v benátském La Fenice, a tak muselo divadlo hledat náhradu. A našlo ji více než odpovídající – po mnoha letech po skončení kariéry se ve Vestálce na jeviště opět vrátil legendární mexický pěvec Francisco Araiza. Dnes třiašedesátiletý operní velikán, který se nesmazatelně zapsal do operních dějin vzorovými kreacemi v širokém repertoáru od Mozarta až po Wagnera a dodnes nepřekonanými kompletními nahrávkami Kouzelné flétny, Fausta, Hoffmanových povídek, La Wally nebo právě Vestálky, se dnes už věnuje téměř výhradně pedagogické činnosti. Osobně jsem ho – coby stále ještě třicátník – nikdy neměl možnost naživo spatřit a záviděl jsem všem, kteří byli u jeho pražskojarního vystoupení v roli Ottavia v Donu Giovannim v tehdejším Smetanově divadle v roce 1989. S titulním hrdinou v podání Thomase Hampsona to musel být opravdu nezapomenutelný zážitek…. Araizův výkon v malé roli Cinny (všehovšudy dvě konvenční árie, duet a několik ansámblů) ve mě vzbudil otázku, zda byl pěvcův odchod ze scény v jeho padesáti letech opravdu nutný. Jeho tenor zní totiž neobyčejně mladistvě, obří hlediště Semperovy opery naplnil obdivuhodnou průrazností a disponuje stále velmi spolehlivou technikou. Leckteré své starší kolegy, kteří stále nemíní jeviště opustit, by Francisco Araiza spolehlivě strčil do kapsy…Publikum drážďanského operního domu bylo při repríze 6. července sice viditelně prořídlé, ale zato vděčné a vnímavé; aplaus a výkřiky nadšení směřovaly po skončení představení především k dirigentu Ferrovi, k Agrestě a samozřejmě k Araizovi. Nejen za jejich výkony, ale i Semperově opeře za dramaturgickou nápaditost, s níž „neoslavuje Wagnerovo výročí jen Wagnerem“, patří velká slova uznání.

Hodnocení autora recenze: 80 %

Gaspare Spontini:
La vestale
(koncertní provedení)
Dirigent: Gabriele Ferro
Sächsische Staatskapelle Dresden
Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Sbormistr: Pablo Assante
Poprvé 30. června 2013 Semperoper Drážďany
(psáno z provedení 3. 7. 2013)

Julia – Maria Agresta
Licinius – Christopher Magiera
Cinna – Francisco Araiza
Oberpriester – Andreas Bauer
Oberpriesterin der Vestalinnen – Tichina Vaughn
Konsul – Tomislav Lucic

www.semperoper.de

Foto Thomas Kunsch, archiv