Seznamte se: Ondřej Valenta

Představujeme současné nejúspěšnější studenty Pražské konzervatoře
Ondřej Valenta – varhaník

Kdy a kde jsem se narodil

V lednu 1990 v Praze. Ale vyrůstal jsem u Mladé Boleslavi.

Moje rodina a její vztah k hudbě

V příbuzenstvu nemám žádného profesionálního hudebníka. Jen dědeček si krátí chvíle hrou na akordeon a mamka v dětství prošla krátkým hudebním vzděláním. To se snažila zužitkovat, když jsem byl malý já, a hrála mi na klavír písničky.

Jaké byly moje hudební začátky

Začal jsem hrát nejprve na klavír, jak to u nás, varhaníků, většinou bývá. Ale začal jsem hrát až docela pozdě – teprve v deseti letech. Klavír jsme doma měli vždy, ale až v tomto věku se mi zachtělo na něj umět opravdu hrát. Rychle jsme se tehdy zkontaktovali s paní učitelkou v základní umělecké škole a ta mě přijala. Hned od začátku mě hodiny zde strašně bavily, a to i hodiny nauky, kde jsem hltal vše nové, co nám o hudbě paní učitelka vyprávěla.

Proč jsem si nakonec vybral právě svůj obor

Nejdříve jsem hrál jen na klavír a na jiné nástroje ani moc nepomýšlel, ale přišel den, kdy jsem se dostal do našeho kostela k varhanám. Nadchla mě všechna ta jejich táhla s prapodivnými názvy rejstříků, zvuky od nejhlubších po nejvyšší, barvy od jemných, přes bublavé, po ostré… Varhany mě tak pohltily, že jsem věděl, že chci hrát právě na ně. Ale dodnes hraju rád i na klavír (ten stejně varhaníci pro svoji techniku potřebují, a navíc máme na konzervatoři štěstí na výbornou kantorku, Janu Macharáčkovou), na cembalo a příležitostně i na jiné klávesové nástroje – tedy na ty „skutečné“, ne elektronické napodobeniny.Moje první veřejné vystoupení a vzpomínky na něj

Jak jsem už říkal, začal jsem hrát v pozdějším věku, než je obvyklé, takže z prvních vystoupení, která byla v rámci koncertů naší základní umělecké školy, si pamatuji především obraz místnosti za sálem, kde jsem seděl v obležení maličkých dětí, se kterými jsem, i přes věkový rozdíl, byl v ročníku. 🙂

Moji dosavadní učitelé a zkušenosti s nimi

Na učitele jsem měl velké štěstí. Hned na začátku se mě ve hře na klavír ujala paní Alena Dlouhá na základní umělecké škole v Bakově nad Jizerou. Prožíval jsem u ní nejen příjemné hodiny klavíru, ale také jsme společně jezdili na koncerty. Hře na varhany jsem se začal učit v mladoboleslavské „hudebce“, kde jsem byl jedním z prvních žáků Zdeňky Nečesané, která tou dobu dostudovávala konzervatoř u pana profesora Jana Hory.

Není proto divu, že jsem i já, po složení přijímacích zkoušek, byl upřímně šťastný, že si mě pan Hora vybral do své třídy. Pan profesor je velmi precizní a studovat pod jeho vedením je opravdu velká škola, ale je potřeba také říct, že pokud něco my studenti potřebujeme, pokud to je možné, ochotně nám pomůže, poradí nebo doporučí, jak si počínat… A také si s námi rád zažertuje, když je příležitost. 🙂 Mým zatím posledním učitelem je pan Pavel Černý na pražské Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění. Ten je další velkou osobností s širokým rozhledem, muzikantským citem a ucelenými názory.

Soutěže, kterými jsem zatím prošel a co hlavně mně daly

Varhany u nás nemají, na rozdíl od ostatních nástrojů, v rámci základních uměleckých škol ani konzervatoří svoje soutěže. Tuto funkci „suplují“ soutěže v Pardubicích pro základní umělecké školy, kde jsem byl asi třikrát oceněn, a v Brně pro konzervatoře. Ta byla za dobu mého studia jen jednou a při té příležitosti jsem také získal diplom. Největší přínos soutěží vidím v možnosti porovnání úrovně s kolegy z jiných oblastí, ale také k nim patří možnost se s ostatními seznámit.Zajímavější než soutěže pro mě ale jsou interpretační kurzy, a to zejména ty v zahraničí – varhany se v různých zemích liší tak výrazně, že se velmi vyplácí si za nimi dojet, abychom mohli lépe pochopit hudbu, kterou psali skladatelé té které země. Což je ještě umocněno příležitostí vzdělat se u skvělých varhaníků, kteří kurzy vedou. Takto jsem měl možnost pobývat v Německu, Francii, Holandsku a v loňském roce jsme se se spolužáky vypravili na cestu za španělskými varhanami.

Co považuji za svůj největší úspěch

Tím je pro mě z poslední doby získání varhanického místa v bazilice svatého Petra a Pavla na pražském Vyšehradě. Jsme tam na zvládnutí hudebního provozu dva varhaníci. Vyšehrad je nádherným místem Prahy s výjimečnou atmosférou, skvělými lidmi a vynikajícími varhanami!Jak hodně na svůj nástroj cvičím

U varhan máme potíž v tom, že musíme vždy docházet za nimi.  Čas cvičení se proto řídí také tím, kdy je volná cvičná varhanní třída ve škole nebo kdy je možné cvičit v kostele. Snažím se mít program sestavený tak, abych těchto příležitostí dokázal využít alespoň na tři až čtyři hodiny denně. Samotné cvičení na varhany ale také doplňujeme u klavíru.

Můj profesní vzor

Nemám konkrétní vzor. Ale snažím se inspirovat u těch nejlepších, které mám možnost slyšet na koncertě nebo alespoň z nahrávky, ale nejlepší je, když je možné se s někým takovým i setkat například při master class, a proniknout tak hlouběji k jeho umění. Velmi oceňuji zvláště všestranné varhaníky – zvládnutí širokého spektra varhanní literatury všech epoch a stylů, ale také schopnost improvizace, která k varhannímu oboru patří.

Kam až bych to ve svém oboru chtěl dotáhnout

Co možná nejvýše. 🙂 Hrát co nejlépe a dělat tím radost posluchačům koncertů i účastníkům bohoslužeb.

Jakou hudbu hraju nejraději

Té je velké množství! Ale kdybych měl vybrat, tak bych jmenoval asi severoněmeckou barokní a francouzskou romantickou hudbu. Velkou radost mi přináší i hraní s dalšími nástroji, zpěváky nebo sbory.

Jakou muziku rád poslouchám

Jednoznačně takzvaně vážnou. Jsem rád, že jsem si svůj obor vybral. Baví mě „klasiku“ nejen hrát, ale i poslouchat. Divím se, když tomu tak u někoho není… Hudbu ale poslouchám jen v klidu doma – nikdy ne třeba v tramvaji nebo na procházce. Při tom raději poslouchám zvuky okolí.

Co dalšího mám rád, jak trávím volný čas

Většinou se věnuji aktivitám spojeným s hudbou. Opravdu rád chodím na koncerty nebo opery. Potom si užívám především cestování a poznávání cizích měst. Když není příležitost nikam jet, tak se rád projdu večerní Prahou.

Co mně dokáže udělat největší radost

Nejspíš příjemné překvapení od někoho blízkého. Anebo když se mně povede někoho příjemně překvapit.

Moje největší přání

Utajím-li svá soukromá přání, pak je to hlavně to, aby se mi splnila odpověď na otázku, kam až bych to ve svém oboru chtěl dotáhnout.***

Jan Hora, pedagog Pražské konzervatoře
Když Ondřej Valenta začal studovat I. ročník varhanního oddělení Pražské konzervatoře, bylo od začátku patrné, že se jedná o velmi talentovaného a hráčsky dobře vybaveného studenta. Svou již získanou techniku pak vytrvale rozvíjel v následujících letech. Jeho předností je především neobyčejný zájem o varhany jako obor, který rozvíjel a stále rozvíjí sledováním odborné literatury, snahou o vlastní přístup ke studovaným skladbám, poznáváním nových nástrojů a účastí na mezinárodních interpretačních kurzech za vedení vynikajících zahraničních pedagogů (Durynsko, Holandsko, Francie, Španělsko). Za šest let studia intenzivní prací dokázal, že patří k pozoruhodným mladým českým varhaníkům s jasnou další perspektivou, kterou prokázal i úspěšně vykonanou přijímací zkouškou na hudební fakultu Akademie múzických umění, kde současně dokončuje I. ročník studia.

www.prgcons.cz

Foto archív Ondřeje Valenty