Šíleně smutný Leonce a Lena aneb Zatraceně temná satira

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Na přelomu listopadu a prosince letošního roku uvedl baletní soubor Národního divadla v Praze ve Stavovském divadle novou premiéru – dějový balet Leonce a Lena v Curyšském baletu působícího německého choreografa Christiana Spucka. Propagace titulu stavěla zejména na jeho vtipném potenciálu s poukázáním na nedostatek komedií ve světě baletu. Po zhlédnutí představení se však pocit lehkosti a příjemná bolest břišních svalů od smíchu příliš nedostavuje.
Balet ND – Leonce a Lena – Adam Zvonař, Givanni Rotolo (foto Serghei Gherciu 2019)

Svůj balet Christian Spuck vytvořil v roce 2008 pro Aalto Ballett Theater v Essenu na motivy stejnojmenné satirické divadelní hry mladého německého romantického autora Georga Büchnera (k jeho dílům patří i drama Vojcek, které inspirovalo operu Albana Berga) z roku 1836, s níž se chtěl mladík zúčastnit literární soutěže. Nestihl však uzávěrku, dílo se mu vrátilo nepřečteno a debutu na jevištních prknech se dočkalo až v roce 1895. Büchner vypráví příběh znuděného prince Leonce z Popo, království o velikosti mexického dolaru (což až do samotné krajnosti podporuje už tak nevelké jeviště Stavovského divadla, jehož značnou část zabírá nutná točna s kulisami), jemuž vládne princův otec, nedůvtipný, nekompetentní a nejapný král Petr, v obležení mnoha nejrůznějších ministrů, rádců a posluhovačů, a trucovité princezny Leny ze sousední země Pipi. Oba následníci trůnů si byli vzájemně zaslíbeni a nyní přichází moment naplnění jejich svazku, to se však ani jednomu z nich nelíbí a před narýsovaným životem prchají – Leonce s přítelem Valeriem a Lena s mladou guvernantkou. Co čert nechce, všichni se potkávají v jednom hostinci v Itálii, a zatímco Valerio se zakouká do guvernantky, Leonce nalezne zalíbení v Leně. V Popo se zatím vše chystá ke svatebnímu obřadu, když v tom se zjistí, že chybí to nejdůležitější – ženich s nevěstou. Situaci zachrání objevivší se čtveřice neznámých, humanoidních robotů. Dva z nich královský kazatel oddá namísto prince a princezny, po odmaskování se však ukáže, že ať prchali, jak prchali, osudu neunikli a Leonce a Lena jsou novopečenými manželi, kteří se bez protestů ve jménu fatalismu ujímají vlády a přijímají své očekávané role.

Balet ND – Leonce a Lena – Adam Zvonař, Magdalena Matějková (foto Serghei Gherciu 2019)

Büchnerova hra je ostrou satirou dobové německé společnosti, rozdrobených království, dekadentnosti šlechty i romantických ideálů, z nichž si mladý spisovatel bez uzardění střílel. V původní předloze chce na příklad zamilovaný Leonce spáchat sebevraždu skokem do řeky, jelikož jej přemůžou city k nešťastné Leně a on nevidí jiného řešení, v čemž mu nakonec zabrání až Valerio s návrhem, že by možná mohl dívku spíš pojmout za manželku a pokojně s ní zestárnout. Je to rovněž Valerio, kdo vymyslí lest s automatickými loutkami/roboty, za něž se princ s princeznou převlečou a proniknou na svou vlastní připravovanou svatbu, kde už ministři s králem nervózně přemítají, kterak postupovat, nemají-li k dispozici kýžené snoubence.

Původně tříaktovou předlohu Spuck zkrátil na jednání dvě a jeho balet se i s přestávkou vejde pod dvě hodiny. Dramaturgická stavba je poměrně logická, občas však některým scénám schází lepší načasování, struktura, či pointa, což je u dějového díla vždy poněkud problematické. Zejména, působí-li objektivně krátké výjevy zdlouhavě až nudně, přičemž se ne vždy dá uvažovat o záměru.

Balet ND – Leonce a Lena – Adam Zvonař, Miho Ogimoto (foto Martin Divíšek 2019)

Spuckův balet stojí a padá zejména na hereckém uchopení jednotlivých postav a z tohoto hlediska obsahuje několik výrazných scén. Například ve druhém dějství, ještě než začne příprava na svatební veselí, je zahrnut ostentativně exhibicionistický sólový výstup krále Petra (jenž v sobě, i dle bouřlivých reakcí publika soudě, zahrnuje nejednu popkulturní narážku, zejména na taneční čísla ze slavných hudebních klipů a filmů). Jeho vytrženost od okolního dění, do sebe zahleděnost a nadutost korespondují s obrazem panovníka, který chtěl autor zkarikovat a definitivně historicky znemožnit, král si užívá svou etudu, protože jednoduše může, stejně jako se mu s jistotou dostane pozornosti a potlesku přítomných poddaných.

Král, byť nepříliš taneční, je nejvýrazněji formovanou postavou inscenace, jejíž do krajnosti hnaný charakter si jeho představitel Alexandre Katsapov nepokrytě užívá, nesklouzává však do přehnané exhibice, a že momentů, kdy by k něčemu takovému mohlo dojít, je v jeho partu víc než dost. Obdobně výrazově silnou postavou je Rosetta, jejímž úkolem je ometat se kolem následníka trůnu a pravděpodobně zastávat roli jeho rozptýlení. Nikola Márová se celou svou osobností pokládá do Rosettiny povrchní pitomosti a měl-li by ji člověk popsat jedním slovem, nabízela by se pravděpodobně s odpuštěním slepice. Její exaltovaný výstup zapříčinil na první premiéře salvy smíchu, u mě osobně však toto pojetí vyvolalo všeobjímající, prsty u nohou kroutící pocit nepříjemného trapna, u něhož jsem se nemohla dočkat, až konečně ustane, což ovšem stejně dobře mohlo být jedním z dílčích cílů tohoto přístupu. Miho Ogimoto ve druhém obsazení působí subtilněji, jemněji, její Rosetta je stále hloupoučkou, rozum postrádající loutkou, netlačí však tolik na pilu a v některých momentech by jí jednomu mohlo být skoro i líto.

Balet ND – Leonce a Lena – Alexandre Katsapov (foto Martin Divíšek 2019)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na