Slovenský tanec v ALTĚ – ohlédnutí druhé

Na jevišti i mezi diváky, tanec ovládá Studio ALTA stále, ale festivalové okamžiky jsou vždy intenzivnější. Festival Hybaj Ho! se ukázal být skutečně reprezentativní přehlídkou nejrůznějších stylů a postupů, málokdy však nechával diváky jen v rolích konzumentů zážitku. Některé produkce vyžadují hluboký ponor a spolupráci diváků spíše na „energetické“ vlně, jiné si žádají především uvolnění a ochotu vplout do proudu a nechat tanec plnit funkce, které od jeho jevištní podoby nečekáme.

Publikum v akci
Jedním z představení náročnějších na diváckou pozornost i odolnost bylo Pocitové rozUmenie. Tato performance není určena na jeviště, ale do civilního prostoru – baru či kavárny, mezi lidi, do přímého kontaktu s nimi. Jejím cílem je probudit smysly všech zúčastněných, interpretů i přihlížejících a participujících. Její struktura je pevně daná, ale s každým novým prostředím se její podoba mění. V ALTĚ její tvůrci (Marta Poláková, Juraj Korec a Peter Šavel) našli ideální prostor v neformálním Obýváku, kde se tanečníci mohli hned ze začátku ztratit mezi návštěvníky.

Celé vystoupení postupně graduje, to je jeho principem. Šestice tanečníků se pohybuje mezi návštěvníky, sami dokáží rozeznat, který z nich je připravený na kontakt a ochotný k němu – často jde jen o dlouhý pohled z očí do očí, opření se o něčí rameno… Diváci si postupně uvědomí, že performance začala, aniž byl odhalen přesný okamžik kdy. Performeři mají ovšem lehce stylizované kostýmy, které z nich činí jednotnou skupinu. Tanečnice se jemně prohýbají v zádech a vztahují ruce do volného prostoru, za nenápadně sílící rytmické hudby reagují na výzvy svých tanečních partnerů a v nejtěsnější blízkosti mezi diváky se nechávají nadnášet v krkolomných pózách nebo míří do volného prostoru. Pohyb interpretů postupně dostává dynamický ráz, s neobyčejnou mrštností se proplétají mezi stolky a židlemi. Zapojení slova jako experimentu s postřehem a směrovou orientací nasazuje novou intenzitu – občas se zdá, že srážka s publikem je fyzicky nevyhnutelná, ale vše je prokomponováno. A netančí se jen u baru, ale také v patře.

Diváci jsou během performance ve stálém střehu, jejich smysly jsou tím pádem skutečně aktivovány více, než když jsou úlohy bezpečně rozděleny na stranách jeviště a hlediště. Přitom reálná interakce není nijak náročná, většinou jde jen o to „snést“ dotek, když se dva performeři v kontaktní póze potřebují prosmýknout mezi stoly nebo když tanečnice hledá oporu při krkolomném vzporu na pohovce. Nejživější zapojení nastává ve finále, kdy se prostorem rozezní taneční hudba a performeři zvou diváky ve svém nejbližším okolí na parket. Reakce budou asi vždy jiné, festivalové publikum je však otevřené a brzy jsou skoro všichni pohromadě jako na diskotéce. A ani se jim nechce přestat, i když hudba pomalu odumírá. Tanec tu opět spojuje, opět se stává prostředkem sdílení a společenskou aktivitou, ačkoli vystoupení začínalo jeho artificiální formou. A i ta byla pestrá, tanečníci svou pohotovostí i do jednoduchých pohybů dokázali vložit mnoho energie a přesvědčili o svých kvalitách.

Kontrastní světy Milana Tomášika
V sobotu večer představil pražskému publiku svou práci choreograf a tanečník Milan Tomášik. Tanečník mušketýrského vzezření se zálibou v barokní hudbě a tanci, ale stejně tak představitel současného tance, vystupující s formací Les SlovaKs Dance Collective, ale také pod hlavičkou vlastní skupiny Milan Tomášik & Co nyní představil se svými kolegy projekt Silver Blue. Minulý rok v ALTĚ uvedli inscenaci Lovecká sezona. Ta byla nabitá především humorem, zato Silver Blue obsahuje více rovin a ani její téma nemá tak jednoznačný výklad jako alegorie lovců a zvěře. Stále je však intenzivně rozpohybovaná a dynamická.

V úvodní části přihlížíme hře a škádlení tří čtyř tanečníků za zvuků raně barokní (jak jinak) hudby a jsou zde nastaveny i pohybové principy – používání množství malých pohybů, a přitom dlouhé dráhy, po nichž se tanečníci pohybují poskoky jako v jednom letu. Milan Tomášik je interpretem, který se ani v největším pohybovém rozvášnění a ztvárnění radosti nezbaví jakéhosi melancholického stínu, vždy působil zvláštním dojmem, jako kdyby žitím v prostoru dvou tanečních světů zůstával sám tak trochu mimo reálný svět fyzické přítomnosti. Jeho projev se divákovi snadno vryje do paměti.

Prolog končí překvapivě a s vážným nádechem, aby otevřel nejdelší část choreografie, z níž se vyklube trio. Nerozumíme místu a času, kde se výjev odehrává, ale tušíme, že se odehrálo cosi zlého a interpreti k sobě hledají nový vztah a možná i rozhřešení. Výborná Špela Vodeb se pohybuje prostorem s fyzickou radostí z tance, chvílemi je téměř nemožné sledovat sled všech pohybů a změny směru jejich vedení, s úsměvem a rozpuštěnými vlasy se míhá po jevišti jako bludička. Milan Tomášik do scény vchází s pohyby narušenými vypětím, trhanými, horečnatými, a pak jej doplní Alessandro Sollima. Jeho pohyby mají větší rozsah, ale energie směřuje do nitra, jako kdyby byl štván také silným vnitřním napětím, které nemá kudy uniknout. Dalo by se říci, že tělem prvního z nich prostupuje ono napětí jako vlny nebo řada drobných záchvěvů, které ovládají různé části těla, zatímco druhý je sevřen jakousi křečí. Pokaždé je tělo ovládáno mocným pohnutím, ale projev je odlišný. Společným východiskem je silně rytmizovaný pohyb, kterým je napětí uvolňováno. Vztah, který vzniká mezi třemi tanečníky, můžeme spíše odhadovat jako jakési nové nacházení cesty a důvěry. Po taneční stránce jde o natolik intenzivní podívanou, že příliš mnoho prostoru na zkoumání podstaty beztak zbývá.

Finále mění scénu na přehlídkové molo a interpreti teď více hrají, než tančí, expresivita ve vyjadřování radosti zřejmě bezdůvodné stoupá na maximum, aby ji vystřídala chladná maska – a to doslova. Závěrečný kontaktní a pomalý duet pak už vnímáme jako epilog, který je postaven na kontrastu k předchozímu výjevu, ale v kontextu celé choreografie už opravdu působí jako něco navíc. Může to být vize uměřenosti jako řešení konfliktu, kompenzace všech dosud zobrazených extrémních pocitů. Ale to už se opravdu můžeme jen dohadovat, inscenace je však i tak jako celek působivá. Jedině snad je trochu s podivem, že si tvůrci vystačili s tak prostým civilním oděvem, jaký je možné zaměnit za běžné domácí oblečení (byť je vše sladěno do modré a černé barvy). Nápaditější kostýmy by inscenaci posunuly o další úroveň. Ale to se týká většího množství choreografií, a nejen těch slovenských…

Výlety do nitra
Se sólovou choreografií se představil další z Les SlovaKs, tanečník Lukáš Homola. Jeho Solus zkoumá izolaci jedince a s ní související symptomy, frustrace a závislosti. Jde však o téma dosti náročné, zvláště pro vůbec první choreografickou práci. Tanečník nechává divákům málo vodítek, aby mohli sledovat skutečné projevy toho, co by rád zachytil či kritizoval. Daleko poutavější je přijmout jeho tanec čistě jako spojení pohybu a hudby, která rezonuje silným tělem – sledovat jeho jevištní přítomnost.

V choreografii je cosi znepokojivého, neklid, tanečník jako kdyby se chvílemi kryl před neviditelným nebezpečím nebo byl vtahován proti své vůli do směru, kterým se nezamýšlel vydat. Střídá se zrychlení a zpomalení, hra s kontrasty, náznak útěku, ale také nerozhodné setrvání v prostoru. Pohyby jsou silové i jemné a na tanečníka, který nepracuje s žádnou rekvizitou a nachází se v prázdném prostoru, jen ukazují porůznu rozmístěné bodové reflektory, které mu někdy i určují cestu. Cítíme jeho souznění s hudbou, jen se k nám nedostává čitelně poselství, které by ukazovalo, v čem tkví specifičnost těla, „poznamenaného naší samotou a závislostí,“ jak o své práci píše. K tomu, aby člověk vnímal choreografii ryze jako estetický prožitek, navádí i výběr hudby v poslední části, kdy se spolu se zklidněným pohybem zaposloucháme do proslulého Chopinova Nokturna č. 1.

Ještě melancholičtější zážitek nabídl Peter Jaško – je rovněž jedním ze zakladatelů Les SlovaKs – který si ke spolupráci přibral tanečnici Claru Furey a vytvořili spolu duet Untied Tales (The Vanished Power of the Usual Regin). Choreografie je založena na monotónnosti a pohybu doslovně minimalistickém. Je nezpochybnitelné, že tanečníci v ní vydávají velkou energii, protože minimální pohyb vyžaduje maximální soustředění a přesun v řádu centimetrů je namáhavý, má-li se uskutečnit bez zadrhávání. Je to však také poněkud „nekonečná choreografie“, přes všechno napětí v tvářích a tělech tanečníků časem diváka udolá právě tím, že se její dynamika téměř nezmění.

Tanečníci jsou lapeni ve světě, který jim nahání strach, alespoň takový budí jejich roztřesená těla dojem. Tisknou se k sobě a podpírají se na pouti po scéně, která pro ně představuje možná celou nezměrnou rozlohu krajiny. Jako kdyby prožívali fyzickou bolest a každý nový krůček byl utrpením. Jednolitost onoho pomalého modu operandi poruší jednou či dvakrát dynamičtějším pohybem právě Peter Jaško, který jinak dovede skvěle pracovat s pády a s využitím síly gravitace, nechat se strhnout k zemi ve zdánlivě naprosté bezmocnosti, aby se okamžitě vymrštil v nečekaném směru. Vzpomínám si na jedno jeho sólo, které sestává prakticky jen z pádů a trvá snad čtvrt hodiny… Tahle minimalistická poloha je proti němu velkým kontrastem, zajímavým – ale zkrátka příliš zdlouhavým.

Tanečníci si černým uhlem na zemi a na stěně (je naprosto prázdná – bez jakékoli dekorace, šál, je odstraněn dokonce i baletizol a performeři se pohybují na základních dřevotřískových deskách) kreslí obrys obydlí. Prostor na zemi je pak rozčleněn a nové kontury jsou respektovány. Křehká tanečnice nejednou překvapí svou silou, partnerská souhra páru je značná. Absolvují spolu hodinovou pouť za něčím, o čem nikdo neví, zda existuje, ohrožení něčím, co není vidět, a jestli jsou už v cíli, divák tak docela nepozná. Možná je to tak trochu metafora naší nerozhodné společnosti, která by ráda někam směřovala, ale raději přešlapuje na místě, a žije ve strachu, ačkoli občas ani neví z čeho.

Festival Hybaj Ho! měl ještě další hosty a další řadu poloh, v nichž se diváci mohli nacházet i beznadějně ztrácet. Intenzivní program netrval ani týden, ale byl dramaturgicky hutný. Co si přát víc? Snad jen, aby bylo na naší taneční scéně stále tak živo.

 

Festival Hybaj Ho! 2016
20. – 24. října 2016 Studio ALTA Praha
(psáno z 22. a 23. 10. 2016)

Pocitové rozUmenie
Choreografie: Marta Poláková, Juraj Korec, Peter Šavel
Režie: Tomáš Procházka
Koncept: Marta Poláková
Hudba live: Martin Polák, Tibor Feledi
Kostýmy: Martina Golianová
Premiéra: 5. 10. 2015
(psáno z reprízy 22. 10. 2016 18:30 hod., Studio ALTA Praha)

Účinkují: Simona Droppanová, Barbora Janáková, Eva Priečková, Lukáš Bobalík, Branislav Bašista, Andrej Štepita
***

Silver Blue
Koncept a choreografie: Milan Tomášik
Asistentka choreografie: Špela Vodeb
Původní hudba: Aleš Zorec
Hudba: Mile end Assemblij (Willsim collection), Le Cor de Chasse (Gautier collection), La Baroque Ensemble, Dances for the Dutch Court c. 1765
Světla a scéna: Luka Curk
Kamera a video: Albert Vidal, Vèrtex comunicació, Hana-Bi
Produkce: KUD Cortesia
Koprodukce: NunArt Barcelona, Plesni Teater Ljubljana / Dance Theater Ljubljana
Premiéra: 20. 12. 2015
(psáno z reprízy 22. 10. 2016 19:30 hod., Studio ALTA Praha)

Účinkují: Alessandro Sollima, Milan Tomášik, Tina Valentan, Špela Vodeb
***

Solus
Choreografie/interpretace: Lukáš Homola
Dramaturgie: Jakub Mudrák
Pohybová spolupráce: Jaro Viňarský, Milan Tomášik
Světelný design: Milan Slama
Hudba: Marcela Vilhanová
Kostým: Larisa Gombárová
Premiéra: 14. 9. 2016
(psáno z reprízy 23. 10. 2016 18:30 hod., Studio ALTA Praha)
***

Untied Tales
Tanec a choreografie: Clara Furey, Peter Jaško
Hudební design: Tomas Furey
Světla: Alexandre Pilon-Guay
Premiéra: 2015
(psáno z reprízy 23. 10. 2016 19:30 hod., Studio ALTA Praha)

www.hybajho.cz
www.altart.cz