Smetanova “znovuobjevená” skladba: Kultivovaný zvuk a přirozená agogika
Pro první půli koncertu zvolil Andrej Borejko hned dvě soudobá díla. Program zahájila skladba nedávno zesnulého gruzínského autora Giji Kančeliho s názvem Nu.Mu.Zu, což má znamenat ve staré sumerštině “nevím”. Vpravdě NEVÍM, zda výsledný dojem z díla má opravdu navodit rozpačitý pocit – pak by byl autorův záměr naplněn dokonale… Zdá se, že skladba zřejmě dělí publikum na dva tábory – jeden souhlasný, druhý krčící rameny. Dílo začíná i končí citací tématu Fugy e moll z Bachova Temperovaného klavíru, tento citát však zdaleka není jediný: ve skladbě se mihnou i další bachovské motivy (např. z Hudební obětiny), názvuk na Pucciniho, místy však také dosti banální a otřelé postupy ze světa filmové hudby. Celý harmonický svět je až provokativně jednoduchý, jen málokdy se objeví trochu skutečné polyfonie. Všudypřítomné jsou barokizující kadenční závěry s typickým průtahem. To vše dohromady nahrává stále narůstajícímu pocitu zdlouhavosti – skladba má zkrátka “příliš mnoho konců”. Navíc má celé dílo prakticky jen dvě základní polohy: křehké, rozmlžené a zpočátku i zajímavé pianissimo velmi komorního charakteru a proti tomu bouřící fortissimové vpády orchestrálního tutti… Toto střídání se postupně stane stereotypním a po několikátém návratu se začne vtírat otázka “kolikrát ještě?” Zkrátka – nevím…
Interpretaci je však nutno pochválit, komorní partie s množstvím sólových vstupů vyznívaly velmi pěkně (jak již bylo uvedeno, zpočátku i zajímavě), orchestrální fortissimo znělo mohutně a plně, avšak svrchovaně kultivovaně a vyváženě.
Druhá skladba večera zazněla v české premiéře. Koncert pro dvě trubky a orchestr slavného tureckého klavíristy Fazila Saye budil velkou zvědavost. Dva skvělí sólisté – Sergei Nakariakov a Gábor Boldoczki – si přinesli celou “artilerii” nástrojů – trubky různých typů, včetně křídlovek.
První věta začíná v pomalém tempu a vstupní motivy využívají charakteristické intervalové postupy orientálního modu. Pak se tempo hnulo kupředu a objevily se zajímavě nepravidelné rytmické útvary s výraznou úlohou bicích – zejména tympánů. Sólové party se zpočátku převážně střídaly, až později zněly obě trubky také společně ve virtuozních “štosech”.
Ovšem bohatství rytmické složky začalo být postupně tím jediným, čím mohl zaujmout orchestr, jinak se jeho úloha redukovala na velmi zjednodušený, takřka prodlevový podklad a barevné pozadí pro virtuozní sólové party. Také náročné střídání různých druhů trubek nepřineslo tak mnoho očekávatelných zvukových proměn, skutečně výrazně odlišný byl jen hlubší a měkčí zvuk křídlovek. Postupně se začaly vynořovat další (ne právě kladné) podobnosti s úvodní skladbou G. Kančeliho – vedle jednoduše, až jednostranně pojaté sazby a chudé harmonie se objevily opět lacině znějící “filmové písničky”. Vrcholně náročná rytmika pod bezpečnou dirigentovou kontrolou a skvělé výkony sólistů zůstaly téměř jedinými nosnými prvky Sayovy skladby. Interpretace tedy po zásluze sklidila bouřlivý potlesk a následoval i přídavek: úprava Bachovy slavné Air v měkce zpěvném podání křídlovek.
Smetanova “nově objevená symfonie” byla náplní druhé části večera. Orchestraci kvartetu “Z mého života” vytvořil roku 1941 Georg Szell. Tento proslulý dirigent se v orchestrálním zvuku skutečně dokonale vyznal, Smetanův kvartet instrumentoval s citem, tradičně a pietně, i když velikost orchestru trochu překračuje běžné obsazení smetanovských partitur. Kdo by neznal kvartetní originál, mohl by orchestrální verzi pokládat za zcela původní.
Nejen Szellova instrumentace, ale také Borejkova interpretace prokázala skutečné pochopení Smetanovy skladby a orchestr mu v tom vyšel plně vstříc.
Pouze na samém počátku působila souhra vrchních smyčců maličko těžkopádně, jako by se orchestr teprve rozehrával (že by důsledek jeho poněkud “nudné” úlohy v první půli koncertu?). Velmi rychle se pod zkušenou Borejkovou taktovkou vše srovnalo a hudba plynula s naprostou přirozeností a přesvědčivostí. Zvuk orchestru byl krásně vyvážený a kultivovaný, i největší fortissimo vyznívalo při vší naléhavosti ušlechtile a vyrovnaně, nikde nedošlo k překrytí hlavních melodických linií. V sólových vstupech obzvláště zaujaly party violoncella a první horny, krásně a přesvědčivě znělo ve třetí větě také sólové kvarteto smyčců.
Dramatický nápor první věty nebyl přehnaný, tempo bylo krásně modelované. Taneční charakter druhé věty byl podán s rozšafností, elegancí a přirozenou agogikou. Třetí věta zpívala s jemnou, ale nepřehnanou melancholií. Dramatický vrchol finální věty tvoří ikonický vysoký tón (ten zazněl charakteristicky v ostrém zvuku pikoly) a po něm přišel působivý zlom – opět bez přehnaného patosu, ale zcela výmluvný.
Pod citlivým Borejkovým vedením tedy vzdal Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK tedy skutečnou poctu Smetanovu géniu v “jeho” síni.
Sergei Nakariakov & Gábor Boldoczki
20. března 2024, 19:30 hodin
Obecní dům, Praha
Program:
Gija Kančeli: Nu.Mu.Zu
Fazil Say: Koncert pro dvě trubky a orchestr (česká premiéra)
Bedřich Smetana: Z mého života (orch. George Szell)
Účinkující:
Sergei Nakariakov – trubka
Gábor Boldoczki – trubka
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Andrej Borejko – dirigent
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]