Smíření na jednotce intenzivní péče: Mozartův Titus v Salcburku
La clemenza di Tito: Smíření na jednotce intenzivní péče
(derstandard.at – 28. 7. 2017 – Ljubiša Tošić)
Pokud jde o výpravu, je to spíše redukovaná záležitost, která nemá odvést pozornost od toho zásadního: jen mírně nasvícená dekorace se vynořuje z podlahy, je to rozstřílený zbytek sloupu nebo světlá prázdná vitrína, kolem níž se trpí a intrikuje. Také se objeví stůl obtěžkaný cihlami zlata, a obdarovaný Titus je hned ve své dobrotě věnuje na ušlechtilé účely. Jindy se zase vynoří pracovní pult, na němž se vyrábějí zbraně (scéna George Tsypin) a budoucí atentátník Sesto si u něj obléká neprůstřelnou vestu.
V Sestovi se ale cosi sváří. Titus vyvolil mladíka a jeho sestru Servilii ze skupiny uprchlíků, kteří jsou na začátku drženi těžce ozbrojenými policisty přísně za zátarasem. Koho by překvapilo, že v sobě Sesto nese vnitřní konflikt, který Marianne Crebassa poutavě a po vokální stránce impozantně ztělesňuje.
Bolest a dobro
Nejen kvůli Sestovi je brzy zřejmé, že se Mozartova poslední opera La clemenza di Tito v aktualizajících rukách režiséra Petera Sellarse, který už režíroval v Salcburku v prvním roce intendance Gerarda Mortiera, i přes strohost výpravy stane drsnou platformou reálných problémů a obav.
Sellars rozvíjí naučný příběh o odpuštění a pokání. Moc, téma letošního festivalu, zde přijímá ideální formu dobra, nastolujícího mír. Utopie se chápe Tita jako ústřední postavy, která – když projde všemi propastmi frustrace a politického nátlaku – končí jako šlechetný panovník, jenž překonal sám sebe.
Mnoho ke slavení a poctám však nezbyde. Na konci leží Titus, zraněný Sestem, na jakési jednotce intenzivní péče; zmítá se v posteli a visí na hadičkách, učiní poslední akt odpuštění a odchází – za doprovodu Zednářské smuteční hudby – tam, odkud se ještě nikdo nevrátil. Russell Thomas interpretuje tohoto Tita s intenzitou, hraničící se sebeobětováním. V mnoha úsecích, které by žádaly měkčí tóny, mu schází vokální flexibilita a možnost diferencování. Přesto je impozantní – i v obrovských dimenzích holé Skalní jízdárny.
Mezi teroristickým útokem, veřejným mořem svíček a květin a atentátem na panovníka zažijeme nezávažné semikoncertantní úseky, vědomě choreografované sborové rituály a impulzivní hru. Především je však pozoruhodný scénický účinek hudby. Když se náhle ozve Kyrie z Mozartovy Mše c moll, je smuteční dění povýšeno do zjemnělé roviny, takové jevištní působivosti nemohou žádné výbušniny u pasu dosáhnout, ať na nás plakátově „řvou“ sebevíc. Tady se ukazuje, že dobrý režijní nápad nemusí sahat k optické imitaci skutečnosti, kterou má na mysli, aby intenci zprostředkoval.
Někdy stačí hudební gesto nebo dobrý hlas: delikátní je Golda Schultz jako pomstou posedlá Vitellia, Christina Gansch poskytuje jako Servillia lyrické okamžiky, velmi kultivovaná je Jeanine De Bique jako Annio a pozoruhodný je i Willard White jako Publio.
Výteční hudebníci
Práce dirigenta Teodora Currentzise a souboru a sboru musicAeterna je plná lehkosti, a přece vždy vypointovaná. Jemné, historicky poučené zvukové základně vládnou akcentované, bezprostředně působící, dynamicky a tempově kontrastní tvary. Tento přístup vdechuje inscenaci také zvukem hloubku, prostou laciných efektů, která eticky cenné, ale inscenačně poněkud konvenčně křiklavé scéně občas chybí. Velký aplaus, nějaké to zabučení pro režii.
***
Mozart ve zcela novém rouchu
(kurier.at – 28. 7. 2017 – Gert Korentschnig)
První scénická operní premiéra ve Skalní jízdárně za nového intendanta sklidila u publika velký aplaus (a několik námitek k režii).
Teodor Currentzis diriguje u pultu souboru musicAeterna z Permu Mozartovu operu La clemenza di Tito, avšak nejen ji, nýbrž ve zcela nové verzi opery také části Rekviem, Zednářské smuteční hudby a jiné. Mnohé je v této odvážné sestavě úžasně zdařilé, barevná krása je strhující, dramaturgická struktura ne vždy přesvědčivá, většina temp extrémně rychlá. Režie Petera Sellarse přivádí na jeviště příběh uprchlíků a teror, laskavý císař v zoufalství umírá.
Mezi zpěváky je nejlepší Marianne Crebassa jako Sesto. Russell Thomas (Titus) má působivé okamžiky.
***
Inspirující večer s Teodorem Currentzisem
(br-klassik.de – 28. 7. 2017 – Meret Forster)
Už při předehře je jasné, že se režisér Peter Sellars a dirigent Teodor Currentzis neohlížejí za císařem Titem římského starověku, za antikou. Vyprávějí na téměř prázdném jevišti příběh poslední Mozartovy opery v souvislosti s naší společenskou realitou. V uprchlickém táboře vybere Titus mezi uprchlíky sourozence Sesta a Servilii, jimž chce umožnit nový život. Story, spletená z různých milostných zmatků, se pak odehrává na pozadí bombového útoku, vyvolaného Sestem. Teroristický čin stojí život mnoho lidí, a nakonec i Tita, který na konci odpouští a – umírá.
Mozartův Titus – poutavý, nový a působivý
Mnohá loučení se odehrávají v této inscenaci Tita. A především zasahují až do hudební struktury. Recitativy, které vytvořil Mozartův žák Franz Xaver Süssmayr, Sellars s Currentzisem radikálně škrtli a zařadili je znovu pouze tam, kde to bylo pro průběh děje nutné. Místo nich je tu hudba smutku, úseky z Mozartovy Mše c moll, Adagio a Fuga ze Zednářské smuteční hudby. Takové zásahy doprovázely dějiny recepce Tita od samého začátku, takže se teď v Salcburku pouze navazuje na tradici, nic se však svévolně neradikalizuje. Dramaturgie každopádně vychází úžasně a vypráví Titův příběh poutavě, nově a působivě. Ze sólistů největší nadšení vyvolává francouzská mezzosopranistka Marianne Crebassa jako Sesto. Velký, ohebný a lahodný hlas vede dynamicky odstupňovaně všemi rejstříky, v kalhotkové roli z ní tryská energie, na níž je účastna i fyzicky, a vytváří intenzivní postavu.
Málo rekvizit, extrémní hudební detaily
Teodor Currentzis podporuje zpěváky v čele s přesvědčivým titulním hrdinou Russellem Thomasem, i když koordinace mezi sólisty, sborem a orchestrem na začátku poněkud vázla a museli se nejprve vzájemně najít. Kromě Goldy Schultz jako Vitellie exceluje především Christina Gansch jako Servilia zářivým sopránem. Currentzis diriguje svůj soubor musicAeterna of Perm Opera impulzivně. Tohoto večera občas přeháněl, od sboru i sólistů někdy žádal dlouhá přerušení a odkrýval extrémní detaily – nikoli však na úkor celkového průběhu. Historicky poučeně hrající orchestr muzicíruje neuvěřitelně agilně a diferencovaně. Totéž platí pro musicAeterna Choir of Perm Opera, který na dlouhých úsecích charakterizuje hlas lidu.
Peter Sellars pracuje na velkém jevišti Skalní jízdárny s úspornými prostředky a málo rekvizitami. Pouze Georgem Tsypinem navržené skleněné kvádry tu a tam zbytečně vyjíždějí z podlahy a opět mizí a nejpozději v závěru působí jako kýčovitě nevhodný zbytek z jiné inscenace. Účinné jsou obrazy truchlících se svíčkami a květinami, světelná režie a jednuduše choreografované sborové scény. Titus na smrtelné posteli odpouští neodpustitelné a vyslovuje naději, že po jeho smrti nastane nová, lepší doba.
Způsob, jakým Sellars a Currentzis vidí Tita, je mnohovrstevný, vrací se ke kořenům díla a zároveň nastoluje nové, současné otázky. A také dráždí a ukazuje, že se historie mozartovské interpretace v Mozartově a festivalovém městě může – protože je živá – dál vést jako diskuse. Drásavý, inspirující operní večer s velkými ovacemi.
Salzburger Festspiele 2017
Wolfgang Amadeus Mozart:
La clemenza di Tito
Dirigent: Teodor Currentzis
Režie: Peter Sellars
Scéna: George Tsypin
Kostýmy: Robby Duiveman
Světla: James F. Ingalls
Sbormistr: Vitaly Polonsky
Dramaturgie: Antonio Cuenca Ruiz
musicAeterna of Perm Opera
musicAeterna Choir of Perm Opera
(koprodukce Salzburger Festspiele / Dutch National Opera Amsterdam / Deutsche Oper Berlin)
Premiéra 27. července 2017 Felsenreitschule Salcburk
Tito Vespasiano – Russell Thomas
Vitellia – Golda Schultz
Servilia – Christina Gansch
Sesto – Marianne Crebassa
Annio – Jeanine De Bique
Publio – Willard White
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
