Sopranistka Alžběta Poláčková: Baví mě bořit hranice

Česká sopranistka Alžběta Poláčková je sólistkou opery Národního divadla v Praze, ale také maminkou tří dětí. V jejím repertoáru najdeme stěžejní role kmenového repertoáru – Mozartovu Zerlinu, Paminu, Donnu Elviru, Smetanovu Mařenku, Jitku, Dvořákovu Terinku nebo Rusalku, Janáčkovu Bystroušku, Jenůfu, Martinů Jullietu a řadu dalších. Díky svému temperamentu a zvídavosti ji ale zajímají i role soudobé, jako třeba Lisa v Les Enfants terrible Ph. Glasse (v režii A. Nellis).

Alžběto, uvádíte, že jste vystudovala gymnasium, po něm jste šla na Pedagogickou fakultu a během ní jste se dostala na HAMU. Jak jste se věnovala zpěvu jako dítě a během gymnasia?
Hudba mě od dětství obklopovala vlastně pořád. Tatínek hrál na kytaru a mandolínu, hezky zpíval. Můj moravský strýc hrál na harmoniku a také krásně zpíval. Já jsem začala hrát na zobcovou flétnu u prof. Vlasty Bachtíkové, což byla nejen skvělá flétnistka, ale hlavně s ní byla obrovská legrace. Založili jsme několik komorních souborů, objížděli různé soutěže, soustředění, koncerty… Už tenkrát jsem střídala flétnu se zpěvem. Ani nevím, kdo přišel první s nápadem, že bych měla začít zpívat sólově. Prostě jsem to brala tak, že mi přibyl další kroužek, který mě navíc dost bavil.

Měla jsem hodně koníčků. Velkou část zimy jsme s rodiči trávili na horách, v létě voda, kola, chalupa… Velmi pestré dětství. A jsem za to vděčná. Nedovedu si představit, že bych hrála třeba na housle a musela každý den několik hodin cvičit! 

Dnes je mnohem více možností a v posledním roce se ještě rozšířily, jak se věnovat samostudiu podle kurzů na internetu. Na youtube dnes najdeme i neuvěřitelné výkony operního zpěvu malých děvčat v soutěžích talentů, jen na základě odposlechu… Co z hlediska svých zkušeností doporučujete? Hlasového učitele, kouče co nejdříve? Od kdy, co se týče sopránu?
Doba pandemie přesunula téměř vše, co lze, do online světa. Živé přenosy oper, koncertů, baletu nebo činohry nikdy nenahradí osobní prožitek, který bychom zažili na daném představení. Je to ale výzva pro nás pro všechny a musíme se s tím vyrovnat.

Sama jsem na internetu zhlédla mnohé masterclasses. Ráda se dívám třeba na Joyce DiDonato. Její temperament a styl, jakým předává své zkušenosti je pro mě velkou inspirací.

Neexistuje universální pravidlo, jak se správně naučit zpívat. Každému vyhovuje jiná metoda výuky. Někdo věci lépe pochopí právě za pomoci poslechu, tedy opakování či napodobování zvuku. Je tedy možné se na základě poslechu internetových kurzů naučit zpívat určitou árii. Ale to ještě neznamená, že se tak dá naučit opravdu zpívat. Pochopit techniku, naučit se pracovat s dechem… to je běh na dlouhou trať a internet hlasového pedagoga či kouče nikdy nenahradí.

Co se týče věku, dle mého názoru se se zpěvem dá začít i v pozdějším věku. Sama jsem začala se sólovým zpěvem ve dvanácti letech. Neprošla jsem žádným sborem a ani konzervatoří a zvládla jsem to. Důležité je věnovat se hudbě, rozvíjet i jiné stránky osobnosti, a pak se pokusit to všechno skloubit spolu s talentem a začít tvrdě pracovat. Bez toho to samozřejmě nejde.

Vyvíjí se v posledních desetiletích nějak technika výuky zpěvu, nebo je stále tradiční? Kdo vám nejvíce pomohl k pochopení, jak pracovat se svým hlasem? Vaším pedagogem byl například René Tuček. To jste si mohla vybrat? A je to obvyklé, že barytonista učí sopranistku?
Každý hlasový pedagog má svou techniku výuky zpěvu. Důležité je pokusit se co nejvíce pochopit naturel člověka, kterého učím. Předat mu své zkušenosti v takové formě, aby je byl schopen pochopit. Nemyslím si, že by se technika výuky zpěvu za poslední desetiletí nějak výrazně změnila. 

Na Akademii jsem studovala u prof. René Tučka. Ted kladl velký důraz na práci s dechem, na kultivovanost tónu, na práci s emocemi. Zároveň mi nechával prostor pro čerpání zkušeností a vědomostí od jiných kantorů, doporučoval mi nahrávky, netrval na svém “ monopolu” pro můj vývoj. Za to jsem mu moc vděčná. Nevidím žádný problém v tom, že barytonista učí sopranistku. Ale připomínám, že je důležité nechat sopranistce prostor pro konzultace určitých specifických věcí s profesorkou sopranistkou. Jsou věci, které přece jen barytonista sopranistce nevysvětlí, a naopak.

Pracuji už dvanáctým rokem s paní Václavou Duchoslavovou. Byla mou učitelkou zpěvu od mých asi třinácti let. Přivedla mě až na HAMU. Vrátila jsem se k ní a naše spolupráce mi pomáhá. Pracuji i s korepetitory a dirigenty. Naším velkým ”guru” v Národním divadle je určitě Mark Pinzow. Ten si dokáže poradit téměř se vším.

Významnou část vašeho repertoáru tvoří Dvořák, Janáček, Martinů…U těchto autorů je důležité herectví. Třeba u Rusalky jsme, myslím, u nás velmi citliví na lyrický přirozený projev, jaký měla v této roli například Milada Šubertová. Na workshopu Heleny Kaupové jsem viděla, jaký skok v kvalitě výkonu zaznamenaly zpěvačky, když se soustředily na smysl textu. A také, jak třeba pomohla rada v tom, že člověk může svou nejsilnější stránku, když o ní ví, přehnat… Myslíte, že je i pro etablovaného umělce dobré mít nejen oborového mentora, ale také kouče, který se spíš věnuje reflexi osobnosti, popřípadě někoho, kdo spojuje obě složky?
Ano! Myslím, že je to velmi důležitá věc. Teprve dokonalý zpěv podtržený dokonalým herectvím dokáže divákovi přinést ty správné emoce. Snažím se rozvíjet sebe sama i prostřednictvím konzultací s různými kouči. Pokoušet se lépe poznat sebe sama. Pomáhá mi to s přípravami rolí, s pochopením emocí, poznávám, kam až jsem schopna zajít.

Pro mě je naprosté pochopení sdělovaného textu základem emoce, kterou chci předat. Pokud se zamyslíte nad tím, co říkáte, přirozeně dojdete i k tomu, jak byste to měla říct. Inspiraci čerpám i od režisérů, pokud to jde. Měla jsem možnost už dvakrát pracovat s Robertem Carsenem. To byla moc hezká práce. Nyní se chystám na roli Káti Kabanové, kterou připravujeme s Calixtem Bieitem. Přes jeho kontroverzní pověst, která ho jako režiséra provází, jsem z jeho pojetí nadšená. Vše má hlavu a patu, nic se nedělá pouze pro efekt… a navíc je to velmi milý a laskavý člověk.

Hodila by se vám agentura? Co byste nejvíce potřebovala, aby řešila? Vyhledat zajímavé příležitosti? Nahrávky? Podporu v produkčních záležitostech? Poradenství v rozvoji kariéry?
Sebepropagace, PR… To je má slabá stránka. Vím to, ale vždycky najdu tisíc jiných věcí, které musím řešit, než abych se věnovala právě tomuto. Prostě mě to nebaví. Právě v tom by se mi agentura jistě hodila. Ve vyhledávání zajímavých příležitostí také. Vše, čeho jsem dosáhla, co a kde jsem odzpívala, je výsledkem pouze mé práce. Snažím se vydat ze sebe vždy to nejlepší, předat divákům alespoň část té radosti, kterou mám z hudby já. “Poctivou prací nejdál dojdeš,” říká se… toho se snažím držet a už na tom nic měnit nebudu.

Pravdou je, že zároveň není možné mockrát nabízenou práci odmítnout. Agentura z vás potřebuje mít příjem. Já jsem stále na prvním místě máma tří dětí a nemohu si dovolit několikrát za rok je na pár měsíců opustit. Každá operní produkce trvá většinou minimálně 6 týdnů. 
Zajímavé koncerty bych ale určitě neodmítla.

Jedno z divácky nejúspěšnějších nastudování Příhod Lišky Bystroušky u nás, kde jste zpívala hlavní roli, bylo nastudování v režii Ondřeje Havelky, který se přiznal v rozhovoru před premiérou Věře Drápelové, že „neviděl žádnou inscenaci Bystroušky,“ a že záměrně ani nechce.
Jak přistupujete k rolím vy? Snažíte se s nimi seznámit v různých provedeních, nebo na to jdete spíš zevnitř „po svém“ ve spolupráci s režisérem a dirigentem a nechcete se tím rozptylovat?
Každou roli si nejprve projdu sama doma u klavíru, poté s korepetitorem, s dirigentem, vyslechnu si režisérovu představu o pojetí celé inscenace a teprve potom se třeba podívám na nějaký záznam nebo si poslechnu nahrávku. Nechám se inspirovat… Ale přiznávám, že když mi “teče do bot”, mám nahrávku dané role nonstop v uších a učím se poslechem. Třeba na D1 jsem se naučila Maršálku v Růžovém Kavalírovi (mimochodem jedna z nejnáročnějších rolí co se textu týče), vzorem mi byla skvělá Elisabeth Schwarzkopf. Od té bych klidně něco ráda odkoukala.

Na své webové stránce máte záznam Dvořákova Te Deum v nezvyklém režijním pojetí s bratry Bubeníčky. Potřebujete být v souladu s režijní koncepcí a odmítla byste třeba roli Rusalky na prestižní scéně v provedení, které by Vám nesedlo? Uvádím Rusalku, protože ta je snad nejčastějším terčem režijních excesů.
Zmiňujete mé webové stránky. Polilo mě horko, protože už nejsou několik let aktualizované… no, to je jen důkaz toho, že PR opravdu není mou silnou stránkou.

Ale k vaší otázce. Nikdy bych se nenechala donutit k něčemu, co by se mi jakkoliv příčilo. Pokud mi režisér vysvětlí, proč to tak chce a jde to ruku v ruce s příběhem, udělám téměř vše. Baví mě bořit hranice, dosahovat limitů… ale musím vědět proč to tak je. Ztotožnit se s celkovým pojetím opery. Nikdy se mi nestalo, že by mě režisér nutil do něčeho, co nechci. A kdyby se to stalo, nedám se. Většinou stejně hned při prvním setkání poznáte, jestli to bude fungovat. 

Když pomineme z 20. století role z děl Janáčka a Martinů, měla jste příležitost třeba už na škole nastudovat nějakou roli ze soudobého repertoáru? Máte o takové role zájem? Nebo, třeba z druhé strany, zařadila byste třeba árii Il Dolce Suono z Lucie di Lammermoor ve stylizaci filmu Pátý element, což některé pěvkyně i dělají?
Na škole jsem nastudovala roli Dívky v opeře Marka Ivanoviče Dívka a smrt. Dirigoval Jakub Hrůša a režii měl Jiří Heřman. To byla sestava!

Ráda střídám žánry i období. Po několika letech mého angažmá v ND jsem pocítila obrovskou touhu po nějaké soudobé opeře, po nějaké “divočině”. S Jiřím Heřmanem jsme se dohodli na roli Lise v Glassově opeře Les Enfants Terribles. Režii měla Alice Nellis, dirigoval Petr Kofroň. Zkoušeli a hráli jsme v bývalé vývařovně v Psychiatrické léčebně v Bohnicích. Kvůli natáčení videoprojekcí, které byly součástí představení, jsem se naučila potápět, sáhla jsem si na dno při memorování textu ve francouzštině, ale bylo to jedno z nejhezčích období v mém životě. Takže “divočina” se po všech Mozartech, Smetanech a Dvořácích dostavila. To je jedna z věcí, která mě na naší profesi tak baví. Každou chvilku zažíváte nové věci, potkáváte zajímavé lidi…tedy pokud zrovna není lockdown. 

Zmínila jste „lockdown“. Čemu se věnujete? Užíváte si rodinu? Inspirujete se? Nebo musíte věnovat hodně času a pozornosti neustálým přesunům a změnám plánů a formátů?
Všichni se snažíme vypořádat se s danou situací co možná nejlépe. Se začátkem pandemie přišlo neustálé přesouvání, premiér, koncertů, termínů zkoušek. Ze začátku mě to dost stresovalo, protože kalendář musím plánovat minimálně rok dopředu a vždy je to výsledek kompromisu mnoha stran. Po čase jsem to ale vzdala. Všechno stejně záleží na tom, kdy budeme moct zase hrát a zkoušet v normálním režimu. Takže řeším pouze věci, které jsou v mých silách. Ono to nějak dopadne.

Naštěstí jsem sólistkou Opery ND, jsem tedy v pracovním poměru. Velmi soucítím se všemi svými kolegy, kteří jsou na volné noze. Mnozí z nich už byli nuceni si najít jinou práci. Je to velmi smutná doba. Pro kulturu obzvlášť.

Mně se podařilo v září odpremiérovat Janáčkův Osud v Brně (režie právě pod vedením R. Carsena) a ještě pár představení Jenůfy v ND. Také jsme téměř dotočili nahrávku Výletů páně Broučka s dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem. Takže jsem po té jarní pauze mohla alespoň trochu pracovat. Ale jinak se naplno věnuji svým třem dětem, z nichž dva mají online školu a nejmenší chodí do školky. Ta bohužel už také nemůže fungovat, takže přiznávám, že už mi síly docházejí. Mám pocit, že pořád jenom vařím, peru, kontroluju školu, motivuju děti k procházkám, vymýšlím alespoň nějaký program, který bychom mohli v této podivné době absolvovat. Mým cílem je, abychom to všichni zvládli v co nejlepší psychické i fyzické kondici. Spousta lidí je na tom daleko hůř, takže si nemáme na co stěžovat.

V prosinci a části ledna jsem zkoušela Káťu Kabanovou, potom byl přímý přenos Mozartových narozenin ze Stavovského divadla, nyní jsme nazkoušeli nového Dona Giovanniho… práce mám tedy dost. Jen se už opravdu moc těším, až uvidím plné hlediště. To mi chybí moc.

Hodně zdraví, lásky a pohody všem!

Alžběta Poláčková je česká sopranistka. Od roku 2003 je v angažmá opery Národního divadla. Účinkovala v Paris Opéra Bastille, s BBC Symphony Orchestra, na Glyndebourne Opera Festivalu, mezi jinými… (Přečtěte si více ZDE...)