Speciál Tanečních aktualit ve znamení cesty do divákovy duše

Speciál TA zůstává tak jako dřív relevantním zdrojem, pokud jednou bude někdo chtít získat rychlý přehled o uplynulé sezoně, ve zhutněné podobě více či méně informativní. Stati si rozebírají každý rok kritici specialisté na svou oblast, přičemž jako diváci i čtenáři cítíme, že základní rozdělení je formální a podstatné v tom směru nám i budoucím bylo vodítkem, ale žádná z hodnocených sfér není hermeticky uzavřená, dokonce ani ta „kamennodivadelná“ baletní. Všech výkonných umělců a jejich publik se samozřejmě dotkla koronavirová pandemie, která sezonu 2019/2020 uťala o několik měsíců předčasně. Publicisté psali shrnutí patrně o prázdninách, ještě plni naděje, že nová sezona se rozběhne v září novou žní projektů a vše naskočí do starých kolejí. Optimismus jejich stránek je jen odleskem časovosti tištěného média a jeho neměnnosti, která zrcadlí okamžik a v něm také ustrnuje. Realita je bohužel černější, ale přesto ta naděje rozsypaná mezi řádky čtenáře potěší.

Rekapitulace baletních premiér, respektive premiér tanečních souborů zřizovaných divadel, se ujal Roman Vašek, který shrnuje sezonu s opatrnou střízlivostí. Než nastala krize, mohlo se zdát, že je docela vhodný čas na to podebatovat o dramaturgii našich baletních souborů a zamyslet se nad směřováním nejen dvou největších reprezentativních scén, ale i nad plány a nadějemi spojenými s novým vedením některých regionálních a kontinuitou těch dalších. V okamžiku, kdy je v troskách plánování nejen jedné, ale několika sezon hracích plánů, nám zřejmě po té letošní zbude jen konstatovat výčet toho, co se povedlo… Zuzana Smugalová si za oblast současného tance všímá mezigenerační výměny a progresivních mladých talentů, tvůrců, kteří intuitivně navazují nejen na své o deset, patnáct, dvacet let starší kolegy a kamarády, ale i na vlivy, které jsou v našem současném tanci zakořeněné historicky, protože ať to pojmenováváme jakkoli, jsme více odchování novodobým a výrazovým tancem než západní modernou, ale postmoderna nás už zase zasáhla naplno. Všichni jistě budeme souhlasit s tím, že je potřeba víc vytěžit potenciál doprovodných aktivit pro diváky chtivé participace (možná vůbec tak nějak skoncovat se slovem „doprovodný“, protože to implikuje jakýsi dodatek mimoděk, který je opomenutelný, zatímco pro živé umění se dnes stává naprosto zásadním). Koronavirová krize dává tanci impulz, aby se z divadel rozlil na veřejná prostranství a místa, která krize nemůže jen tak lehce obehnat ostnatým drátem ostražitosti.

Svět pantomimy / nonverbálního divadla a svět nového cirkusu se přelévá jeden do druhého ještě víc, takže už jen snaha o to udržet dvě hlediska a rozdělení žánrů je obdivuhodná. Není divu, že některá jména padají stejně v obou příspěvcích vztahujících se na tyto oblasti, a prolínají se i do okruhu současného tance. Roman Horák se soustředí v souhrnu nonverbálu na okruh Loserů, nově vzniklého divadla Bravo, a pak především na mnoho sólových projektů, které mohly divákovi koncentrovanému jen na tanec snadno uniknout. Zahrnuje do „svého“ okruhu také tvorbu souboru tYhle, jejichž některé projekty pro mne už zase hraničí se současným tancem, nebo práci Cecile da Costy. Hana Strejčková rekapituluje sezonu Cirku La Putyka a Losers Cirque Company, úspěchy našich artistů v zahraničí i houževnatost, s jakou se novocirkusová komunita dala do boje s okolnostmi pandemie a hledá stále nové cesty k divákovi.

Lucie Hayashi se zamýšlí nad úspěchy i rezervami práce s publikem v kontextu domácích festivalů tance a pohybového divadla. Připomíná i opomíjenou a poněkud tabuizovanou stránku, jíž je marketingový potenciál práce s publikem. V tomto směru se v letošním roce rozvíjejí některé online diskuze a tabu snad trochu mizí. Propagace v umění se nedá srovnávat třeba s tvrdým politickým marketingem a neplatí pro nás stejná měřítka, jaká jsou v ekonomické sféře. Tady ve výsledku každá aktivita směřuje k podpoře umění jako takového a k prospěchu diváka a PR není nepřítelem novináře ani tvůrčího člověka, natož recipienta, i když na žurnalistice nás to kdysi učili. Je správné poukázat na kladné příklady, jako je dlouhodobá práce s publikem v rámci festivalu Letní Letná, nebo živý přístup KoresponDance a jeho tvůrčího okruhu, který je zase výbornou ukázkou toho, jak funguje práce s publikem v regionu, kde se tak tanec etabluje jako trvalá složka života. Ale příkladů je mnohem víc, nejen v textu. Je zvláště dnes zásadní poukazovat především na úspěchy a nabízet příklady k následování, což je myslím základní plus této stati i následujícího více informativního přehledu Moniky Štúrové, která provedla rešerši doprovodných programů baletních souborů.

Lucie Štádlerová píše o práci s dětským divákem v současném tanci a jejích specifikách, o tvorbě tanečnic a choreografek, které se na dětské publikum zaměřují, a vede jistou chronologii jejich činnosti. Vytvoříme si představu o inscenacích, které nabízejí dětem přímou účast na představení, takže si uděláme představu i o metodě. Je to inspirace pro další tvůrce, kteří se na dětského diváka zaměřit chtějí. Daniela Machová zase podává přehled tvůrců a inscenací, které považuje za společensky angažované, těch inscenací, kde je angažovanost vědomou volbou: „Je daným rozhodnutím konkrétního umělce, ať už jej činí z náhlého popudu, či je dlouhodobým záměrem.“ Připomíná také diskuzi či anketu, kterou redakce iniciovala a v níž se respondenti vyjádřili ve většině zdrženlivě, přisuzujíce českému tanci spíše niterný ponor než společensky kritický postoj. Záleží ale i na úhlu pohledu, někdy se ryze osobní prožitek může stát výpovědí o společnosti a apelem. Osobně bych k definici angažovanosti, aby byla úžeji vymezena, přiřadila také vědomou touhu po změně, záměr, aby dílo vyvolalo reakci. Situaci, kdy tvůrce nejen o nějakém společenském problému hovoří a tvoří, ale chce, aby jeho práce měla dopad, iniciovala změnu. Věřím, že je správné toto téma otevírat, že diskuse o tom, jaké možnosti a prostředky současný tanec má, je na místě.

Z publicistických textů, ve kterých dominuje informativní charakter a podávají stručnou zprávu o stavu toho či onoho aspektu vztahu tanec-divák, vystupuje odborná stať Josefa Bartoše, který se zabývá diváckým prožitkem tance a jeho vnímáním z pozice psychologie. Výklad jevu kinestetická empatie divákovi možná poodhalí příčiny pocitů a vjemů, které taneční představení vyvolává, ačkoli je poněkud složitější. Šéfredaktor TA studuje psychologii na FF UK, v propojení oborů má tedy velké pole působnosti a příležitost učinit tanec předmětem zkoumání druhého oboru. Osobně mám mezioborovou fúzi velmi ráda. Jen do lehkého tónu sborníku se tohle najednou intelektuální a náročné téma trochu nehodí, možná je to spíš impulz na vydání další publikace zaměřené více teoreticky než prakticky.

V článku Petry Dotlačilové se rozhovořilo čtrnáct umělců tanečníků z různých oblastí o své pozici jako diváka, o prožitku z představení, o jejich pohledu na diváka nebo o představě „ideálního“ diváka, což je trochu provokativní, i když je to napsáno do uvozovek. Jako že existují diváci, pro které nestojí za to tančit?? O které se nebudeme zajímat, protože jsou málo vzdělaní, málo otevření, málo… cokoli? Umělci si to doufám nemyslí. Dotazovaní tanečníci se dotýkají i vlastní zkušenosti z doby studií, kde bohužel klíčí i semínka nezájmu a blahosklonného pohledu na „ty druhé“, kteří tvoří v jiném žánru, a pak se divíme, že se s námi stále ještě táhne prvorepublikové dědictví někdejší nevraživosti mezi klasickými tanečníky a „novodobáři“, dnes spíš v rovině překvapivého zjištění, že existuje také něco jiného než to, co se odehrává za zdmi vlastní školy. Vždycky lze ale vkládat naděje do nejmladší generace, že konečně podivné okovy rozlomí. Postřehy napříč spektrem tanečních profesionálů stojí za pozornost, mne by ještě potěšilo, kdyby byly dostupné originály rozhovorů nebo korespondenčních anket, protože bych si lépe u každého respondenta sestavila jeho profil a přístup k tvorbě i percepci. Možná tip na online bonus pro věrné čtenáře?

Velmi aktuálním tématem je i networked performance, představení, které se odehrává na dvou nebo více místech simultánně a jehož aktéři a diváci jsou propojeni moderními technologiemi. Jana Bitterová podává jejich klasifikaci i přibližuje principy na příkladech několika projektů, kterých se účastnila. Není to úplně řešení pro covidovou situaci, protože sice přesahuje jednotu času a prostoru tím, že druhou veličinu zmnožuje, ale přeci jen je to stále divadelní událost, která se neobejde bez zapojení diváků alespoň na jedné straně sítě. Se zdokonalováním technologií přenosu a virtuální reality se stanou představení tohoto druhu stále dostupnější záležitostí. V tuhle chvíli mi připadá vlastně škoda, že Jany text vychází jen v tištěném sborníku, kde se zdaleka nedostane k tak širokému publiku, jako kdyby byl publikován online, protože je to opravdu příspěvek aktuální.

Třetí tematické číslo Speciálu TA není jen tak na letmé prolistování a odložení, jsou pasáže, ke kterým se můžeme vracet jako k inspiraci. Nadto je celý text přeložen do angličtiny a povedlo se i grafické zpracování Martiny Koželuhové. Čisté bezpatkové písmo dává vyniknout množství fotografií, jen bych více myslela na vnitřní spadávky, když je použitá lepená vazba, protože u některých fotografií na dvoustranách pak středová oblast zaniká. Ale to už je opravdu jen nepatrný detail.