Staronový Lohengrin v Národním divadle ani napodruhé nezaplašil pochybnosti

Katharina Wagner původně měla v plánu připravit zbrusu novou režii. Alespoň to uvedla v rozhovoru pro Hudební rozhledy z května tohoto roku. Poté se však dědička bayreuthského impéria rozhodla přivézt do Prahy rekonstrukci představení svého otce. Ono to není nic nového pod sluncem. Když se rozhodnou rockové legendy, že vzkřísí své kultovní album k příležitosti kulatého výročí, většinou to vůbec nevzbudí žádné pochybnosti, ale naopak nadšení.

Jenže režijní přínos Kathariny Wagner tímto činem ztrácí jakýkoli potenciál. A nutno dodat, že její otec nevytvořil ve své padesát let staré kreaci něco naprosto výjimečného, co si žádá na světlo. Vzniklo tak představení z popela dějin, které svým způsobem vyznívá jako únavná retrospektiva. Kdyby se inscenátoři pokusili vložit svůj um, talent a fantazii do díla sami, jako tomu učinili kupříkladu ostravští inscenátoři Lohengrina před čtyřmi lety, možná by výsledek nepůsobil jen jako důkladná imitace čehosi vyvanulého, co ve světě dnešních technických možností prostě nemůže obstát, natož oslovit něčím výjimečným.

Sám Richard Wagner prý byl disgustován ze statičnosti středověkého líčení literární předlohy, které mu připomínalo vyřezávané sochy. Jeho vlastní přetlumočení eposu provází semknutá naratologická linka, pronikavá psychologie a dramatická přesvědčivost. Jako taková se inscenace vůbec nemusí obávat aktualizačních tendencí. Jak si poradili s party pěvečtí představitelé druhé premiéry?

Král Heinrich Petera Mikuláše má všechny pěvecké i herecké atributy pro přesvědčivé ztvárnění postavy krále, který je vržen do víru událostí, konfrontován se záhadnými jevy. Jeho bas je stále dynamicky znělý, barevně pestrý a intonačně bezvadný. Také po výrazové stránce nabídl širokou škálu dramatických poloh, které doprovázely jeho přesné herecké gesto.

Lohengrin Charlese Kima byl rovněž zajímavou postavou. Není pochyb o tom, že sympatický tenorista se do role tajemného rytíře s labutí typově hodí. Jeho ocelový, zářivě uhrančivý zjev a příjemně znělý témbr však nedokázaly překonat jakýsi osobní ostych, díky němuž působila jeho postava škrobeně a prkenně. V projevech milostného citu k Else taky trochu zbytečně chladně a upjatě. Kimově interpretaci chyběla i větší dynamická průraznost. Nezklamala však jeho suverénní intonační vybavenost a příjemná hlasová barva, která ani v nejvyšších polohách nezněla nejistě a ostře.

Elsu von Brabant ztvárnila ve druhé premiéře sopranistka Edith Haller. Italská rodačka má s Wagnerovými operami dostatek zkušeností, což projevila i v pražském nastudování Lohengrina. Po herecké stránce patřila Elsa k nejvýstižnějším postavám opery. Její cudnost a čistota doznala v dalším průběhu naprosto konkrétní deziluze, kterou vyjádřila optimální gestikou a expresivnějším, živočišným výrazem, s nímž zaútočila na Lohengrina, aby vyzradil své tajemství a zjevil svůj rod a původ. Haller také po celou dobu pěvecky excelovala a měla přesvědčivost jak v dynamice, tak v ideální, lyricky sametové barvě jejího sopránu, který patřil k největším jistotám sobotní premiéry. Haller se také hodila do kontextu Wagnerovy opery typově. Její inteligentní umělecký projev si dokázal v konkrétních situacích poradit s veškerými úskalími partu.

Za nejvyváženější postavu, kterou provázel od začátku do konce znamenitý soulad wagnerovsky nosného hlasu a ideálně herecky vybaveného představitele, lze považovat barytonistu Martina Bártu. Bártův Telramund byl skvěle vystižen: rozporuplný ve své neschopnosti mít vlastní názor, bezradný v slepém poslouchání démonické Ortrudy, tragický tím, jak dokázal dotáhnout z naprostého dna své tažení proti Else do konce, byť při něm přišel o život. Bárta svou roli zvládl s neobyčejně silnou emoční přesvědčivostí, která způsobila, že spíš než záporné dojmy vyvolával sympatie a diváku ho bylo téměř líto. Pěvecky se přes drobné pochybnosti, kdy jeho baryton neměl patřičnou intenzitu (orchestr ve druhém dějství však všeobecně hrál ve vyšší dynamické hladině než v prvním a třetím dějství), projevil jako jeden z nejjistějších interpretů. Bárta na rozdíl od některých sólistů kladl velký důraz na koordinaci pěveckých a hereckých výrazových prostředků a vytvořil postavu plnokrevnou, přesvědčivou a životnou.

To se dá s výhradami uvést i o sopranistce Evě Urbanové, jež svou Ortrudu za léta, kdy ji zpívá, vycizelovala do herecky minuciózního, démonicky sevřeného gesta, s nímž na sebe strhává velkou pozornost. Po pěvecké stránce její Ortruda postrádala okrouhlejší hlasové výšky a zněla suše a bezbarvě. Precizní artikulaci v nižších polohách a prokreslenou dynamiku však Urbanové může většina kolegů dosud závidět. Tristní však je, jak bezradná je s ohledem na typologii a charakteristiku její postavy režie Kathariny Wagner. Postava Ortrudy má největší vnitřní dynamiku a rozpornost, přesto ji režisérka nechala téměř celé druhé dějství sedět na zemi. Jestli i v tomto případě Katharina vycházela z otcových poznámek, pak to nevrhá na režii příliš dobré světlo. Topornou statičnost dokázala Urbanová okořenit celou řadou jemných nuancí v gestice a mimice tváře, přesto se určitá monotónnost vedení postav a práce s herci dala vysledovat také v dalších postavách.

Pěvecky nezklamal barytonista Vladimír Chmelo, který se sice specializuje na italskou operu, přesto jeho sytý a zvučný hlas přesvědčil i v dynamicky exponovaném partu královského hlasatele. V rolích brabantských šlechticů vystoupili poměrně se ctí Václav Barth, Václav Lemberk, Ivo Hrachovec a Roman Vocel, stejně tak i vévoda Gottfried Davida Brejníka.

Velmi významnou úlohu má v Lohengrinovi sbor, jehož téměř oratorní funkce byla sboristy vyjádřena s vnitřně scelenou strnulostí a kradmými, pomalými pohyby. Pěvecky vynikající byl zejména svatební sbor ze třetího dějství, kdy se nejlépe sešla vyrovnaná zvukovost všech hlasových skupin. Právě ta totiž nebyla v prvním i druhém dějství úplně nejlépe „doladěná“ a sboristům dominovaly zejména alty a soprány. Spojený Sbor Národního divadla a Státní opery také nevytvořil průraznější zvukovou hradbu, která je v konkrétních místech děje tak potřebná a důležitá. Vypadá to, že intenzivní zkoušení sboristů, kteří v posledních měsících patrně neměli vůbec čas na nějaký odpočinek, nepřispělo k jednoznačně přesvědčivému uměleckému výsledku. Je zřejmé, že problémy by Národní divadlo mělo začít řešit zřejmě „odshora“, ne neúměrným přetěžováním svých zaměstnanců.

Kdo byl tedy vítězem sobotní druhé premiéry Lohengrina? Jednoznačně Orchestr Národního divadla a dirigent Constantin Trinks, který připravil aktuální hudební nastudování. Trinks se projevil jak výborný wagnerovský dirigent se smyslem pro stavbu větších tektonických útvarů i pro minuciózní detail. Ten se ukázal i na vynikajícím výkonu instrumentalistů, kteří se uvedli perfektně již v předehře – svítivě nebeskými dělenými smyčci v A dur. Akordická sazba Wagnera se projevila v partech dřevěných dechových nástrojů, které se představily v četných trojzvucích v měkkém zvuku a ideálních intonačních souzvucích. Stejně tak potěšily homogenním výkonem v předehře k třetímu dějství žestě, které zahrály s pochopením pro velkolepou slavnostní atmosféru.

Inscenace uvedená na Bayreuthských slavnostních hrách v roce 1967 zapůsobila i tehdy rozporuplným dojmem, proto nelze pochopit záměr aktérů nového Lohengrina – její přenesení do dnešní doby bez jakékoliv aktualizace, vitálního pohledu na dějovou osnovu a transparentně vedeného hereckého ztvárnění. Pražský Lohengrin má své dominanty, kterým vévodí skvěle sehraný orchestr a skutečně zodpovědné a přesvědčivé pěvecké výkony sólistů. Režie a scéna však působily bezradně a fádně.

Pražskému Lohengrinovi vůbec nepomohlo, že díky dvěma pětačtyřicetiminutovým pauzám se jeho délka protáhla na pět hodin a končil až po třiadvacáté hodině. To se též projevilo na pozvolném úbytku obecenstva, který byl ve třetím dějství už dosti drastický.

Setrvat v divadle pět hodin by bylo zcela adekvátní, kdyby pověstný gesamtkunstwerk skutečně obsáhl všechny atributy prokomponovaného dramatického díla. Že tomu tak nebylo, není důvod příliš akcentovat, protože pokud se sejde báječné pěvecké obsazení, kterému koresponduje brilantní orchestr, pak i omšelá patina režijní statičnosti může mít přívětivé a příjemné vyznění. Ovšem jako celek staronový Lohengrin nemůže zastřít pochybnosti o horké jehle a látání zejících děr.

Hodnocení autora recenze: 70%

Richard Wagner:
Lohengrin
Hudební nastudování : Constantin Trinks
Dirigent: Constantin Trinks (alt. Zbyněk Müller)
Režijní koncepce a scéna: Wolfgang Wagner
Režie obnoveného nastudování: Katharina Wagner
Kostýmy: Thomas Kaiser
Světelný design: Marc Löhrer
Sbormistři: Pavel Vaněk, Adolf Melichar
Orchestr Národního divadla
Sbor Národního divadla
Sbor Státní Opery
(obnovené nastudování inscenace Bayreuther Festspiele 1967)
1. premiéra 8. června 2017 Národní divadlo Praha
(psáno z 2. premiéry 10. 6. 2017)

Král Heinrich – Peter Mikuláš (alt. Jiří Sulženko )
Lohengrin – Charles Kim (alt. Aleš Briscein / Stefan Vinke)
Elsa von Brabant – Edith Haller (alt. Dana Burešová)
Friedrich von Telramund – Martin Bárta (alt. Olafur Sigurdarson)
Ortruda – Eva Urbanová (alt. Eliška Weissová)
Královský hlasatel – Vladimír Chmelo (alt. Jiří Brückler)
První brabantský šlechtic – Václav Barth (alt. Vladimír Doležal)
Druhý brabantský šlechtic – Václav Lemberk (alt. Vít Šantora)
Třetí brabantský šlechtic – Ivo Hrachovec (alt. Lukáš Bařák)
Čtvrtý brabantský šlechtic – Roman Vocel (alt. Ladislav Mlejnek)

www.narodni-divadlo.cz