Norman Lebrecht: Šťastné dny sira Simona

Rozhovor Normana Lebrechta se sirem Simonem Rattlem si můžete poslechnout 6. září 2024 v 19:15 hodin.

„Konečně spokojený?,“ nadhodím.

Sir Simon Rattle mi věnuje kradmý, provinilý pohled. Dvě hodiny mi tu v Mnichově na pohovce zcela otevřeně vyprávěl o svých problémech s nejlepšími světovými orchestry. Teď se tváří celkem vyrovnaně.

Je to naše první novinářské sezení po čtyřiceti letech. „Bude mi potěšením,“ odpověděl Simon, když jsem mu nabídl rozhovor pro BBC Radio 3. Načasování bylo příhodné. Labouristé právě vyhráli volby. Rattle byl kdysi považován za hudební protějšek mladého Tonyho Blaira. Ptám se, zda má v úmyslu kontaktovat nastupující vládu.

„Napíšu dopis Keiru Starmerovi a Lise Nandyové,“ prohlásí stručně Rattle.

„A co jim řeknete?“

„Gratuluji. Prosím postarejte se.“

Stav britské hudební scény mu láme srdce. Svěřuje se mi se zkušenostmi, jak hledal hráče na smyčcové nástroje na volné noze pro Tallisovu Fantazii Michaela Tippetta. „Mnozí z nich mi říkali ‚To by bylo báječné, ale změnil jsem profesi,‘“ vypráví. „Rekvalifikuji se na učitele, nebo přešli do zdravotnictví. Potřebujeme uživit naše rodiny.‘ Srdce mi krvácí při pomyšlení, čím vším si lidé musí projít.“

A to je britská hudební špička. Základní úroveň podle něj prakticky vymizela. „Vezměte si, co všechno musí lidé udělat, aby se dostali do první fáze,“ povzdechne si. „Já jsem si tím prošel jako dítě.“

Během jeho dětství v Liverpoolu čítával partitury, které mu nosívala sestra z knihovny. „Moje sestra byla autistka. Důvod, proč jsem v osmi nebo devíti letech znal Schönbergových Pět orchestrálních skladeb, byl ten, že Susan měla pocit, že se mi to bude líbit. Nemýlila se. Fungují takhle ještě veřejné knihovny?“

Rodiče mu dovolili poslouchat večerní koncerty Rádia 3 v půl osmé. „Matka, původem z Kentu, dívka z dělnické třídy, která si osvojila nóbl přízvuk. Táta mě brával na jazz. když mi bylo šest, slyšel jsem hrát Ellingtona. Seděl jsem doslova pod klavírem. Slyšel jsem Buddyho Riche, Maynarda Fergusona. O něco později jsem v hospodách poslouchal liverpoolské básníky. Byl jsem tak zaneprázdněný, že jsem nikdy neslyšel o Beatles.“

„Liverpool oplýval velkými osobnostmi. Rakušan Fritz Spiegel, který hrál ve filharmonii na flétnu, napsal hudbu pro Z-Cars a přelomovou skladbu “Learn Yourself Scouse.” Dále tu byla Atarah Ben-Tovim, televizní hudební moderátorka. Dirigent Charles Groves mu umožnil účastnit se zkoušek. „Věřil, že péče o mladé hudebníky je součástí jeho práce.“

Poté, co s odřenýma ušima složil maturitu, podařilo se mu v šestnácti letech nastoupit na Královskou hudební akademii, kde rychle dal dohromady nastudování Mahlerovy Druhé symfonie. „Vyšší autority měly pocit, že nejsme dost zralí na to, abychom mohli hrát Mahlera,“ vzpomíná. „Sehnat hráče bylo dost obtížné, zkoušeli jsme s jednou violou. Byl jsem rád, že jsem sehnal dostatek zpěváků a že trefují správné tóny. Není třeba to přehánět s mystikou, ale objevování této hudby je něco mimořádného. I když jsme to jen tak tak zvládli, měli jsme pocit, že létáme.“

Poté, co si ho všiml hudební agent, odešel ke Skotskému symfonickému orchestru BBC a Bournemouthskému symfonického orchestru jako asistent dirigenta. V 25 letech dostal příležitost vést Birminghamský symfonický orchestr. Jiní by možná chytili příležitost za pačesy. Rattle si ale vzal roční pauzu, kterou strávil v Oxfordu studiem literatury.

“Chtěl jsem zjistit, jestli bych mohl žít bez hudby,“ zamýšlí se. „Hostoval jsem jako dirigent v zahraničí, někdy se mi to líbilo, jindy jsem cítil osamělejší, než jsem si kdy dokázal představit. Chtěl jsem vědět, co jsem, když zrovna nejsem hudebník.“

Na Oxfordu strávil tři semestry, aniž by slyšel jediný koncert. „A když jsem se k hudbě vrátil, první skladba, kterou jsem slyšel, byl John Carewe s Brightonskou filharmonií, který hrál Beethovenovu Eroicu. John říkal, že jde o příležitostný orchestr, takže úroveň nebude nic moc. Bylo mi to jedno. Probrečel jsem celý koncert. Vzlykal jsem tak, že si několik diváků ode mě odsedlo.“

Birmingham byl ztělesněním jednoho z těch okamžiků, kdy vám osud hraje do karet. Manažerem se stal Ed Smith, spoluhráč z Liverpoolu. „Společnými silami jsme “jako Gilbert a George” vybojovali mnohamilionový grant od Rady pro umění a získali souhlas se zbrusu novým hudebním sálem, která se nakonec stala nejlepší v celé Británii. Myslím, že jsme si neuvědomovali, jaké jsme měli štěstí,“ poznamenává. „Hráči si prošli hrozným obdobím. Říkali: “Už léta jsme neměli peníze na zubaře”. Tak jsme společně zašli na ústní hygienu. Město toužilo po oživení. Zapojila se Evropa. Dodnes nikdo neví, kolik Symfonický sál stál. První díru vykopali Jacques Delors a Keith Joseph.“

Jednoho léta v Glyndebourne uchvátil milovníky šampaňského Gershwinovou operou Porgy a Bess o životě v černošském ghettu. Konkurzy se konaly v Americe. „Někteří se na toho mladého bělocha dívali poněkud nedůvěřivě. Trochu jsme se pohádali ohledně tempa jednoho ze spirituálů. ‚Práce s tebou nás opravdu baví, Simone, prohlásil,‘ jeden ze starších členů souboru. ‚Ale čas od času je poznat, že žádný z tvých příbuzných nepracoval na bavlníkové plantáži.‘ To je pravda, řekl jsem.“ Dodnes pořádá pravidelná setkání s původním obsazením.

Někdy v té době jsme se poprvé setkali. Oba jsme spěchali vyzvednout děti ze školy. Jiný maestro by poslal chůvu, pomyslel jsem si. Ale Rattle byl nový druh dirigenta – nejšťastnější byl, když porušoval pravidla. Z Birminghamu odešel po osmnácti letech bez výhledu na další angažmá. V roce 1999, zatímco Claudio Abbado bojoval s rakovinou, se uvolnilo místečko u Berlínské filharmonie. Jasným favoritem byl Daniel Barenboim. Přesto byl v tajném hlasování hráči vybrán Rattle. Oba si doposud lížou rány. „Barenboim mi dodnes říká: ‚Podívej, Simone, myslím, že bych pro ně byl lepší,‘“ svěřuje se Rattle.

„A co mu odpovídáte?“

„‘Danieli,‘ říkávám, ‚myslel jsem si to tehdy, myslím si to i teď.‘“

Berlín byl krutým probuzením. „Během Claudiova posledního koncertu ke mně přistoupila Eliette, vdova po Karajanovi, a pronesla velmi vášnivou, i když ne zcela střízlivou větu. „Simone, hodně štěstí,“ řekla. „Jen buď na pozoru. Orchestr je skvělý, ale zabili mi manžela a málem zabili Claudia. Buď opatrný. Na svou příčetnost, na své zdraví.“

Pevné jádro odbojářů tvořili v orchestru reakcionáři a zarputilci. „Jak jste se s nimi v pondělí ráno vypořádal?,“ zajímal jsem se.

„ Zkoušíte různé věci,“ pokrčil rameny, „oční kontakt nefunguje vždycky. A je těžké udržet si sebedůvěru. Opravdu jsem s tím v některých chvílích bojoval. Jeden ze starších hráčů mi řekl: ‚Minulý týden jsme tu měli Jamese Levina. Řekl mi dobré ráno. Jak mám hrát pro dirigenta, který mi řekne dobré ráno?‘ Jiný starý mazák poznamenal: ‚To už bychom rovnou mohli hrát Mahlera, když už máme hrát , fňuk, Elgara.‘ Birminghamský přístup ‚všechno jde‘ byl minulostí.“

Ty večery, kdy nadvládu převzala hudba, byly nejlepší. Představil Berlínu žijící skladatele – Ligetiho, Gubaidulinu a Widmanna, Adèse a Turnageho. Když vstupoval na pódium, díval se doprava, aby zkontroloval, zda sedí Angela Merkelová na svém místě. „Říkávala, že uprostřed velké imigrační krize je tohle jediné místo, kde jí tři hodiny nikdo neobtěžuje.“

Viděl někdy britského premiéra? „Thatcherovou,“ vzpomíná. „Přišla na představení Porgy a Bess.“

Šestnáct let vydržel řídit orchestrální Porsche, než odevzdal klíčky následníkovi. „V Berlíně s vámi budou jednat přátelsky i zdvořile, ale nikdy nebudete členem cechu,“ říká. „Hlavní hvězdy jsou oni. Oni jsou těmi, kdo zůstávají. Dirigenti přicházejí a odcházejí.“

Jeho nástupce Kirill Petrenko je introvert, který nikdy neposkytuje rozhovory ani nepořizuje nahrávky. Rattle je nadšený. „Pracují s fantastickým dirigentem, který je naprosto neústupný v oblastech, kde jsem já dělal kompromisy. Kirill se nikdy nevzdává a jsem si jistý, že je to přivádí k naprostému šílenství, vytvořil orchestr, který je pro nás ostatní mnohem jednodušší dirigovat.“

Unavený Berlínem vstoupil do kontaktu s Londýnským symfonickým orchestrem. „Byla to řada přátel z dob mého působení na Královské akademii i z dřívějška. Připadalo mi to jako něco, kde můžeme jednoduše dělat hudbu a uvidíme, kam nás to zavede.“ LSO jej požádal o pomoc při získání nového sálu. „Řekl jsem: ‚Doufám, že se z toho nestane jediné téma, které budeme v následujících letech probírat‘“, vzpomíná. Přesně tak se však stalo. A pak tento plán umrtvil Brexit a covid spolu s jeho nechutí k zájezdům. Hráči potřebovali víc, než jim mohl dát. S prací hudebního ředitele tak skončil.

Právě v té době ho jeden přítel ze Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu přemluvil, aby narychlo zaskočil několik koncertů. Jejich zvuk si pamatoval ze svého dětství v Liverpoolu. Od hráčů v Mnichově dostal tričko s nápisem „You’ll Never Walk Alone“ v barvorském dialektu. „Trochu jako dialekt Scouse,“ směje se.

A opět je tu problém s koncertním sálem. BRSO se o něj dělí s Mnichovskou filharmonií. Ačkoli byl nový sál přislíben, výstavba byla odložena až na rok 2036. „To vám bude jednaosmdesát,“ podotýkám.

„Mým úkolem je přesvědčit je, aby postupovali rychleji,“ prohlašuje taktně Rattle. „Rád však budu pokračovat v procesu pro svého nástupce, ať už jím bude kdokoli.

Nikdy jsem ho neviděl tak uvolněného. Během pandemie covidu si nechal odoperovat šedý zákal a říká, že za to vděčí spíš svému terapeutovi. Říkám mu, že vypadá šťastně a on mi po delším zamyšlení odpoví: „To je od tebe hezké… Práce tady mě baví, orchestr je jako rodina, uvolněný a přesto hrají jako diví. Když jsem tady, připadám si jako opravdu šťastný člověk.“

Dvě cappuccina na stolku úplně vychladla. Děkuji mu, že si udělal čas. „Normane,“ řekne tiše, „po čtyřiceti letech jsme si to dlužili.“

Rozhovor Normana Lebrechta se Sirem Simonem Rattlem byl odvysílán po koncertě Prom na BBC Radio 3 24. srpna 2024 ve 21:45 hodin londýnského času. Znovu si jej budete moci poslechnout 6. září 2024 v 19:15 hodin.