Streamovat určitě budeme i v budoucnu, říká skladatel a pedagog Ivo Medek

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Jmenuj mi pár skladatelů, kteří si po absolutoriu JAMU vedou hodně dobře – takříkajíc dělají čest své alma mater…
Z mladší generace jsou to nepochybně František Chaloupka, Lucie Vítková, Gabriela Vermelho, přímo na škole máme mé bývalé doktorandy Markétu Dvořákovou, která zároveň učí na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, nebo Honzu Kavana, skladatele, odborníka na interaktivní elektroniku, improvizátora a jednoho z renomovaných evropských autorů hudby k počítačovým hrám, a spousta dalších lidí funguje v nejrůznějších institucích, v divadlech, v médiích a tak podobně. Teď u mě končí doktorát Darina Žurková a už je to známá performerka, která působí na holandské scéně, studovala na Institute of Sonology a naučila se tam všechno možné, co já vůbec neumím, takže když konzultuji její závěrečnou práci, jen se usmívám a s trochou nadsázky říkám, že jí tam tak maximálně opravím nějaké čárky a tečky… Prostě – uplatnění je velmi různorodé a nevím o žádném ze svých bývalých studentů, kdo by měl problém působit v některé sféře hudby a mnozí tě i přerostou, což je dobře a jsem tomu rád. Myslím, že obava některých rodičů, když mají své dítě dát na konzervatoř na skladbu – čím se ten kluk / ta holka proboha bude živit – je lichá. A jsme rádi, když naši studenti – často už za studií – učí skladbu i na zuškách a připravují potenciální uchazeče o studium.

Na zuškách se dnes už učí skladba?
Na některých ano. Každý rok děláme kurzy v Hradci nad Moravicí, letos se budou – doufejme – konat pošestnácté a přijíždějí na ně právě hlavně děti ze zušek a jejich paní učitelky.

Ivo Medek (foto archiv umělce)

Hradecká dílna funguje v součinností s obdobně zaměřeným projektem Slyšet jinak, který běží dokonce už dvacet let – jaké jsou dlouhodobé výstupy těchto programů?
Je to takový náš testovací prostor a také si takto vlastně budujeme jakési podhoubí, protože několik z těch dětí šlo do Prahy nebo do Brna na kompozici, a to je pro nás užitečná zpětná vazba. A jsou to obrovské talenty! Třeba Noemka Savková, která u nás končí magisterské studium, a které už hráli skladby na Ostravských dnech i v zahraničí, a která v Hradci začínala! Poprvé tam přišla, když jí bylo nějakých sedm a zírali jsme na ni jak zjara, protože to, co dělala, bylo tak neuvěřitelně invenční, že jsme si říkali, jestli to neopisuje od nějakých slavných skladatelů. Pak se jí bohužel kdosi „povolaný“ ujal a „naučil ji“, jak se má správně komponovat. Přijela za rok a my jsme z toho byli úplně zoufalí. Tři nebo čtyři roky jsme s tím bojovali, pak šla na gymnázium a zmizela nám z očí a najednou zavolala, že by ji to přece jenom bavilo, tak jsme ještě rok spolu dělali, bez problémů se dostala na JAMU a teď nebýt koronaviru, tak měla být v Haagu na stáži… Nesmírně šikovná, tak z toho má pak člověk fakt radost.

V těchto hudebně-výchovných programech jsou kreativní schopnosti účastníků do značné míry povzbuzovány skrze improvizaci. Jakou váhu má improvizace jako dovednost v současném vážnohudebním prostředí?
V okruhu lidí, s nimiž spolupracuji, má samozřejmě vysoký kredit. Improvizační scéna má obrovská zázemí především jinde než v českých zemích – v Berlíně, v Amsterodamu a v dalších vyhlášených evropských centrech a samozřejmě v USA. Mě to baví na úrovni improvizace prezentované publiku, jakoukoliv formou, proto také hodně těch lidí zvu na Setkávání nové hudby. Loni jsme měli Annete Krebs a Andreu Neumann z berlínské scény, předloni Veni Ensemble ze Slovenska. Velice široká je rakouská improvizační scéna, tam jsme jezdívali hrát na společné projekty.

Pak je tu ovšem druhá rovina, improvizace jako bazální základ hudebnosti, tedy něco, co v historické hudbě všichni znali a všichni to dělali, a to nám nějak bohužel vymizelo z jídelníčku. Takže když mají naši studenti něco volně improvizovat, většinou se ptají „a co mám hrát?“, a vůbec to v sobě nemají, Ono se to totiž těžko dá nějak naučit. Dá se to aktivovat, na to máme Slyšet jinak, dá se to nějakým způsobem prožívat, ale musí to člověk v sobě mít. Znám spoustu výborných interpretů, kteří nezaimprovizují vůbec nic. Nemají-li ty své kuličky, jsou zcela ztracení, A já si myslím, že by to měla být součást jakési komplexnosti interpreta. Že umí hrát starou hudbu, že umí hrát novou hudbu, umí improvizovat… A chybí to i na zuškách. Místo aby byla v dětech kultivována obecná hudebnost, jejímž je improvizace nedílným projevem, jsou vedeny k tomu, aby zahrály všechny kuličky dostatečně rychle, a postoupily do okresního kola nějaké soutěže a pan učitel za to dostal pochvalu. Potíž je v tom, že ti učitelé to často sami neumí a neví, jak by to podali. A právě pro ně jsme napsali – i v rámci projektu GAČRu – knížky o Slyšet jinak, aby měli kde ten přístup najít. Myslím si, že by to děcka na zuškách i víc bavilo.

Co ty osobně? Když tak jsi nuceně zavřený doma – jsi kreativnější nebo v „depce“?
Já bohužel – nebo bohudík – doma zavřený nejsem, chodím každý den do zaměstnání jako slušně vychovaný pracující, a co se týká psaní not nebo vůbec nějakého dělání hudby, tak jsem trochu v útlumu. Už dlouho jsme nehráli, ani s Marijanem jsme žádné koncerty nedělali, a jediné, na čem po troškách a velmi pozvolna pracujeme, je nová skladba, na které děláme s Vítem Zouharem a Sárou. Měla mít premiéru loni v srpnu v Kanadě a pak v Americe, z toho všeho sešlo, takže teď využíváme čas a ještě na tom dál pracujeme. Je to komorní opera o ženách pro ženy – jmenuje se TiAmo, dvanáct podob ženy v nejrůznějších situacích. S obdivem, v legraci, s trochou dramatu… jakási freska s videem a s elektronikou. Pokud nám koronavirová situace umožní, měla by se premiéra uskutečnit letos, protože v listopadu jsou plánovaná provedení v Texasu a v Kalifornii. Režíruje to tak jako tradičně všechny naše opery skvělý slovinský režisér Rocc, tak doufáme, že bude moci v létě konečně přijet a dotáhneme to, protože jsme zvyklí dělat na projektech za pochodu – ne tak, že se vytvoří kompletní partitura a pak se to podle ní nazkouší. Baví nás přicházet na různé věci improvizačně nebo poloimprovizačně i v kontextu scény a divadelních prvků. Nejdůležitější je, že holky z ISHA tria v tom mají vokální role a zpívají naprosto fantasticky! To jsme ani netušili.

Ivo Medek (foto archiv umělce)

Kromě toho po mně Sára se Štěpánem Filípkem chtěli duo pro violoncello a klavír, tak jsem ho drobně předělal ze skladby, kterou jsem před dvěma roky psal pro jednu francouzskou cellistku, nějakou „písničku“ po mně chce MoEns, takže o tom začínám přemýšlet, a vlastně protože na podzim ještě také sešlo z premiéry nové komorní opery, kterou jsme dělali s Markétou Dvořákovou (Věčná slečna Bledá), tak jsme si říkali, že se na to taky ještě trochu podíváme.

Čili práce je dost, problém je spíš s časem. Připravuji teď dokumenty pro strategický plán JAMU na minimálně dalších deset let a je s tím spojena spousta dalších záležitostí, takže píšu, píšu, píšu, konzultuju, pořád sedím na nějakých schůzích a poradách, je to nekonečné, k tomu starší projekty a veškerá agenda pro Sdružení Q, shánění grantů, teď momentálně tedy vyúčtování grantů, takže jsem úředník s klotovými rukávy par excellence, ale s tím nic nenadělám.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments