Strhující Mrtvý dům z Norimberka v Brně

Nejpodivuhodnější Janáčkovou operou je snad opera Z mrtvého domu a rozhodne-li se ji divadlo uvést, jde do vědomého rizika, zda si jeho inscenace najde své návštěvníky. Jistě namítnete, že takto rizikových oper je daleko víc a že bude hodně záležet na tom, jakou inscenaci divadlo vytvoří, jaký inscenační tým ji bude realizovat.

Janáčkův Mrtvý dům má neuvěřitelný text libreta – z části je jen směsicí napůl srozumitelných výrazů, variací rusismů, střepů slov. Svou významovou samonosnost mají příběhy vězňů nebo vztah Aljeji a Gorjančikova. Skladatel a zároveň autor libreta Leoš Janáček to vše zrcadlí v hudbě, která je mnohdy výrazně útržkovitá. Až kubistickou hudební rozrůzněnost však vyvažují souvislé lyrické, melodické plochy. Dirigent opery má před sebou hudební materiál, který mu nabízí neuvěřitelně bohatý rejstřík interpretačních možností.

O Marcusovi Boschovi, který je od roku 2011 generálním hudebním ředitelem opery Státního divadla Norimberk, lze říct to, co je pro dirigenta tou nejvyšší pochvalou: že je nedělitelnou součástí inscenačního týmu – on jako dirigent je nakonec tím, kdo představení utváří a řídí před našima očima a ušima. Jeho Janáček zdůrazňuje přítomnost hudebních fragmentů, které účinně skládá do architektonicky promyšlených struktur, do působivé mozaiky, obdoby drsného a neúprosného prostředí sibiřského lágru na jevišti. Vzácná jsou místa lyrická, emocionálně strhující – tuto možnost dirigentovi ostatně skladatel poskytl.

Norimberská inscenace má výborného Šiškova (Antonio Yang), ale také Luku Kuzmiče-Filku Morozova (Tilmann Unger), Gorjančikova (Kay Stiefermann), Aljeju (Cameron Becker). Na jevišti jsou skuteční operní herci, profesionálové, kteří výborně zpívají a hrají, pohybují se tak, jak jim bylo určeno, vytvářejí strhující jevištní obraz v plné koordinaci s pěveckou a hudební složkou inscenace.

Katalánský režisér Calixto Bieito je obecně znám jako jeden z těch umělců, kteří raději přestřelí, než by nedostřelili. Vedení festivalu Janáček Brno vzalo bezesporu tuto jeho vlastnost v úvahu, když do svého programu inscenaci opery Z mrtvého domu zařadilo. Neponechalo však propagaci náhodě a věnovalo této inscenaci mimořádnou pozornost. Upozornilo předem obecenstvo, že uvidí něco neobvyklého, doprovodilo to sdělení i fotodokumentací transportu letadla, které zaplní valnou část hracího prostoru, a dokonce určilo věkovou hranici diváků číslicí osmnáct. Být náctiletou, stojím na vstupenky frontu.

Musím předeslat, že si nekladu otázku, jak by si inscenaci své opery představoval Leoš Janáček. Zůstává mi v paměti úryvek z jeho korespondence, jak byl nadšen tou opravdovou realistickou podobou mlýna při uvedení Její pastorkyně ve Vídni roku 1918. Autor divadelního díla je do značné míry formován a také do jisté míry omezen dobovým uměním a jeho stylistikou. Jeho dílo však žije svým vlastním životem, dostává se do odlišných společenských a uměleckých kontextů, potkává se s rozličnými typy svých vykladačů. Svým způsobem složitější, ale také svobodnější pozici mají cizinci, kteří hledají svou cestu zcela mimo zaběhané trasy národnostního okruhu, do něhož skladatel patřil. A přitom zejména v poslední době většinou reprodukují Janáčkovo dílo v češtině a tentokrát bez přestávky. Premiéra byla v Norimberku 15. května 2016. Ostatně se při vzniku každé inscenace mnohdy i několikrát promění úhel inscenačního pohledu už proto, že se její tvůrci musí shodnout na jednotném inscenačním přístupu, jinak by nemohli spolupracovat. Ne vždy se k nim připojí dirigent a to až kupodivu často proto, že operu chápe především jako hudební dílo. Právě norimberská inscenace opery Z mrtvého domu má však jednotný rukopis, vedený jednotnou inscenační ideou.

Bieitovi obyvatelé Mrtvého domu jsou všichni stejně ubozí a zoufalí. Ten úvodní fotbal s hadrovým míčem v odporných kalužích trestnice hrají (mimochodem už nějakou chvíli před začátkem předehry!) všichni společně. Vězni i věznitelé. Ti druzí se, pravda, poněkud liší kostýmem. Placmajor je v elegantním černém obleku s bílou košilí, později jej vidíme v provokativně noblesním dlouhatánském kožichu, další má masivní kožešinovou ušanku.

Po hře už mají oba v rukou samopaly. Zoufalý stav vězněných se částečně projevuje v ostinátnosti jejich akcí. Jeden z nich s prázdným výrazem v obličeji do nekonečna a stále prudčeji obíhá prostor, druhý klečí v louži, modlí se a neustále si polévá hlavu „posvátnou“ vodou, další střeží v pytli svou sbírku ženských střevíců, jiný shromáždil dámské svršky. Rejstřík možností pro „prazdnik“, svátek, pro pantomimu, která bývá někdy až k uzoufání nudná, je už předem připraven. Prazdnik je to hodně “ujetý”, jak se ostatně dá čekat ve výlučně pánské společnosti, které už hodně dávno není nic svaté. Živá je v nich už jen perverzní nevybitá sexuální touha, kterou se snaží naplnit.

V tomto jevištním kontextu málem zanikne šokující Šiškovo poznání, že umírající člověk, říkající si Luka Kuzmič, je vlastně ten Filka Morozov, který mu způsobil tolik utrpení. Ženská postava na jevišti není, o těch se pouze mluví. Aljeju zpívá tenor, prostitutkou je jeden z převlečených mužů. Jiskra boží je snad jen v Gorjančikovovi, který se ujímá svého napůl mrtvého přítele Aljeji, aby jej utěšil.

A co to světélko v tunelu – orel car, raněný orel, kterého vězni chovají v kleci? Aljeja si z kousků lepenkových krabic vyrobil model letadla, který mu zmasakrují. Ale objevuje se opravdové letadlo značky Antonov, klesá na tazích na jeviště, vězni je táhnou na místo, které mu bylo určeno. Každý z nich má k tomu „orlu“ svůj vztah, tedy i ti, pro které jako by tam nebyl, i ti, kteří v totálním amoku krutě znásilní Aljeju. Letadlo-orel se vznáší, je to chvíle vzácného povzbuzení pro všechny přestupníky. Gorjančikov je propuštěn, ale padá na proscéniu mrtev k zemi, lhostejně zastřelen jedním ze strážců, a rozmnoží tak řadu mrtvol těch, kteří tu zahynuli před ním.

Festival Janáček Brno, který měl své historické předchůdce dávné i méně dávné, postupně buduje svou tvář. Leitmotivem, ale ne jediným tématem je, pochopitelně, dílo Janáčkovo, ovšem v kontextu jeho současníků a následovníků. Domnívám se, že právě co nejbohatší rejstřík různých inscenací skladatelových oper je po právu jednou z dominant festivalu.

 

Hodnocení autorky recenze: 90%

Janáček Brno 2016
Leoš Janáček:
Z mrtvého domu
Dirigent: Marcus Bosch
Režie: Calixto Bieito
Scéna: Calixto Bieito, Philipp Berweger
Kostýmy: Ingo Krügler
Světelný design: Michael Bauer, Thomas Schlegel
Sbormistr: Tarmo Vaask
Státní filharmonie Norimberk
Filharmonický sbor Norimberk
Premiéra 15. května 2016 Staatstheater Norimberk
(psáno z reprízy 12. 10. 2016 Janáčkovo divadlo Brno)

Luka Kuzmič (Filka Morozov) – Tilmann Unger
Skuratov – Edwart Mout
Šiškov – Antonio Yang
Alexandr Petrovič Gorjančikov – Kay Stiefermann
Aljeja – Cameron Becker
Velký vězeň – David Yim
Malý vězeň / Čekunov – Alexey Birkus
Placmajor – Marcell Bakonyi
Stařičký vězeň – Richard Kindley
Šapkin / Kedril – Hans Kittelmann
Poběhlice – Lucas Noerbel
Vězeň hrající Donna Juana a Brahmina – Levent Bakirci
Mladý vězeň / Čerevin – Youngseung Song
Opilý vězeň – Chool Seomun
Kuchař – Wonyoung Kang
Kovář – Vikrant Subramanian
Duchovní – Rüdiger Krehbiel

www.janacek-brno.cz