Strhující Rigoletto v Linci. S vybučenou režií, vévodou je Donald Trump

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Pěvec disponuje barevným, nosným, plně znějícím a zároveň pohyblivým tenorem Flórezova virtuózního typu. Však zpívá zejména belcantové role Belliniho, Rossiniho, Donizettiho, ale rovněž repertoár oper Mozartových v Brémách i Hannoveru. Ale jeho výšky mají plností tónu již charakter spinto tenoru, jsou plně koncentrované v masce, úžasně volné a lehké. Jako kdyby snad neexistovala zemská přitažlivost. Oblast přechodových tónů rozsahu je tvořena příkladně, intonačně bezvadně. Marně pátrám v paměti v zástupech live viděných vévodů, kdo by se panu Kimovi vyrovnal v nadhledu nad nejobtížnějšími místy této role, v krásně předené kultivované kantiléně (pravé filare il tuono!), v pianech, kompaktních v barvě se znělými forte. Jádrem jeho hlasu je hladce fungující voix mixte, schopný pružných modulací. Po obtížné árii třetího dějství s působivým cantabile AdagiaParmi veder le lagrime – je otevřena v Linci virtuózně interpretovaná stretta v Allegru. Pan Kim si v ní přidal suverénní držené závěrové vysoké dé! Vysoké há uzavírající slavnou Canzonu ve čtvrtém dějství, tolik obávané, neb se na něm končí (je snazší jít z výšky dolů), působí samozřejmě, lehce. Když je k dispozici na jevišti dlouze držené vysoké dé, tak se háčka sypou doslova z rukávu… Brilantní výkon, kterého nebýváme častými svědky. Navíc herecky výkon poctivě, pevně ve výrazu utvářený v duchu režie díla. Bravo!

Druhým milým překvapením večera byla hlasově suverénní Gilda sopranistky Julie Sitkovetsky, sólistky opery v Hannoveru. V kantilénách Verdiho je dokonalá a výškově neobyčejně disponovaná. Její hlas je suverénní v plynulé kantiléně, hlavový rejstřík má dokonale vycvičen pro virtuózní běhy i vysoké polohy nad céčkem, s jistotou přidává nejvyšší tóny sopránového rozsahu. Snad jen připodotknu, že řada vysokých tónů u Vévody i Gildy je vytvořenou tradicí slavných interpretů, ve Verdiho partituře většinou nejsou vůbec předepsány.

G. Verdi: Rigoletto – Julia Sitkovetsky (Gilda) – Landestheater Linz 2017 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)

Titulní roli Rigoletta přesvědčivě interpretoval ve slušivě padnoucím obleku podle módy ze sedmdesátých let italský barytonista Federico Longhi. Ach, ta sedmdesátá léta, tolik inspirující kostýmní tvorbu! Před čtrnácti dny jsem psal o slušivém obleku Germonta z těchže let v budějovické Traviatě… (recenze je zde). Federico Longhi byl v Linci loni výborným Falstaffem! S vysoko posazenou kantabilní rolí Rigoletta se vypořádal rovněž se ctí, letos si prožil debut v této roli i v aréně ve Veroně. Jeho baryton je měkký, kulatý, sametové barvy, prostorově dostatečně objemný a nosný. Nemá však tak barevně prozářenou špičku v tónu a dokonale plynulou kantilénu lyrických ploch, jakou disponoval jeden z jeho uváděných pedagogů – Giuseppe Valdengo, jenž oslnil coby Rigoletto Plzeň v roce 1966, v tehdejších cyklech oper se světovými hosty (kdeže loňské sněhy jsou…). Dodnes mám v uchu tok jeho neobyčejně plynulé kantilény. Falstaff je v tomto směru přece jen jiný, více deklamační a ležel pěvci celkově lépe.

Panu Longhimu vycházejí nejlépe místa dramatická, vzrušená. O celkově přesvědčivé interpretaci titulní role v globálním dojmu je však nutné hovořit s maximálním uznáním.

G. Verdi: Rigoletto – Federico Longhi (Rigoletto) – Landestheater Linz 2017 (zdroj Landestheater Linz / foto © Reinhard Winkler)

V režijním pojetí působí přesvědčivě v odstínech „dvojího“ života Rigoletta jako uraženého a poníženého člověka (abych si vypůjčil název románu Dostojevského). Pěvec nikde nepohrdá přidáváním tradicí posvěcených výšek, ať se jedná o průbojné gé na konci monologu ze začátku druhého dějství, či až podivuhodně samozřejmě „shora“ tvořené As na konci temperamentně podaného duetu s Gildou – v bryskně dirigentem nasazeném Allegru vivu. Gilda Julie Sitkovetsky vystoupala zcela lehce na přidané vysoké es, po obrovském tahu velké plochy duetu je to pěvecky jistě obdivuhodné. Bravo!

Pěkně vykreslenou jevištní podobu Sparafucila předvedl herecky tvárný basista lineckého ansámblu Dominik Nekel, s jadrným, voluminózním basem. Hezkým režijním momentem bylo kouzelné utnutí dlouze podrženého basového ef na konci pěkného dialogu s Rigolettem (Sparafucíííl..) na vteřinu přesným zavřením dveří výtahu, jímž Sparafucile po nabídce svých služeb elegantně odjede. Monterone osvědčeného basisty ansámblu Nikolaie Galkina zaujal průbojným, imponujícím basem s krásně krytými výškami a výrazovou naléhavostí. Je v režijním pojetí zastřelen na vězeňském ochozu, břeskná rána doslova na moment ohromí, ihned po střelbě vpadne do hry slavné Allegro vivo duetu Rigoletta s Gildou. Je to šokový režijní zlom ve vývoji děje.

Režie Andrease Baeslera, k níž se vracím po vstupní charakteristice výše, probíhá na barevně bohatě nasvícené scéně Haralda B. Thora, moderní háv je udílen transferem Hugova námětu do asociací s dobou nacismu. Vévoda je zase střižen do již výše zmíněné vize amerického prezidenta a jeho sexuálních extravagancí, bez určení, o kterého z nich vlastně jde – tipoval jsem si nejprve Clintona s jeho aférou s Monikou Lewinskou… leč on se z toho vyklubal soudobý Trump, označovaný coby sexista… Ještě, že Rigoletto není v ruských službách a navíc k tomu neovlivňuje volby, nebo jsem to možná nestačil rozpoznat… Trochu jsem byl z tohoto na tiskovce načrtnutého režijního guláše překvapen, byť jsem si již zvykl na režie bez respektu k historii, jež je navíc mým velkým hobby, takže mnohdy trpím… a bez respektu k silným námětům významných autorů, kdy se prostě dílo interpretuje zcela libovolně. Cílem je de facto opera jako veliká a imponující show. Kostýmy Tanji Hofmann jsou voleny často v módním střihu sedmdesátých či osmdesátých let.

Výkřiky z automobilového vraku, v němž se ve čtvrtém dějství Maddalena s Vévodou (nebo spíše Monika s Clintonem, už jsem z toho trochu zmaten…) oddávají sexuálním radovánkám po slavném kvartetu, patřičně vyzývavě a hlučně, se mi jeví nadbytečné. Leč nejsem a nechci být ani náhodou pokryteckým moralistou, vždyť o pokrytectví mocných chce zřejmě tato režie především být. Nicméně vnitřní realita námětu a děje inscenace je ve svém celku působivá svým hereckým vypracováním vztahů mezi postavami, vykreslením profilů menších rolí (Borsa, Marullo, Ceprano), s mnoha zajímavými, pěknými detaily i vtipnými gagy a osudovostí postavy Monterona, který je pojat coby katalyzátor děje.

Scéna je zajímavě rozčleněna, kdy třeba ve druhém dějství probíhá dějová linie simultánně v jizbě Gildy a okolí domu. Mužský sbor je zde oblečen do kostýmů, připomínajících podzemní fašistické hnutí proslulých Kapulárů. Inscenace působí jako celek velice úderně, temperamentně, ale rovněž vizuelně barevně v celkovém výtvarném dojmu (pěkný světelný design Stefana Bolligera).

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Rigoletto (Landestheater Linz 2017)

[yasr_visitor_votes postid="275555" size="small"]

Mohlo by vás zajímat