Struny podzimu na shakespearovské vlně

Podaří-li se skladateli takový tah na branku jako Gavinu Bryarsovi v roce 1969 s jeho skladbou The Sinking of the Titanic, těžko se mu pak překračuje stín kreditu, který si tím vysloužil. Platí to samozřejmě spíše v širším mezinárodním kontextu nežli v dosahu kulturního prostředí, které Gavin Bryars svými projekty spoluvytváří, pravda nicméně je, že v tuzemsku hudba tohoto anglického skladatele – až na Titanic – ke všeobecnému kulturnímu rozhledu nepatří.
Gavin Bryars: Nothing Like the Sun – Struny podzimu 27. 10. 2017 (zdroj Struny podzimu / foto Petra Hajská)

Festival Struny podzimu, který zařadil inovovanou verzi Titanicu do programové nabídky ročníku 2012 (přičemž o více než desetiletí před tím bylo dílo představeno už na Maratonu soudobé hudby), poskytl letos příležitost poznat z Bryarsovy tvorby zase o něco více: skladatel přijel se svým souborem Gavin Bryars Ensemble uvést 27. října v Divadle Archa svůj shakespearovský projekt Nothing Like the Sun (2007) – cyklus skladeb na osm sonetů Williama Shakespeara pro recitátora, dva hlasy (soprán a tenor) a osmičlenný soubor.

Byla to dobrá volba, Bryars sám o sobě prohlašuje, že „v ideálním světě by psal vokální hudbu,“ a i v instrumentálních skladbách, jichž má na svém kontě desítky, je mnohdy patrné, jak bytostně tíhne k narativnímu principu. V Arše jsme to mohli slyšet ve třech jeho skladbách, které zazněly v první polovině koncertu – It Never Rains, The North Shore a The Flower of Friendship. Všechny by mohly mít podtitul „píseň beze slov“. Dominantní violu (Morgan Goff) doplnily ve dvou z nich do kvarteta violoncello (Nick Cooper), elektrická kytara (James Woodrow) a kontrabas (Gavin Bryars), obsazení The North Shore je ansámblové. Zafungovaly dobře jako příprava na to, co přijde po přestávce, včetně jediné kompozice od jiného autora – Gavina Fridaye, irského (nejen) zpěváka, který ve druhé polovině koncertu účinkoval jako recitátor. Shakespearův Sonet 40 v jeho zhudebnění a zejména naprosto strhujícím ztvárnění byl vrcholem večera. Zase jednou se potvrdilo rčení, že v jednoduchosti je síla. Formou v podstatě passacaglia, vyzněním šanson, v závěru proměněný v dramatický jevištní výstup, v němž Friday fascinujícím způsobem využívá amplifikaci – chvílemi odstupuje od mikrofonu tak, že mu lze opakované verše pouze odečítat ze rtů, na konci odchází a zpěvem bez mikrofonu nechává Shakespearův svět prolnout s civilní současností.

Gavin Bryars se ve svém zhudebnění šikovně vyhnul rutině, do níž by ho básnická forma sonetu mohla zahnat. Stabilním prvkem je v každé z osmi částí cyklu úvodní deklamace celého sonetu – a Gavin Friday jednotvárnost rozhodně nepřipouští. Všechno ostatní – instrumentace jednotlivých částí a zpívaný text – je proměnlivé sonet od sonetu i uvnitř každého z nich. O přednes čtyř sonetů se dělí oba pěvci, ale ne vždycky synchronně, dva sonety připadají tenoru (John Potter), dva sopránu (Sarah Dacey). Bryarsova hudba v tomto díle je zajímavá jakousi periferní stimulací pozornosti, jíž skladatel dosahuje zvukovými prostředky (v obsazení je mimo jiné cimbál, kytarista střídá elektrický a akustický nástroj, uplatňuje se i zvukomalba) i jemnými stylovými nuancemi. Je na hony daleko od historizujících odkazů, ale v harmonickém směřování melodické linky se tu a tam cosi „starého“ připomene. Nebo – někdy – v nástupech pěveckých hlasů.

Celý večer se nesl v pomalém tempu (Bryarsovo pojetí „a human rate“ – „člověčensky“), na pozadí neutuchající pulzace. Bryars sice jazzové vody dávno opustil, ale myslím, že cit pro jiskru přítomného okamžiku mu zůstal. Ostatně perfekcionismus recitátora, pěvců, violisty, klavíristky byl pěkně polarizován jeho vlastním ležérním přístupem.

Bryarsův shakespearovský cyklus trvá přes hodinu a je výrazově samonosný. Přišlo mi nicméně trochu líto skladeb v první polovině koncertu. Potřebovaly by doznít do ticha, každá zvlášť, doznít v duchu anebo i ve vztažené konverzaci. Gavin Bryars je přemýšlivý tvůrce, intuitivní, vnímavý k rezonanci mezi pódiem a auditoriem, a zdá se, že s vědomím/tušením tohoto rozměru svou hudbu i skládá. Bez fáze doznění – ideálně, podobně jako u jógových ásan, stejně dlouhé jako skladba sama – se koncert dere do podoby spotřebního balíčku servírovaného umění, když přitom, rozhodně v tomto případě, by měl i potenciál poskytnout kontakt s hlubšími existenciálními rovinami. Něco takového ovšem bude na podobném koncertě chybět vždycky, dokud se způsob provozování hudby nějak nepromění.

Hodnocení autorky recenze: 70%


Struny podzimu 2017
Gavin Bryars:
Nothing Like the Sun
John Potter (tenor)
Sarah Dacey (soprán)
Gavin Friday (recitace)
Gavin Bryars Ensemble
27. října 2017 Divadlo Archa Praha

www.strunypodzimu.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Gavin Bryars: Nothing Like the Sun (Struny podzimu 27.10.2017)

[Celkem: 4    Průměr: 4.8/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na