Světlem světa je láska! Nová Turandot v pražském Národním divadle

Po urputném hledání námětu se Giacomo (celým jménem Giacomo Antonio Domenico Michele Secondo Maria) Puccini nadšeně rozhodl pro Turandot, dílo benátského šlechtice a dramatika Carla Gozziho (1720–1806). Hra existuje i v přebásnění Friedrichem Schillerem, to Puccini znal. Gozziho Turandot musela mít pro skladatele specifický šarm, vždyť ještě před Puccinim inspirovala mnohá díla a přímo do opery ji přepsal nejenom Antonio Bazzini (1867), Pucciniho učitel, ale též němečtí skladatelé Karl G. Reissinger (1835) a Adolf Jensen (1888) a italský skladatel Ferruccio Busoni (1917); tato díla Puccini asi vůbec neznal. Pucciniho libretista Renato Simoni byl literární znalec Gozziho díla, do týmu přizval kolegu Giuseppa Adamiho, orientalistu. Pucciniho preciznost vůči libretu a preciznost kompoziční si vyžádala čínské prameny, jejichž využití nese melodika, harmonické postupy a barevné efekty bohaté orchestrace. Turandot je opera dramaticky ambiciózní.

Nové představení je hodně statické, o to víc vede k soustředění. Nejcharakterističtější je barevnost: jednotvárná tmavá scéna, odstíny tmavě šedé, černá s prvky modře, lila a běloby. Slovenská výtvarnice a režisérka Zuzana Gilhuus se soustředila k minimalistické expresi a záměr se vydařil. Zobrazuje Pucciniho hudební zpracování a zadání zevnitř děje, zpracovala fakt, že opera Turandot je opera mnohavrstevných, statických sborů, komentátorů. Zpracovala také podstatnou dějovou danost, fakt, že všechny kruciální momenty děje, počínaje popravou Perského prince, se odehrávají v noci. Symbolicky, ve velkém oválu měsíce, spatří Kalaf tvář Turandot, je doslova uhranutý, přejímá, co špitají služebné – „Si profuna di Lei l’oscurita“ („Tmou se line až sem voňavý sen“) – a je rozhodnut Turandot získat, zvítězit.

Také všechny dobře míněné rady otce, prosby Liu, varování Pinga, Ponga a Panga, nálady davu, duchové mrtvých, vše se děje v hloubi noci. Naplno se ujme Pucciniho rafinovanost, hlavní hrdinka se pouze zjeví v odlesku měsíce, po celé první dějství nezpívá a celé hudební napětí tvoří sborové a ansámblové variace, zvlášť závěrečný sextet prvého jednání (Timur, Kalaf, Liu, Ping, Pang, Pong) a sbor se vydařil. V další noci děj vrcholí, Turandot dává zákaz spánku celému Pekingu, vyhlašuje pátrání po jméně svého přemožitele.

Tmu a temnotu dává Zuzana Gilhuus jako základní vyjadřovací prostředek. Do tmy je ponořen dav, a to doslova ponořen: je umístěn dolů po bocích středového pruhu scény, stezky zářivě bílé, stezky, kterou přichází Turandot. Můžeme ji v symbolu vnímat i jako blyštivou plochu ledovou, příměr ledu zní v krutosti Turandot nejednou. Tudy jde k smrti Perský princ, ztvárněný působivým tancem Martina Dvořáka. Dalšímu dějství, scéně otázek života a smrti, vévodí ve výši na pozadí bělostný, nadýchaný trůn císaře Altouma. Turandotin otec je stylizovaný do zjevu takřka nadzemského a zejména při první premiéře se tenor Jana Ježka, všechny prosby a naléhání, ať Kalaf neriskuje život, nesly krásně prostorem. Na bílou stříbřitou stezku, z prostor trůnu vstoupí v černé róbě Turandot, její první slova jsou obranná a vysvětlující: „In questa Regia“ („Zde v tomto paláci“).

Pro Ivetu Jiříkovou to není role nová, má dobře rozvržené síly pro celý večer, hlas však nemá dostatek valérů k tomu, aby její zpěv byl patřičně dramatický. Do děje, v němž silně útočí Turandotina otázka, vkrade se opět tma – „Nella cupa notte vola un fantasma“ („Temnou nocí létá sem a tam duhový přízrak“) – a jakoby dotvrzuje, že temnota prostředí je symbolistně výmluvná, temnota bázně a msty svírá Turandot, tma ji halí a můžeme sázet všeliké psychologické dešifrace neznámého citu, její lásky nedozrálé. Efektní lávka má evidentně nástrahy skluzu, Andě-Louise Bogze v počátku výstupu ubrala nejistota pohybu na dramatické suverenitě, ovšem její pěvecká zkušenost to záhy vybalancovala.

Neutrální, šedočerné hávy a zahalení, stále v ponoru podhradí charakterizují dav, vprostřed davu se odvíjí také veškerý pohyb císařských složek, proplétají se jím figury zvýrazněné kostýmy hodně dekorativními s výraznými tvary a liniemi. Jakýsi kubismus oválů, válců, destiček a krychlí převedený do oděvů skupinek, které ladí a dolaďují výmluvnou symboliku scény (kostýmy Boris Hanečka).

Hned v počátku děje, po mohutných orchestrálních úderech s gongem i xylofonem, upoutá výrazná skupina císařské stráže, bojovníků s holemi, kteří obkružují dav. Jim je pak v závěru opery dána i vysloveně vydařená scéna zajetí Kalafova otce Timura a Liu, jejich tanec, plazivé pohyby, pozvolná hra s tyčemi kreslící rytmus hudby i smrt Liu na jejich bodcích je výmluvně zdařilá stylizace (choreografie Martin Dvořák).

Impozantní hudební rozlišení Turandotiných otázek a Kalafových odpovědí, precizní kontrast, definovaný s kompozičním efektem, se orchestru skutečně dařil, dirigent Jaroslav Kyzlink dává orchestru plné vyznění, také charakteristiky postav. Výborně zní i kouzlo grotesknosti i nostalgie v doprovodu trojice Pinga, Panga a Ponga. Skladatel jim vtiskl i čínský kolorit, melodie nastudované z odborných anglických zdrojů. Obě trojice (Ping – Jiří Brückler, Pang – Richard Samek, Pong – Josef Moravec nebo Ping – Jiří Hájek, Pang – Jaroslav Březina, Pong – Martin Šrejma) jsou intonačně a herecky výtečné, upřednostňuji přesto trio druhé, zejména důmyslná komičnost Jaroslava Březiny mu dodává akcent velké přitažlivosti. Umění gradace, prolínání motivů, jasná náročnost i respekt k pěveckému umu vedl Pucciniho k zásadě, aby orchestr (byť obsažný) nepřekrýval vokální linii. To ne vždy platilo při premiérách v nastudování Jaroslava Kyzlinka. Všechna kulminační místa zpěvu doprovodil exaltovaně znělým orchestrem. Předpokládám, že za léta praxe v Národním divadle musí jeho ošidnou akustiku důvěrně znát.

Obě premiéry měly vynikající Liu, u ní jde láska s obětí ruku v ruce. Alžběta Poláčková o prvém večeru byla sólistkou nejpozoruhodnější, její krásně zpívaná Liu zvýrazňuje prvky mravní a obětavé síly dívčí nevinnosti. Neméně výborná je Marie Fajtová, která více akcentuje rezolutní ženskost. Ta nádherná role dívčí oběti mne pokaždé vede k úvaze, že je vlastně poctou mladičké služebné u Pucciniů v Torre del Lago; nejenom Pucciniho manželka ji zcela křivě osočovala ze vztahu s Mistrem tak urputně, až spáchala sebevraždu. Drobnou, avšak nemalou roli má slepý král Timur, v několika výstupech kloubí působivě prosby otce i moudrost starce, který komentuje smrt své průvodkyně Liu. Vynikající byl zejména Jiří Sulženko. Vyrovnanou souhru scény a hudby za scénou prozradily nejen například fanfáry trubek a trombónů ohlašující císaře (dirigent hudby za scénou Jan Bubák), též průniky a ozvuky sborů.

Motivickou prací, která tak účinně vyplétá hudební tok Turandot, je i sborové da capo „Spát se nesmí“, které se úžasně překlene do árie, možná vůbec nejslavnější v tenorovém repertoáru: „Nessun dorma!“ („Spát se nesmí!“). Michalu Lehotskému se vydařila naplno. Sergej Poljakov má v roli Kalafa naprostou jistotu, zpívá ji s evidentní lehkostí. Turandot není veristická rozprávka mileneckých karambolů a dostaveníček, je baladickou, férickou oslavou moci lásky. Má happyend. Když Liu osloví Turandot – „Tu che di gel sei cinta“ („Ledová tvoje slova, až prudký plamen zdolá“) –, strhne svým předsmrtným poselstvím první okovy Turandotiny zatvrzelosti, otevírá její proměnu, dává cestu velkému gradujícímu finále. „Amor! O sole! Vita! Eternita! Luce del mondo e amore!“ („Láska! To slunce! Život! A věčný den! Světlem světa láska je!“) – hřímá závěrečný sbor. Sbor, který byl ve všech obsazeních a po celé představení zcela vynikající.

Bohužel scéna závěrečná mu nevyšla vstříc, zůstala nadále jak krajina stínu smrti, v tomto momentu už nepravdivě. Radostný sbor, oživený bílými přehozy a rotující volně scénou, působí tak trochu jako pasáž bezradnosti než velkolepý triumf vítězství smyslu života. Zde se také zúročil málo využitý a málo vynalézavý světelný design. Navzdory neprozářenému závěru a přes dílčí diskutabilnosti je tato zajímavá inscenace povzbudivě inovační, přinejmenším připomíná důležitý historický fakt: Pucciniho Turandot vstoupila do světa dvacet let po Janáčkově Její pastorkyni, vznikala v čase, kdy třeba Alban Berg psal svého Vojcka. S veškerým kouzlem zpěvného italského veledíla právě do této modernity naplno patří.

Giacomo Puccini: Turandot
Závěr opery: Franco Alfano (druhá verze)
Hudební nastudování a dirigent: Jaroslav Kyzlink
Režie a scéna: Zuzana Gilhuus
Kostýmy: Boris Hanečka
Choreografie: Martin Dvořák
Světelný design: Martin Bronec
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Zpíváno v italštině, český překlad Kateřina Bohdalová

Turandot – Iveta Jiříková, Anda-Louise Bogza
Kalaf – Michal Lehotský, Sergej Poljakov
Liu – Alžběta Poláčková, Marie Fajtová
Timur – Jiří Sulženko, František Zahradníček
Ping – Jiří Brückler, Jiří Hájek
Pang – Richard Samek, Jaroslav Březina
Pong – Josef Moravec, Martin Šrejma
Mandarín – Roman Vocel, Miloš Horák
Císař Altoum – Jan Ježek, Václav Lemberk
Perský princ, taneční role – Martin Dvořák

Sbor Národního divadla, sbormistr Pavel Vaněk
Kühnův smíšený sbor, sbormistr Jaroslav Brych
Kühnův dětský sbor, sbormistr Jiří Chvála
Balet Opery Národního divadla
Orchestr Národního divadla
Premiéry 23. a 25. ledna 2020 v Národním divadle v Praze