Světová premiéra opery Here I am, Orlando Ľubici Čekovské: Méně bývá často více

Autorka studovala v rámci postgraduálních studií mj. na proslulé Royal Academy of Music v Londýně a není proto divu, že dvě z jejích tří celovečerních oper jsou inspirovány britskou literární klasikou: Dorian Gray (v roce 2013 uvedlo Slovenské národní divadlo v Bratislavě) a v Brně uvedené dílo Here I am, Orlando na motivy románu Virginie Woolf. Už samotný román moderní britské autorky je na svou dobu kontroverzní a odvážný. Příběh mladého, krásného, vznešeného a bohatého šlechtice – básníka putujícího napříč stoletími, od dob vlády královny Alžběty I., který se mocným kouzlem turecké cikánky Rosiny Pepity po mnoha dnech hlubokého spánku probudí jako žena a objevuje tak po další století, přesněji do roku 1928, jaké to je příslušet k opačnému pohlaví – přičemž jedno se nezměnilo – a sice teď už Orlandin vztah ke svobodě, přírodě a k umění, přesněji poezii. Přestože jeho mužskému kouzlu podléhá řada žen, včetně královny Alžběty a jeho ženskému kouzlu řada mužů, rozhodne se Orlanda v dusivém viktoriánském ovzduší 19. století stát se na půdě vlastního panství porostlé vřesem s konečnou platností nevěstou přírody. Nicméně krátce nato díky zranění v milované přírodě pozná svého budoucího muže – dobrodužného šlechtice a mořeplavce Marmaruka Bonthropa Shelmerdina, za kterého se takřka ze dne na den provdá a se kterým má později syna. Ústředním tématem románu je – kromě vztahu k přírodě, svobodě a společenským rolím daným oběma pohlavími napříč staletími – v druhém plánu Orlandova báseň Dub, inspirovaná letitým stromem na panství, u jehož kořenů se Orlandin příběh 11. října 1928 uzavírá. Předpokládanou adresátkou románu byla Vita Sackville-West, mateřská, ale zároveň nespoutaná bisexuální aristokratka, výstřední i klidná, s jejímiž vlastnostmi by se Woolf tak ráda narodila.

Zatímco román probíhá chronologicky, libretiska Viktorie Knotková zahájila operu scénou v soudní síni, za vlády královny Viktorie, tedy v době, kdy je Orlando už ženou a má za sebou více než jedno století života v této nové podobě. Je proti němu veden soud, jež má dokázat, zda je živý či mrtvý, muž nebo žena a zda se oženil s Rosinou Pepitou a měl s ní tři syny, nárokující si teď jeho majetek. Rámec libreta opery je vystavěn na střídání scén ze soudního dvora a scén z Orlandova života, vyprávěného prostřednictvím svědků.

Toto přes dvě hodiny neustále se opakující a stále stejné schéma je po určitém čase poněkud fádní a je škoda, že libretiska nevyužila přirozeného, až impresionisticky laděného proudu románové předlohy a držela se v podstatě realistického, do detailu velmi popisného líčení Orlandova života. Nejen to, ale i velké množství textu zapříčinilo jistou těžkopádnost ve vyznění díla, což se ukázalo zejména ve druhé polovině po přestávce. Po celou dobu jsem přemýšlela, zda fakt, že jsem si právě s ohledem na psaní recenze před nedávnem román Virginie Woolf přečetla, bylo výhodou či nevýhodou. Libreto působilo zvláště ve druhé polovině poněkud zmatečně, např. postava Orlandovy velké životní lásky, nezkrotné a odvážné ruské princezny Sashy se v závěru ztotožnila s postavou zapšklé, společenskými konvencemi svázané staropanenské soudní zapisovatelky. Právě Sasha totiž v románu zapříčiní, že Orlando marně hledá další podobnou velkou lásku a že později odjede jako velvyslanec anglického království do Cařihradu, kde dojde k jeho magické proměně v ženu. Po tajemné noci, opouští večírek ve svém domě, aby se uchýlil do ložnice, kde jej sloužící druhého rána najdou v hlubokém spánku. Na stole leží podepsaná svatební smlouva mezi Jeho výsostí Orlandem a cikánskou tanečnicí Rosinou Pepitou.

Za sedm dní přichází do Orlandovy ložnice tři nebeské panny – Panna Neposkvrněná, Panna Cudná a Panna Skromná, uctívány těmi, kdo milují temnotu, poté opouští Orlandovu ložnici, aby ten, za zvuku trubačů, se probudil nahý – jako žena, v těle, jež ve svých třiceti letech v sobě kombinovalo sílu muže a půvab ženy. Po této proměně Orlanda odchází do hor k cikánům, opovrhujícím bohatstvím a stovky let starým rodokmenem. Bohužel právě tato, podle mého názoru zásadní scéna z románu v libretu není vůbec zdůrazněna. Po nějakém čase si koupí evropské ženské šaty a jako mladá, krásná Angličanka se vrací do rodné země. Na lodi plné námořníků se poprvé učí vnímat ženský svět, cudnost jako největší ctnost, nutnost skrývat upřímnost a bezprostřednost, vzdělání a svobodomyslnost. „Odepřít ženě vzdělání, aby se vám pak snad nevysmála, být otrokem útlého žabce v sukních, a přece se tvářit, jako by byl pánem všeho tvorstva… Pokud žena přemýšlí o muži, nikomu nevadí, že přemýšlí.“ Takto teď vnímala mužský svět. Orlanda znala tajemství i slabosti obou pohlaví, byla mužem i ženou.

Napsat libreto k opeře není vůbec snadný úkol, navíc, je-li předlohou tak mistrovský román, jakým je Orlando Virginie Woolf. Otázkou je, zda z románu udělat předlohu k hudebnímu ztvárnění, nebo dát prostor vlastnímu vkladu a výkladu. Woolf nejde o realistické popisování doby, ale o změny ve společenském myšlení na pozadí mužského a ženského pohlaví a jejich rolí v ní. Co je dovoleno ženě, co muži, jaké to přináší výhody a nevýhody? Přičemž zůstavá objektivní, nad věcí, spíše ponouká čtenáře k zamyšlení nad vlastním osudem s anglicky suchým, inteligentním humorem. Čas je tu velmi relativní a vágní veličinou, narozdíl od libreta, kde víme na den přesně, co se kdy a kde odehrává – pokud by nám to nedošlo z textu, máme na scéně k dispozici digitální tabuli, na které je vše zdokumentováno. Přesné odbíjení času je vyjádřeno i hudebně. Příliš mnoho textu jistě velmi zkomplikovalo situaci komponistce a nedalo příliš prostor hudbě samotné, jež by dle tradičního operního kánonu měla dopovídat nevypovězené a slovy nezachytitelné.

Hudba Ľubici Čekovské se v případě tohoto díla pohybuje v jistých vodách zvládnutelné poslouchatelnosti běžného návštěvníka operního domu. Zvláště ve druhé polovině dochází na citace z dobové, případně lokální hudby – jako scéna v Turecku s orientálními motivy, nebo scéna se Sashou, kdy kromě sněžení na scénu vběhnou tanečníci v papachách tančící kozáček – jsme tedy nepochybně v Rusku. Svět současné hudby je již od dob postmoderny bezbřehý, nelze určit jakýkoliv určující styl a autoři tedy tvoří, vycházeje z vlastních zkušeností, estetických preferencí a vkusu. Hudba Ľubici Čekovské je příjemná, plyne víceméně organicky téměř ve stejném proudu, je popisná, podobně jako libreto, řekla bych až filmová, řemeslně nicméně velmi zručně napsaná. Věřím, že v partituře je řada zajímavých a zvukově i motivicky krásných míst. Orchestr opery, zvyklý hrát soudobou hudbu a repertoár 20. století, odvedl velmi dobrou práci, nicméně nastudování budoucího šéfa orchestru Roberta Kružíka vyznělo velmi fádně, hudba běžela v podstatě v podobném tempu i dynamice, což jistě neprospělo partituře samotné. Pan Kružík je ještě velmi mladý, dle životopisu v programu má více zkušeností s repertoárem 19. století a v tomto duchu bohužel vyznělo i dílo Ľubici Čekovské. Škoda, že divadlo na nastudování takto důležité a jedinečné události nepozvalo dirigenta s větší zkušeností v oblasti současné hudby.

Scéna Dragana Stojčevskeho i kostýmy Alexandry Gruskové působily velmi esteticky a harmonicky. Scéna se proměňovala, pódium vyjíždělo, zajíždělo, v zadním plánu byly projekce, vše bylo efektní, ale bohužel opět velmi popisné, polopatické, což je pro formát takovéhoto tématu dle mého názoru spíše kontraproduktivní. Režie Jiřího Heřmana byla promyšlená do nejmenšího detailu, ale opět bohužel velmi popisná – např. osahávání ženského torza jedním z básníků na čaji u vévodkyně Orlandy nebo již zmíněné dobové tance (kozáček ve scéně se Sashou či dobové tance na dvoře krále Jakuba).

Jedinečný byl výkon kontratenoristy Maayana Lichta, který se Orlandem skutečně stal. Přes hlasovou indispozici, jak stálo uvedeno v programu, předvedl naprosto bezchybný pěvecký, herecký taneční výkon a bezprostředně vplouval do mužské a ženské role. Na něm a na paní Markétě Cukrové, jež byla druhou Orlandou, celá opera stojí a díky jejichž neuvěřitelným výkonům a charismatu drží celé dílo pohromadě. Všichni se právem těšili na hereckou legendu Magdalénu Vášáryovou, která v závěru opery vystoupila v roli královny Alžběty I. Proč se současně s ní na scéně objeví šest kontrabasistů, jsem nepochopila, neboť jejich part byl přehlušen orchestrem. Působily tedy spíše jako estetická, než hudební složka. Opera končí, na rozdíl od románové předlohy, v Brně v roce 2050 a je psána v angličtině.

Méně bývá často více. Méně textu, méně not a méně popisnosti by tomuto jinak zajímavému dílu prospělo. Vzpomeňme, jak před mnoha lety uvedla Janáčkova opera Lásku na dálku Kaaji Saariho, taktéž v hlavní roli s Markétou Cukrovou – s minimalistickou moderní scénou a s minimalistickou moderní hudbou při zpracování středověké legendy, hudebně čistým, jasným, goticky strohým a hlubokým hudebním jazykem.

Uvedení světové premiéry opery Here I am Orlando, jejíž tvůrčí proces trval několik let, je bezpochyby významnou událostí brněnského kulturního života. Publikum odměnilo všechny tvůrce dlouhým potleskem vestoje. V dnešní době bohužel na hlavu postavené a překroucené hledání vlastní identity a vlastní úlohy každého z nás ve společnosti skrze momentálně tolik moderní gender tématiku všemožných vše-, bi-, bez- či transpohlavních rolí diváky přitáhlo a nadchlo. Což je na jednu stranu dobře, protože se nebudou bát přijít na další soudobou operu, možná se někteří budou i těšit. Všem tvůrcům a zúčastněným patří tedy velký dík za odvahu s jakou na scéně Janáčkovy opery v Brně uvádí v rámci běžného dramaturgického plánu současná díla.

Ľubica Čekovská: Here I am, Orlando
premiéra 14. června 2024, 19:00 hodin
Národní divadlo Brno

Libreto: Viktorie Knotková
Hudební nastudování, dirigent: Robert Kružík
Režie: Jiří Heřman
Dramaturg: Patricie Částková
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Alexandra Grusková
Sbormistr: Martin Buchta
Choreografie: Jan Kodet
Videoart: Dominik Žižka

Účinkující:
Markéta Cukrová – Orlando
Maayan Licht – Orlando
David Nykl – Soudce
Daniela Straková-Sedrlová – Soudní zapisovatelka
Richard Šveda – Kapitán
Tadeáš Hoza – Arcivévoda Harry
Ondrej Koplík – Greene, kritik
Vít Nosek – Básník I.
Josef Škarka – Básník II.
Jana Hrochová – Pepita
Monika Jägerová – Sasha
Magdaléna Vášáryová – Královna Alžběta