Giselle

Giselle je balet o dvou jednáních. Hudbu složili Adolphe Charles Adam a Johann Friedrich Franz Burgmüller. Libreto napsali Théophile Gautier a Jules-Henri Vernoy de Saint-Georges, autory původní choreografie jsou Jean Coralli a Jules Perrot. Dílo mělo premiéru 28. 6. 1841 v Divadle Královské akademie hudby v Paříži.

Dílo a jeho vznik

Dvouaktový balet Giselle ou Les Willis (tedy Giselle neboli Víly) vznikl na vrcholu uměleckého období romantismu v roce 1841 v Paříži. Duchovním otcem titulu se stal pařížský divadelní kritik a básník Théophile Gautier, jehož pro baletní příběh inspirovala báseň ze sbírky O Německu Heinricha Heineho. Libreto poté vytvořil především zkušený autor Jules-Henri Vernoy de Saint-Georges.

Choreografii začal tvořit Jules Perrot, v té době životní partner tanečnice Carlotty Grisi, která byla vybrána pro hlavní roli vesnické dívky. Dostal se nicméně do osobního sporu s Gautierem, práci byl nucen opustit a na jeho místo nastoupil první baletní mistr divadla Jean Coralli. Perrot proto nebyl v době premiéry ani uveden na divadelních cedulích a programech, nicméně je i díky recenzím známo, že na choreografii nadále spolupracoval. Vytvořil všechny tance pro Grisi a v návaznosti na to i taneční výstupy Alberta a scény Hilariona ve 2. jednání. Jean Coralli byl naproti tomu autorem mimovaných scén a sborových tanců vesničanů v 1. jednání a víl a Myrthy ve 2. jednání.

Balet si okamžitě získal přízeň publika a na pařížské scéně byl uváděn téměř nepřetržitě až do 60. let 19. století, kdy zmizel z repertoáru.

Giselle v zahraničí

Dalším významným působištěm baletu Giselle bylo Rusko. V Petrohradě byl tento titul poprvé uveden již rok po premiéře, tedy v roce 1842 v nastudování baletního mistra Tita. V roce 1843 zde hostovala dánská tanečnice Lucile Grahn, v roce 1848 Fanny Elssler. Roku 1850 do Ruska přijel tento balet inscenovat Jules Perrot pro Carlotu Grisi a jeho asistentem se stal Marius Petipa. Ten pak v letech 1884 – 1903 uvedl vlastní verze Giselle.

Na Západ Giselle poprvé přinesl soubor Les Ballets Russes v inscenaci Michaila Fokina v roce 1910. Do Paříže se titul vrátil ve 20. letech, kdy jej uvedl Nikolaj Sergejev, který poté stál u založení tradice uvádění tohoto titulu mimo jiné i v Británii.

V bývalém Sovětském svazu poté vznikla tzv. kanonická verze baletu (1944), pod kterou je podepsán choreograf Leonid Lavrovskij, a která nejsilněji ovlivnila inscenační tradici titulu po celé východní Evropě.

Roku 1971 choreografka Mary Skeaping inscenovala v Británii verzi baletu, v níž se pokusila co nejvíce vrátit k původní podobě titulu a jeho hudební partituře.

V roce 2019 uvedl inscenaci založenou na historických pramenech a zápisů v choreografické Stěpanovově notaci z tzv. Sergeyev Collection uložené v Houghton Library na Harvardově univerzitě Alexej Ratmanskij se souborem Velkého divadla v Moskvě.

Synopse baletu

Příběh se odehrává na venkově kdesi ve Slezsku či Durinsku. Samotný T. Gautier ve svém otevřeném dopisu Heinrichu Heinemu z 5. července 1841, který publikoval v La Presse, uvádí, že zeměpisné určení není směrodatné, postačit nám má fakt, že se nacházíme „na druhém břehu Rýna, v některém z tajemných koutů Německa“.

V prvním jednání se představuje s venkovská dívka Giselle, její milý Albert, kníže, který je zde však v přestrojení a vystupuje pod jménem Loys, hajný Hilarion, Gisellina matka Berthe, Albertův komorník Wilfride a následně také Princ kurlandský a jeho dcera Bathilda.

Zápletka příběhu je jednoduchá. Giselle je zamilovaná do Loyse, o kterém netuší, že je ve skutečnosti šlechticem Albertem, jenž je zasnouben s Bathildou. Do Giselle je krom Alberta zamilován také Hilarion, který na svého soka přirozeně žárlí a ve chvíli, kdy může pomocí nalezeného kordu Alberta usvědčit z jeho přetvářky, využije své příležitosti. Urychlení tragického konce přispívá i fakt, že se v Gisellině vesnici zastavila družina Kurlandského prince i s Bathildou. Po setkání snoubenců nemůže být pochyb, kým Albert ve skutečnosti je a Giselle, raněna jeho zradou, zešílí a umírá.

Druhé jednání nás přenáší do nočního lesa, do míst, kde se zjevují víly, přízraky mrtvých dívek, jež zemřely před svatbou, jejichž jediným úkolem je nyní utančit každého muže, který se jim postaví do cesty. Královna všech víl Myrtha proměňuje Giselle v jednu ze svých družek. První obětí tancujících víl je Hilarion, druhým se má stát Albert, který přišel truchlit k Gisellině hrobu. Čistá láska jeho milé ho však chrání a on noc v temném hvozdu přežívá.

Hudba

Hudbu k baletu složil Adolphe Charles Adam, který na kompozici pracoval mezi 11. dubnem a 8. červnem 1841. Partitura je rozdělena do dvou jednání, každé je rovnoměrně rozděleno do osmi hudebních čísel.

Už v době premiéry obsahoval balet hudební vložku jiného autora. Jednalo se o tzv. vesnické (či dnes svatební) pas de deux v 11. scéně, které pochází z pera Johanna Friedricha Franze Burgmüllera.

V průběhu historie do partitury postupně pronikala a opět mizela další hudební čísla. V roce 1850 např. Jules Perrot přidal do své nové inscenace pro Carlottu Grisi v Petrohradě do 1. jednání pas de cinque na hudbu Césara Pugniho, Marius Petipa v roce 1884 vytvořil nové pas de deux na hudbu Ludwiga Minkuse.

V roce 1886 se do vesnického pas de deux připsala variace pro tanečnici Emmu Bessone na hudbu R. Driga, kterou ve 30. letech 20. století do své inscenace baletu vrátila Agrippina Vaganova, a která je ve verzi baletu v choreografii Leonida Lavrovského uváděna na jevišti Mariinského divadla dodnes.

Roku 1887 poté vznikla sólová variace pro Jelenu Cornalbu na hudbu Riccarda Driga, ta se pod názvem pas seul stala součástí všech tzv. tradičních uvedení Giselle jako variace hlavní hrdinky v 1. jednání.

Ve velkém množství současných inscenací baletu se vynechává rovněž část původní Adamovy hudby. Jedná se o tzv. Pas de vendanges, které v 1. jednání v průběhu 11. scény tančila Giselle s Albertem. Kráceno je rovněž poslední hudební číslo 1. jednání (8. finále, scéna šílenství), ve 2. jednání poté např. vymizel závěr z č. 14, který má formu barokní fugy.

První provedení v Česku

Dílo mělo českou premiéru 18. 8. 1850 ve Stavovském divadle v Praze, v hlavní roli Giselle hostovala Lucile Grahn.

První česká inscenace se odehrála 4. 2. 1886 v Národním divadle v režii Augustina Bergera. Hlavní roli Giselle tančila Giulietta Paltrinieri, Alberta Berger, Myrtu Františka ze Schöpfů. Libreto z originálu přeložil Jaroslav Vrchlický.

Galerie

Postavy

Giselle – Carlotta Grisi

Albert, vévoda slezský – Lucien Petipa

Myrtha, královna víl – Adèle Dumilâtre

Hilarion, hajný – M. Simon

Berthe, Gisellina matka – Mme Roland

Bathilde, vévodova snoubenka – Mlle Forster

kníže kurlandský – M. Quériau

vesnické pas de deux – Auguste Mabille a Nathalie Fitzjames

víly Zulmé a Moyna – Sophie Dumilâtre a Mlle Carréi

Noty a libreto

Notový materiál na IMSLP.

Klavírní výtah na stránkách Bibliothèque national de France.

Originální libreto uloženo v Bibliothèque national de France.

Libreto v češtině in: BRODSKÁ, Božena a Vladimír VAŠUT. Svět tance a baletu. Praha: Akademie múzických umění v Praze, 2004. ISBN 80-7331-004-X.

Durata

Délka původní partitury je cca 120 minut, dnes většinou okolo 105 minut.

Ikonická ztvárnění rolí

Slavnými představitelkami Giselle byly například Carlotta Grisi, Anna Pavlova, Tamara Karsavina, Alicia Markova, Olga Spesivceva, Alicia Alonso či Alina Cojocaru.

Alberta ztvárnili například Lucien Petipa, Václav Nižinskij, Serge Lifar, Anton Dolin, Rudolf Nurejev či Mathieu Ganio.

Významná zpracování

1841 – choreografie Jean Coralli, Jules Perrot
1884, 1887, 1899, 1903 – choreografie Marius Petipa podle Coralliho a Perrota
1944 – choreografie Leonid Lavrovskij podle Petipy, Coralliho a Perrota
1971 – choreografie Mary Skeaping podle Petipy, Coralliho a Perrota
1972 – choreografie Alicia Alonso podle Petipy, Coralliho a Perrota
1978 – choreografie Pierre Lacotte podle Petipy, Coralliho a Perrota
1982 – choreografie Mats Ek
1984 – Creole Giselle – choreografie Frederick Franklin podle Petipy, Coralliho a Perrota
1994 – choreografie Derek Dean
1997 – Rudá Giselle – choreografie Boris Eifman
2016 – choreografie Akram Khan
2016 – choreografie Radu Poklitaru
2019 – choreografie Alexej Ratmanskij, rekonstrukce podle Petipy, Coralliho a Perrota

Odkazy

Balet Giselle na Opeře Plus.

Cedule k české premiéře zde.

Giselle (Svetlana Zakharova – Giselle, Roberto Bolle – Albrecht, Teatro Alla Scala 2005) na YouTube.

 

(Autorkou textu je Zuzana Rafajová.)