John Cranko

John Cranko (15. 8. 1927 – 26. 6. 1973), původem jihoafrický tanečník, choreograf a dlouholetý umělecký šéf Stuttgartského baletu. Vynikal především v tvorbě dramatických příběhových baletů jako Oněgin, Romeo a Julie nebo Zkrocení zlé ženy, které dodnes patří k nejvyhledávanějším titulům soubory po celém světě.

Život

John Cranko se narodil v Rustenburgu, vyrůstal v Johannesburgu v Jihoafrické republice a k tanci se dostal až ve svých sedmnácti letech, kdy nastoupil v Kapském městě do Cape Town University Ballet School. Jeho pohybové schopnosti byly podle všeho spíše nevýrazné, hned na počátku studia se ale mladý Cranko vrhl do choreografické práce – pro Cape Town Ballet Club vytvořil svůj první balet, Příběh vojáka na suitu Igora Stravinského. Mladý choreograf velmi záhy zamířil do Londýna (únor 1946).

V Británii se stal členem baletního souboru divadla Sadler’s Wells (dnešní Royal Ballet), kde se stal ve svých třiadvaceti letech residenčním choreografem a nadobro opustil kariéru aktivního tanečního interpreta. Po úspěšném uvedení baletu Prince of Pagodas byl pozván do milánské La Scaly, aby zde vytvořil novou verzi baletu Romeo a Julie (1958) s jednadvacetiletou vycházející hvězdou Carlou Fracci v hlavní roli. Následovaly spolupráce s Pařížskou operou, Rambert Ballet či Edinburgh International Ballet.

Byť umělecky úspěšný, byl v Británii Cranko mnohokrát pronásledován kvůli své homosexualitě. I proto v roce 1961 přijal nabídku ze Stuttgartu a stal se uměleckým šéfem tamějšího baletního souboru. Zde bojoval především za osamostatnění baletního tělesa od opery, vyžadoval vyšší platy pro tanečníky a cílevědomě budovat distinktivní repertoár, který dal stuttgartskému baletu jeho tvář.

Pod Crankovým vedením vyrostla řada světoznámých tanečních osobností od Marcie Haydée, Birgit Keil, Egona Madsena nebo Richarda Craguna, stejně jako osobností choreografických, kdy za všechny zmiňme alespoň Johna Neumeiera a Jiřího Kyliána. Mnoho příležitostí dostali rovněž pozdější ikony britského baletu Kenneth MacMillan a Peter Wright. Soubor dosáhl prvního velkého mezinárodního uznání, kdy tanečníci hostovali po celém světě od Spojených států, Velké Británií až po Austrálii.

Jedno z takových turné se samotnému choreografovi stalo bohužel osudným. V roce 1973 se letecky vracel z Ameriky, když na palubě letadla náhle zemřel. Zprvu se hovořilo o infarktu, vinu na smrti sotva šestačtyřicetiletého choreografa však podle všeho nesl prášek na spaní, jenž u něj vyvolal alergickou reakci. Je pohřben na malém hřbitově poblíž Schloss Solitude ve Stuttgartu.

Na Crankovu památku vytvořil Kenneth MacMillan choreografii Requiem (1976) a Glen Tetley mu věnoval své Voluntaires (1973).

Na jeho počest byla v roce 1971 založená baletní škola přejmenována na John Cranko Schule. V roce 1975 byla rovněž založen The John Cranko Society, která podporuje talentované tanečníky a šíří povědomí o choreografově odkazu.

Tvorba

Choreografické tvorbě se Cranko věnoval již od mladých let. První choreografii vytvořil pro Cape Town Ballet Club v Jihoafrické republice a v úspěšné kariéře choreografa pokračoval i po svém přesunu do Londýna.

Pozornost na sebe upoutal balety Sea Change nebo Beauty and the Beast pro Sadler’s Wells, krátce nato dostal nabídku z New York City Ballet, pro něž vytvořil balet The Witch (1950). V Sadler’s Wells coby residenční choreograf inscenoval nové choreografie jako Pineapple Poll (1951), The Lady and the Fool (1954) a Prince of Pagodas, k němuž originální partituru složil Benjamin Britten.

V roce 1955 Cranko vytvořil hudební revue Cranks, která se hrála v londýnském West Endu a později i na Brodwayi v Bijou Theatre. O pět let později choreograf navázal druhou revue New Cranks, jejíž premiéra se uskutečnila v Lyric Theatre Hammersmith. V tomtéž roce rovněž Cranko režíroval premiéru opery Benjamina Brittena Sen noci svatojánské na Aldeburgh Festival.

Hlavním tvůrčím obdobím v Crankově kariéře byly však léta, kdy působil coby šéf baletu ve Stuttgartu. Značnou část jeho tvorby zaujímají především velká dramatická díla, často čerpající své náměty z literatury – sem můžeme zařadit tituly jako Romeo a Julie (1958, přepracováno 1962), Oněgin (1965, finální verze 1957) či Zkrocení zlé ženy (1969). Velkou pozornost vždy věnoval jednak promyšlené režii a dramaturgii každého výpravného kusu, stejně jako hluboké psychologii všech postav, na jejichž pravdivosti si velmi zakládal.

Crankovým cílem bylo, aby každou druhou premiérou souboru byl velký celovečerní titul syntetizující v sobě ideálně taneční plochy, vyprávění dramatického příběhu i vývoj jednotlivých postav a jehož forma by byla nová, současná a svěží, nezatížená strukturou petipovských klasických baletů konce 19. století.

I přesto vytvořil své inscenační verze velkých klasických baletů – Coppélia (1962), Labutí jezero (1963) a Louskáček (1966). Věnoval se rovněž původnímu repertoáru Les Bellets Russes, kdy vytvořil vlastní verze baletů jako byli Ravelovi Dafnis a Chloe (1962) a Stravinského Pták Ohnivák (1964).

Z originálních choreografií je třeba ještě zmínit Jeu de Cartes (1965), Poem de l’Extase (1970) pro Margot Fonteyn či Carmen (1971), z abstraktních pak Opus I (1961) na Passacaglii Antona Weberna, Brouillards (1970) nebo Initialen R. B. M. E. (1972) pro čtveřici jeho nejoblíbenějších tanečníků – R. Craguna, B. Keil, M. Haydée a E. Madsena).

Crankova díla jsou typická především svou dramatickou sdílností, srozumitelným vyprávěním a do hloubky propracovanými charaktery postav. Taneční slovník využívá neoklasických linií, je velmi dynamický a taneční, Crankovy duety patří k jedněm z nejobtížnějších, ale současně také nejpromyšlenějších a nejkrásnějších v baletním repertoáru 20. století.

Cranko a Čechy

Crankovy balety uvedl v tuzemsku několikrát Balet Národního divadla v Praze. Poprvé v roce 2005 Zkrocení zlé ženy, o dva roky později Oněgina, který se do repertoáru vrátil krátce v roce 2012. Nejnovější obnovenou premiéru měl tento titul v únoru 2020. Z Crankova repertoáru Balet ND uvedl rovněž Labutí jezero (česká premiéra březen 2019).

Galerie

Seznam děl

Tritsch-Tratsch (1946)
Sea Change (1949)
Beauty and the Beast (1949)
The Witch (1950)
Pineapple Poll (1951)
The Shadow (1953)
The Lady and the Fool (1954)
Prince of Pagodas (1957)
Romeo a Julie (1958, přepracováno 1962)
Opus I (1961)
Coppélia (1962)
Dafnis a Chloe (1962)
Labutí jezero (1963)
Pták Ohnivák (1964)
Oněgin (1965, finální verze 1967)
Jeu de Cartes (1965)
Zkrocení zlé ženy (1969)
Poem de L’Extase (1970)
Brouillards (1970)
Carmen (1971)
Initialen R. B. M. E. (1972)

Diskografie

Pineapple Poll (1959)
The Lady and the Fool (1959)
Romeo and Juliet (1965)
Présence (1970)
Prince of Pagodas (1990)
Onegin (2017)
Romeo and Juliet (2019)

Filmy a dokumenty

Cranko at Work (1960)
Spoleto 1967 (1967)
John Cranko und das Stuttgarter Staatsopernballett (1969)
Deutsche Funkausstellung Stuttgart 1969 (1969)
The Lively Arts (1976)
40 Years of Dance on BBC Television (1994)

Odkazy

John Cranko na Opeře Plus.

 

 (Autorkou textu je Zuzana Rafajová.)