Tanec Praha 2019: Obsedantně kompulzivní tanec v Karlíně

Tanec Praha se letos vrátil do Hudebního divadla Karlín, kam pozval izraelskou L-E-V Company, největší hvězdu letošního festivalového programu. Choreografové a zakladatelé souboru Sharon Eyal a Gai Behar vytvořili spolu s DJ Ori Lichtikem sugestivní obraz psychické narušenosti, zaobalený přitom do esteticky vybroušené formy, již jako by tanečníci dávali narcistně na odiv.
OCD Love, Tanec Praha 2019, foto Regina Brocke

Tanečníci překvapili přinejmenším v jednom, a sice tím, že navzdory silném individualismu v detailech, se soustředili na dokonalost formy choreografie, v jejich projevu nebylo tolik zemitosti a divoké živočišnosti až brutality, kterou izraelský tanec většinou oplývá. Překvapivé byly narážky na klasické taneční tvarosloví v pozicích i vznosných epaulement, která byla opravdu bezmála baletní. Charakteristická byla repetitivnost a minimalistický postup kompozice (v pohybu i v hudebním doprovodu), prostřednictvím malých změn a odchylek ke změně celé struktury choreografie.

Inscenace s názvem OCD Love, v němž zkratka signalizuje anglický termín obsessive compulsive disorder, obsedantně kompulzivní porucha, sám odkrývá téma. Dovětek o lásce sliboval vášnivost, již v choreografii přečíst můžete i nemusíte, překvapivé bylo, že tanečníci vzájemné citové vazby vyzařují navzdory titulu spíše zřídka, i když k interakci mezi nimi dochází. Na scéně jednají především jako individuality, na jedné straně uzavřené do sebe a prožívající jen svůj pohyb, svou křeč a svá gesta, na druhé straně otevřeně exhibující a vystavující se zrakům a obdivu.

OCD Love, Tanec Praha 2019, foto Ron Kedmi

Choreografii otevírá sólo dívky, později se připojí druhá tanečnice, která své nervózně roztřesené tělo uklidňuje stiskem partnerčiny ruky. Toto je také jádro inscenace – je inspirovaná básní mladého autora Neila Holborna OCD o této poruše (v angličtině zde), na jejímž počátku popisuje zklidnění, které mu způsobil šok zamilování, jenž ho vytrhl právě z nekončící série obsednantích myšlenek na stovky úkolů, které je potřeba vykonat: „Když jsme ji spatřil poprvé, v mé mysli nastal klid.“ Dívka se samozřejmě stává časem jeho obsesí a začarovaný kruh pokračuje…

Náklonnost jako motiv naznačuje ještě několik výjevů, jako je muž držící ženu kolem pasu, žena, jež s nadšením vdechne partnerovu vůni… Především je ale každý tanečník ponořen do své vlastní – krásné – křeči. Na škále napětí–uvolnění zůstáváme po celou dobu v bodě napětí nebo kontrakce, nikdo ani na okamžik neponechá část těla bez kontroly klesnout nebo se příliš unést setrvačností v prostoru, vše je dokonale řízené, naplánované, neexistuje zkrátka vybočení z kontroly. Esence myšlení člověka, který touží mít některý aspekt svého života dokonale, absurdně, nedostižitelně pod kontrolou, je přenesena do pohybu (jen mi v něm prostě nějak chybí ta velká láska…).

Tanečníci vytvářejí i pravidelné formace, nechybí archetypální chůze v kruhu, vytváření diagonál, shromáždění kolem tanečnice a vyzdvižení těla jako obětiny. Některé pohybové prvky jsou až banální, jako jednoduchá práce paží, poskoky, a jindy jsou pózy až nefyziologicky komplikované, mají energii sousoší Laokóna s hady. Tanečníci téměř nepracují se zemí, nejnižším bodem přiblížení je degagé nebo demi plié. Jejich těla někdy ovládne třes či bezděčný neklidný pohyb ruky, ale i ten je vlastně perfektně ovládán. Stálá kontrola vytváří až nepříjemný dojem, že nejsou lidmi, ale dokonale naprogramovanými stroji, byť každý s jakousi individuálně připravenou úchylkou.

OCD Love, Tanec Praha 2019, foto Regina Brocke

Hudební podkres zachovává po celou dobu stejnou rytmickou linku, ale zvukový designér a hudebník v jednom na sebe vrství nejrůznější materiál. Od smyčcových ploch s krátkým melodickým motivem, po klidnou elektronickou hudbu, která zase přechází do rozčilujících ruchů, v další proměně začne dominovat rytmický podklad, který přehluší jakoukoli lyričnost a na chvíli vytvoří atmosféru nočního klubu, nebo jej zase vystřídá elektroakustická všeobjímající a pohlcující vlna evokující steampunkovou fantazii nějakého Scottova filmu… A tanečníci dál pulsují svou posedlostí a dál staví sošné pózy, jako kdyby byli figurínami ve výkladní skříni. Spíše než touhu po lásce evokují touhu po obdivu. Jejich křečovitě vypjaté hrudi, hluboké záklony a nazad zvrácené paže po pozornosti přímo volají a ani několik explicitních erotických gest či postojů jejich exhibicionismus nepotlačí.

Fyzické výkony jsou fenomenální, je potěšením vidět interprety, kteří ovládají své tělo do nejmenších detailů. Ačkoli ona vybroušenost a úplná kontrola začíná být od jisté hranice až odtažitá. Precizností posedlí jsou. Ale jestli i láskou?

OCD Love
Tvůrci: Sharon Eyal, Gai Behar
Tančí: Biran Gon, Devaney Darren, Lurie-Pardes Keren, Emmanuel Harcher Clyde, Kakizaki Mariko, Hitting Rebecca
Zvuk a živá hudba: Ori Lichtik
Světelný design: Thierry Dreyfus
Kostýmy: Odelia Arnold ve spolupráci s Rebecca Hytting, Gon, Biran, Sharon Eyal, Gai Behar
Premiéra: 21. října 2015

Tanec Praha: 17. 6. 2019, Hudební divadlo Karlín

 

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na