Tanec Praha: v hledáčku pokleslá kultura

Striptýz. Mužský striptýz. Mladík v kuželu světla odkládá oděv s nonšalantně nezúčastněným výrazem a pohyby barové tanečnice, které se k jeho maskulinnímu zjevu tak nehodí, že publikum propuká ve smích s každou novou kreací. Něco tady ale nehraje – na scéně je také kamera, a ta nesnímá tanečníka, ale diváky.
P. Faura: Striptease – Tanec Praha 2017 (foto Vojtěch Brtnický)

Právě tak začíná svérázná hra choreografa s publikem, kterou sehrál Španěl Pere Faura v divadle Ponec. Parodie na šantánové vystoupení nekončila ale jen v této prvoplánové rovině, ačkoli i ta byla mile vypointovaná a dokázala v přemýšlivějších divácích vzbudit lecjakou otázku o genderových stereotypech. Vystoupení Pere Faury v sobě mísí tanec i herectví, což je dědictví jeho studií na amsterodamské taneční škole School for New Dance Development, kde se podle vlastních slov mohl léta věnovat nejen tanci, ale i vlastní tvorbě, a nyní na scéně syntetizuje různé žánry. Jeho angličtina samozřejmě nepostrádá cizorodý přízvuk, ale vystupuje suverénně, je si přesně vědom toho, jak zacházet se svým tělem i hlasem. V následné diskusi sám podotkl, že jej škola donutila umět popsat slovy svou práci, a je zřejmé, že tím získal nejen dovednost v používání hlasu, ale i určitý nadhled nad svou vlastní profesí.

Mystifikace zdárně pokračuje ve chvíli, kdy se snaží publikum přesvědčit o tom, že tento devět let starý kus je improvizací posledních týdnů. Na tak jednoduchý trik ale publikum neskočí. Ostatně, choreografie Striptease už byla uvedena v dubnu 2016 na festivalu Aerowaves — Spring Forwards, který se shodou okolností konal v Plzni (článek zde). Pere Faura s obecenstvem hraje hru na přednášku o striptýzu, v níž se publikum proměňuje ve skupinu studentů a tanečník v přednášejícího, který méně chápavým posluchačům své nejzásadnější premisy vysvětluje s pantomimickým doprovodem, aby bylo opravdu každému jasné, že očekávání vyhlížíme v dálce a realitu zakoušíme na vlastním těle. Nejvíce však diváci ocení jeho zmatenou taneční kreaci, jíž ztvárňuje pojem postmoderny. Rezonuje s vnitřním pocitem mnoha diváků, kteří se marně snaží najít smysl v postmoderním a současném umění – a nejen v tom tanečním.

Inscenace se však stává multimediální, když se na projekční ploše objeví nejprve ukázka z hlavního inspiračního zdroje – filmu Striptýz (1996), v němž se před hladovými zraky mužů odhaluje populární herečka Demi Moore. Právě její sólo Pere Faura paroduje ještě jednou a dokazuje tím, že i produkt kulturního průmyslu, jakým je film, se může dostat do středu pozornosti současného tanečníka a ten si může s takovým tématem hrát, aniž by se dotkl těch, kteří populární obsah konzumují. Na filmovém plátně vykouzlí i své mladší já, kterému pak sekunduje v dalším výkladu a vytvoří tak iluzi, že komunikuje sám se sebou (tuší vlastně ty tisíce umělců, kteří si povídají nebo tančí se svým odrazem na plátně, že čerpají z československého divadelního vynálezu?). Třetí opakování burleskního výstupu pak přichází, když na plátno promítá tváře právě těch diváků, kteří ten večer přišli.

Je tu samozřejmě mírně etická otázka – má divák, který přichází do divadla, očekávat, že se stane nejen součástí představení, ale také trvalého záznamu, který může být dost dobře někde zveřejněn bez jeho souhlasu? Protože za devět let, kdy Pere Faura sbírá tato videa, musely vzniknout už desítky záznamů se stovkami aktérů z celého světa. Možná z nich jednou vytvoří uměleckou instalaci… Jádro inscenace je ale přece jen v něčem jiném, choreograf staví do kontrastu dva světy, které spolu mají leccos společného – publikum a scénu, nedotknutelnost performera, který se k divákům může dostat nesmírně blízko, ale přece jej od nich dělí neviditelná hradba. Přeci však do divadla přichází obecenstvo zpravidla za jiným účelem než do klubu (ačkoli pokud chodí fanoušci na své oblíbené hvězdy, je otázkou, do jaké míry je to právě umění, co je na vystoupení tolik přitahuje).

Nebylo by spravedlivé hledat v humorném představení hlubokou filozofii, ale Pere Faura rozhodně nepředkládá jen prvoplánovou podívanou. Nutí minimálně k zamyšlení nad tím, kde se nacházejí nejrůznější hranice divácké percepce, jestli je ovlivněna očekáváním a odkud toto očekávání pramení. Vždyť i divadelní zážitek je ovlivněn stereotypy, které se vážou specificky k divadelnímu prostředí. A popkultura se zase může stát prostředím nebo nástrojem rezistence, ačkoli její kritici se soustředí spíše na aspekt zábavy jakožto nástroje odvádění pozornosti a ohlupování. To je tak trochu věčný souboj mezi kritiky kulturních a mediálních obsahů, kteří vidí především jejich nebezpečí, a mírným pohledem kulturních studií, které i telenovelám přisuzují užitečnost, protože aktivní publikum si z každého obsahu vybírá to, co je pro něj v tu chvíli důležité. Ostatně je to letitý boj – teorie užití a gratifikace pochází už ze čtyřicátých let a v určitých obdobích vždy vítězí kritický, či naopak smířlivější pohled na konzumaci zábavy. Tento souboj bude nejspíš bez vítěze a je fascinující sledovat jeho výkyvy a uvědomit si, že obě strany mají svoje argumenty, výzkumy a vše je relevantní materiál, jen záleží na tom, jestli jej analyzujeme jako optimisté, nebo pesimisté. Ještě více fascinující je, když vám tyto myšlenky evokuje taneční inscenace. Ale takové by umění mělo být, překvapovat a inspirovat, nutit k hledání širších souvislostí. Jak vidno, jde to i s humorem.

Hodnocení autorky recenze: 90%

Tanec Praha 2017
Striptease
Námět a režie: Pere Faura
Hudba: Carlos Jobim and Annie Lennox with a mixing by Ivo Bol
Světelný design: Paul Schimmel
Premiéra únor 2008 Frascati Theater Amsterdam
(psáno z představení 20. 6. 2017 divadlo Ponec)

Tančí – Pere Faura & Demi Moore

www.tanecpraha.cz

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Hodnocení

Vaše hodnocení - Faura: Striptease (Tanec Praha 2017)

[yasr_visitor_votes postid="259261" size="small"]

Mohlo by vás zajímat