“Taneční chameleon” Martin Dvořák: Člověk se musí stále dívat dopředu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Rozhovor s Martinem Dvořákem, brněnským rodákem, tanečníkem a choreografem, režisérem, organizátorem, autorem, pedagogem, renesančním umělcem, který na české scéně již patnáct let realizuje svou invenci prostřednictvím vlastní nezávislé ProART Company a mezinárodního ProART Festivalu. Rozhovor vzniká jako bilanční ohlédnutí za dosavadní tvorbou i jako vize do blízké i vzdálené budoucnosti.
Martin Dvořák, Sissi (zdroj ProART)

Jsi na prahu čtyřicítky. Pociťuješ krizi středního věku? Co by sis obrazně řečeno přál jako dárek k té čtyřicítce?
Krize pociťuju kontinuálně už od dob, co stojím na jevišti, tedy přes třicet let. Pořád to věčné nahoru dolů. Ale po čase si člověk zvykne. Patří to k tomu, je to stav, ze kterého tvoříš, lezeš nahoru, bojuješ za sebe i za druhé. Za produkční hlouposti i za vyšší umělecké ideály. Ale jistě, ve čtyřiceti je člověk vnímán jako tanečník stařec. Cítím to, ale spíš než na sobě na svém okolí. Fyzicky se určitě tělo mění. Nemám již potřebu jako dřív rvát kulisy. Ale přesto věřím, že obsah a energie, kterou na jeviště přináší interpret mého věku, sem patří, že ji diváci a společnost potřebují, protože je v ní lidská odžitá zkušenost, určitá hloubka. A to ve dvaceti na jeviště nepřineseš, to máš na starosti jiný věci spojený s formou, efektem, virtuozitou. Cítím se teď dobře, mám pocit, že si jeviště vnitřně užívám a jsem za něj víc vděčný než dřív. Teď ještě, aby to pochopila i ta odborná veřejnost a společnost okolo a neposílala tanečníky po třicítce do důchodu a do kanceláří. A dárek? Ten si musím nadělit asi sám. Každá úspěšná realizace vlastního projektu je pro mě dárkem, vítězstvím, dílčím úspěchem. Ale konkrétně beru asi jako dárek k narozeninám projekt o Chopinovi a George Sandové s jednou pražskou herečkou a klavíristou. To je ještě jeden z mých mála snů, které mi pro jeviště zbývají. Vše ostatní bude už jen bonus od pánaboha.

Vraťme se ale na začátek tvé taneční kariéry. Jak vzpomínáš na své dětství a na mládí na brněnské Taneční konzervatoři?
Ty vzpomínky jsou rozporuplné. Úsměvné i hořké současně. Tancovat jsem začal už v šesti letech ve folklórním souboru, pak Psotova baletní škola, konzervatoř. První kroky na jevišti Janáčkova divadla ve mně zanechaly hluboké stopy. Vůně, barvy, emoce, všechno, co divadlo v dítěti může probudit. Konzervatoř je už ta odvrácená strana mince. Rád vzpomínám na některé svobodomyslné a inspirující pedagogy – profesorku Kartouzovou, Unzeitigovou, Vondrovou, profesory Janečku, Kyseláka. Ale je i spousta lidí, které bych rád nějak vytěsnil. A nejsem sám. Já jako premiant třídy jsem těch osm let nějak přežil, ale hodně mých spolužáků způsob výuky a zacházení s dětskou duší poznamenalo na celý život. Ale o tom už bylo řečeno hodně, myslím. Časy se snad pomalu mění k lepšímu.

Jaké byly tvé vzory, když jsi byl v prvním angažmá v pražské Laterně Magice a jaké jsou tvé vzory teď?

Já neměl moc vzorů. Měl jsem inspirace. A nejen v tanci. Určitě na mě měla jako osobnost vliv Soňa Zejdová. Igor Vejsada, dřív ještě Ludmila Ogounová, Marie Šlezingerová nebo později Líba Ovsová a Igor Žukov. S těmi jsem se pak potkal na jevišti v Laterně Magice. Já tam přišel v osmnácti do francouzské éry Jean-Pierra Aviotta. Hodně jsem hrál, učil se od zkušených kolegů, pedagogů, nasával jak houba, ale velké šance dostávali spíš cizinci. Nicméně tančit s velkou francouzskou balerínou Fabienne Moreau byl jakýsi můj tehdejší vrchol. A odchod do PKB bylo určitě správné rozhodnutí. Mě by rutina v Laterně Magice ubyla. V současné době jsou mými vzory a inspiracemi především staří herci a herečky, kteří s minimálními prostředky dokážou zasáhnout hodně hluboko. O to mi jde, o krystalický minimalizmus, který něco rozvibruje uvnitř. Interpretačně už se přesouvám k tanečnímu divadlo, baletu už odzvonilo.

Martin Dvořák, Lorenzaccio (zdroj ProART)

V podstatě celou svou kariéru jsi prožil za hranicemi Česka, a přece se sem pořád vracíš. Dá se nějak porovnat dnešní český a zahraniční taneční svět?

Nechci to moc srovnávat objektivně. Vše se vyvíjí, proměňuje. Jen se často sebe ptám, proč jsem měl takovou potřebu se celou tu dobu sem vracet. Kdybych se nevracel a soustředil se na „kariéru“, možná bych byl jinde a dál. Ale to je relativní, zatímco jsem venku stál na velkých jevištích s velkými rolemi, tady jsem dělal tu „avantgardu“. Asi to tak v sobě mám, tu potřebu mít široký záběr. Však víš, já si dnes vymyslím projekt, napíšu grant, rozpočet, oslovím lidi, najdu prostor, vytvořím, nasvítím, zpropaguju, zatančím, odvezu techniku, uzavřu, vyúčtuju a jdu dál. A to všechno paralelně s těmi hlavními rolemi v kamenných divadlech. A takových bláznů moc neznám.

Byl jsi takřka dvorním tanečníkem Jochena Ulricha. Nejprve v Innsbrucku a pak v Linzi. Jak vzpomínáš na tuhle dobu a kolik let to vlastně bylo?

To se dá těžko slovy vystihnout. Dnes už to vnímám jako velký dar, ne vždy jsem to tak ale viděl. Ne každý tanečník totiž má choreografa, který vytváří představení jemu přímo pod nohy, dovolí mu ta díla spoluvytvářet. Naše spolupráce začala v roce 2004 rockovým Labutím jezerem a skončila v roce 2012 jeho smrtí a posledním kusem Sedm smrtelných hříchů od Kurta Weila. Ty vlastně ani nedokončil, dodělávali jsme je pak sami. Myslím, že jsme spolu udělali asi patnáct premiér, z toho dvanáct stavěl na mě. Ty role byly většinou velmi exponované a dramatické, hrál jsem charakterní, rozervané a většinou ujeté postavy. Jediným krokem mimo byl Franz v Copélii. Teprve pak Jochen pochopil, že romantickým hrdinou a princem nebudu a být nechci. Takže následovali Karenin, Michelangelo, Alessandro Medici, Salvádor Dalí, Carabosse, Rocco ve Fideliovi a další. Postavy spíš pro herce a pěvce než pro tanečníka. A těmi já chtěl ostatně být, takže se mi to vyplnilo. Ale ve stručnosti – bylo to hodně intenzivní, často na ostří nože, s velkými emocemi tvůrčími i lidskými, ale mám pocit, že jsme dělali „umění“. Lidi to milovali, chodilo se na nás. To každý nezažije, to je dar. To si ponesu sebou až do smrti.

Martin Dvořák, Salome (foto J. Quast)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na