Tomáš Kačo: Zrušil bych předsudky!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Životní příběh klavíristy Tomáše Kača dokazuje, že na světě existují lidé, kteří mají srdce i hlavu na správném místě. Málokteré hudebně nadané dítě mělo těžší startovní podmínky. Ač vyrůstal v romské komunitě ve dvoupokojovém bytě s jedenácti sourozenci a s velmi omezeným přístupem k finančním prostředkům potřebným pro běžné hudební vzdělání, dokázal svou vášní pro improvizaci, nepřekonatelným odhodláním samouka, geniálním sluchem, pílí a upřímným zájmem ohromit nejlepší učitele i další osobnosti hudebního světa natolik, že vždy našel člověka, který mu pomohl posunout se o krok dál… Až došel dál než většina lidí. Díky otevřenému prostředí jedné z nejlepších světových škol (Berklee College of Music v Bostonu) mohl pak začít vnímat svůj romský původ jako zajímavou odlišnost a přednost, ze které vzešel jeho osobitý styl, jenž okouzlil i publikum v Carnegie Hall. Jak to, že jste ho ještě neslyšeli hrát v Rudolfinu? Pro překotný úspěch nebylo kdy, ihned po svém americkém debutu měl plný diář, odehrál již řadu recitálů v Německu, Rakousku, Švýcarsku, Belgii, Izraeli, ve Washingtonu nebo v Los Angeles. Abychom se jako Češi nemuseli stydět, že v naší Mekce ještě nehrál, napraví to FOK, který v prosinci uvede jeho recitál v rámci cyklu Světová klavírní tvorba.
Tomáš Kačo (foto Zdeňka Hanáková)

Je o vás známo, že jste na klavír začínal v dětství jako samouk. Z čeho jste se nejvíc naučil? Jak jste získával podněty ke zdokonalování své hry?
V dětství mě nejvíc ovlivnila rodina. Do hudebky jsem nechodil od pěti, šesti, jak je to obvyklé, neměli jsme na to peníze. Můj táta se mě snažil motivovat, abych si sedl ke klavíru a naučil se písničky, které měl rád. Táta je milovníkem romské hudby a tenkrát měl spoustu kazet romských kapel, které hrají v podstatě populární hudbu, která je určená k tanci na romských zábavách. Byly to kapely ze Slovenska nebo například ze Šumperku nebo z Nymburku, často se jmenovaly podle toho místa, například Gypsy Nymburk. Majoritní společnost o takových kapelách většinou neví a mnohé už i zanikly. Táta tohle sbíral a měl spoustu kamarádů, kteří poslouchali podobnou hudbu, kazety se tehdy přetáčely a vyměňovaly. Pro tátu to byly srdcovky a já jsem nic jiného neznal, takže jsem svým způsobem neměl volbu, co budu poslouchat, o klasice jsem tehdy moc nevěděl.

Co vás tedy přivedlo na konzervatoř?
Jak jsem se učil všechny ty romské písničky, dospěl jsem do stadia, kdy jsem byl schopen se naučit novou písničku jen z jednoho poslechu. Ze začátku mi to trvalo třeba měsíce. Čím víc člověk poslouchá, tím rychleji se zlepšuje, a pak ho přestává uspokojovat, když stále hraje jen v malých obměnách to samé. Zhruba od dvanácti let jsem už chodil do hudebky, kde jsem se seznámil s nějakou základní klavírní literaturou, ale nepamatuji si, že bychom tam měli poslech, takže jsem ještě neznal Chopina nebo skladby, které se mnou později zamávaly. Ale potřeboval jsem nové hudební výzvy. Na konzervatoř mě dovedla touha se naučit něco dalšího, něco náročného, pro mě nového a hlubokého.

Jak jste na tom byl jako student v porovnání s těmi, kteří prošli standardním hudebním vzdělávacím systémem? V čem jste byl napřed a co jste musel dohánět?
Nejsem absolutní sluchař, ale už tehdy jsem měl sluch dobrý natolik, že s intonací jsem opravdu problém neměl (smích). Musel jsem dohnat jiné věci. Nutno říct, že napoprvé jsem se na konzervatoř nedostal. Neměl jsem nacvičený program, který vyžadovali – stupnice, etudy a podobně, sázel jsem na svoji improvizaci, což samozřejmě nestačilo. Tak jsem se přihlásil znovu za rok a během toho volného roku jsem chodil na konzultace k panu profesoru Pavlu Motlochovi.

Kdy jste se rozhodl, že klavír je tím, čemu se chcete v životě věnovat?
Před konzervatoří jsem se ještě významně věnoval sportu a stál jsem před rozhodnutím, kterou z těch činností mám dělat na sto procent. Chtěl jsem veškerou energii a čas věnovat jenom jednomu. A právě při první konzultaci k přijímacímu řízení na konzervatoř mě pan profesor Motloch očaroval tím, že mi představil Chopina. To mě tak nadchlo, že jsem se do jeho hudby bezmezně zamiloval. Tam jsem našel odpověď na to, jak jít hlouběji, jak jít dál. Věděl jsem, že cesta poznávání hudby je nekonečná. Po konzervatoři už byla cesta jasná.

Jste známý tím, že rád improvizujete, tvoříte vlastní díla nebo úpravy děl jiných skladatelů. Píše se o vás, že hrajete hudbu, která není ani romská, ani česká, ani klasická, ani jazzová. Jak byste ten „svůj žánr“ charakterizoval?
Myslím si, že největší síla každého člověka je v tom, najít sám sebe. Každý z nás je jedinečný a každý máme svoji energii, barvu energie. Když člověk sám sebe najde – v jakékoli oblasti činností – tak zvítězí. Vztaženo na hudbu: nezáleží na tom, jaký žánr hrajete. Osobnost jedince je to, co přebije žánr. Já pro svůj styl nemám žádné pojmenování, je to zkrátka můj hlas.

Je známo, že jste v roce 2018 s velkým úspěchem debutoval v Carnegie Hall s projektem Gypsy Soul. Co nebo kdo za tím úspěchem stojí?
Všechno, co se děje v hudební kariéře každého umělce, je kombinace štěstí, koho potkáte a v jaký čas. Rutinou cvičení musí projít každý sám za sebe, ovládat nástroj je základ. Ale samozřejmě to není jen o tom, jak skvěle hrajete nebo kolik hodin denně cvičíte. Když budete cvičit 22 hodin denně, tak vás to do Carnegie Hall zaručeně nedostane. Je to v lidech. Já jsem potkal několik lidí, kteří se zasloužili o další krok. Jednou z těch, kteří mi cestu do Carnegie Hall umožnili, byla kolegyně Šárka Vamberová. Pracovala na ambasádě ve Washingtonu D. C., kam mě pozvali na dva recitály. Lidsky jsme si velmi sedli a pak se mě tam všichni ptali, jaké mám cíle, kam bych chtěl směřovat dál. Otevřeli mi dveře tím, že mě pomohli propojit s agenturou, která si prošla můj životopis, nahrávky a veškeré podklady… A ono to vyšlo!

Tomáš Kačo (archiv umělce)

Žijete v Americe, jak často se v poslední době ocitáte v České republice?
Snažím se co nejčastěji, ale vychází mi to nyní jen asi dvakrát za rok.

Letos v prosinci vás čeká recitál v Rudolfinu v rámci cyklu FOK Světová klavírní tvorba. Bude to pro vás první vystoupení v Rudolfinu, nemýlím-li se?
Ano, bude to vlastně můj debut v Rudolfinu! Moc se na to těším. K tomu sálu mám velký respekt.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments