Tón jako květenství, mračno, dým… MusicOlomouc 2016

Jirásek se dívá do minulosti, Libuše se dívá do budoucnosti, zatímco festival MusicOlomouc se nebojí přítomnosti. Mnohé se zde od minulých ročníků změnilo. Jen některé obecenstvo zůstává neměnné. Tak například bledí andělíčci barokní Kaple Božího Těla si sice museli počkat o půl roku déle na dlouho očekávaný závan čerstvého hudebního vzduchu, nicméně i socha ctnosti lásky, schovávající se celou dobu pod závojem, během koncertů o trochu více nadzvedla svou roušku, aby dobře slyšela všechny drobné nuance, které rozechvívaly chladný vzduch. Možná i očkem loupla po interpretech z různých koutů našeho evropského světa a alespoň se pokusila stoupnout na špičky a nahlédnout přes okno do nedalekého Atria, aby jí neušla ani zdejší produkce. Mimo její zorné a sluchové pole však byly koncerty podkrovních prostor Divadla K3, což je možná dobře, neboť pro jemné barokně řezané uši, byť posluchačsky soustavně rozvíjené předešlými sedmi ročníky festivalu, by již zdejší hudební atmosféra byla příliš hustá.

MusicOlomouc se stále vyvíjí a dalo by se říci, že zdravě roste. V plánu osmého ročníku, konaného od 3. do 12. října 2016, byly čtyři přednášky a osm koncertů, jedna z přednášek se nakonec neuskutečnila. Kromě již zmíněného posunu v kalendáři o téměř půl roku z jarních dnů do podzimní atmosféry proběhly drobné změny v celkové dramaturgii. Především odpadlo reprízování vybraného koncertu mimo Olomouc. Počet večerů se tím ale nesnížil. Letos se taktéž potvrdil odklon od multižánrových tendencí, naznačený už v minulém roce. MusicOlomouc je tak dramaturgicky ucelenějším komplexem čerpajícím z bohaté studnice soudobé avantgardní a vážné hudby.

Jako většina festivalů soudobé hudby i MusicOlomouc se stará o objednávky nových kompozic. V Olomouci tak zazněly premiéry děl Lucie Vítkové, Jana Vičara, Františka Chaloupky, Ondřeje Štochla, Michaely Pálky Plachké a ředitele festivalu Marka Keprta. V neposlední řadě je třeba zmínit inovaci v podobě rozšíření zvukové plochy o složku scénickou. Stalo se tak ve skladbě Chata v Jezerní kotlině Františka Chaloupky v podání Dunami Ensemble a u kompozice japonského skladatele Toshio Hosokawy, ztvárňující Poeovu báseň The Raven za tanečních výrazových kreací Reony Sato.

Novinkou byly také nové a originální „květinové“ dary interpretům. Šlo o ozdobné květáky, zelí a kapusty. Interpreti a přítomní skladatelé si tak doma ze svých darů mohli uvařit třeba polévku. Někteří experti je snědli ještě o přestávce.

Křehká zjevování
Dramaturgická výstavba MusicOlomouc se letos podobala prohnutému ostří staré dřevorubecké pily břichatky. Ne že by za její dva konce tahali odlišní dramaturgové, ale jednoduše se střídaly koncerty relativně klasicky laděné s experimentálnějšími v závislosti na velikosti a ostří zubů. A to celé bylo zastřešené pod jedním velkým obloukem s nejnižším bodem u pátého koncertu v Redutě. Dramaturg Marek Keprt přitom nijak netlačil na pilu, takže se vše odvíjelo jaksi přirozeným způsobem.

O charakteru koncertů již mnohé napovídá jejich umístění. Nejavantgardnější představení se vždy konalo v Divadle K3, následovaném Atriem jezuitského konviktu a Kaplí Božího Těla. Nejklasičtěji letos vyzněl Kühnův smíšený sbor v Redutě, ačkoliv i zde vyčnívala kompozice mladého českého skladatele Jana Ryanta Dřízala De monstris marinis se svými šesti rozmanitými částmi představujícími obrovskou autorovu hravost a vynalézavost v oblasti vokálního projevu.

Stejně jako je obecným trendem vytváření nových uskupení okolo skladatelské osobnosti (polovina ansámblů vystupujících na festivalu vznikla z tohoto popudu), představilo se během prvního večera ve své premiéře volné komorní sdružení Lichtzwang, projekt ředitele festivalu, klavíristy a skladatele Marka Keprta. Nemohu zde opomenout dvě premiéry skladeb Jana Vičara (3 + 1) a Marka Keprta (úMžik sypkých výšek zVnitřni), v nichž se právě prezentoval zmíněný soubor Lichtzwang s netradičním nástrojovým obsazením klavír, trubka, violoncello a theremin. Jinak se večer nesl přesně v duchu „keprtovské“ zvonové estetiky pronikající skrze tónové mlhoviny.

Ovšem v porovnání s koncertem následujícím se vše předešlé najednou jevilo jako slabý odvar, pouhé písničky pro nedělní odpoledne. Během performance německého dua Leise Dröhnung někteří noví posluchači doslova prošli křtem hudební avantgardou. Steffen Ahrens a Niklas Seidl předvedli rozptyl od nejjemnější práce v naprostém pianissimu premiérované skladby Lucie Vítkové s názvem To Whom Do the Horses in the Yard Belong? až ke kompozici Splitting 27 Michaela Maierhorfa pod pracovním názvem Vražda cella. Při první jmenované se interpreti proměnili v lidové hudebníky rozeznívající však namísto cimbálu pouze pár strun, potažmo celá těla violoncella a kytary, vytvářejíce tak střídavě dojem lidové či zase soudobé hudby, které poté umně promísili. U druhé jmenované kompozice se o amplifikovaně modulovaný zvuk violoncella postaral obyčejný nevinný plastový kelímek za 70 haléřů se skleněnými kuličkami upevněnými ke dnu. Výsledný efekt byl… Jak to jen říci… Monumentální.

Nelze se zastavovat podrobně u každého koncertu. Všechny pojila vysoká interpretační úroveň. Soubory často představovaly tvorbu svých rodných zemí. Tak například smyčcový Ensemble Lux přednesl kompozice rakouských autorů s jedinou výjimkou premiérování skladby Pramen z jeskyně bezmoci Ondřeje Štochla.