Tři desetiletí na Pražské konzervatoři

Rozhovor s ředitelem Pavlem Trojanem

Bezpochyby nelehká otázka hned úvodem, ale vyhnout se jí nelze: na Pražské konzervatoři se pomalu blížíte k třem desetiletím svého působení. Jak hodně se za tu dobu tato instituce proměnila?

Proměnila se hodně. Proměna začala v devadesátých letech, škola se otevřela světu, začali k nám proudit zahraniční studenti. Jednak do řádného studia (dnes  máme už okolo deseti procent studentů ze zahraničí), jednak jsme otevřeli kurzy (stáže) pro domácí i zahraniční studenty. Již v devadesátých letech jsme navázali v této oblasti spolupráci s Japonskem a později s Jižní Koreou. Proto dodnes v těchto kurzech převažují frekventanti z těchto zemí. Nicméně zájem o ně je z celého světa. Velmi nás těší, že za našimi pedagogy jezdí i absolventi zahraničních vysokých uměleckých škol.

Trvale se zkvalitňuje pedagogický sbor. Dnes u nás působí vedle zkušených umělecko-pedagogických osobností řada mladších či velmi mladých pedagogů. Mnozí prošli domácím i zahraničním školením a přinášejí nové progresivní trendy. Nejpozději od poloviny devadesátých let se zájem o pedagogickou práci na Pražské konzervatoři trvale zvyšuje. Kdykoli vyhlásíme konkurz, přihlásí se vynikající umělecké osobnosti. A kvalitní učitelé jsou zárukou kvalitní výuky.

Po celou tu dobu dochází také k postupné proměně školy, která spočívá v neustálém zvyšování nároků. V devadesátých letech jsme vytvořili takzvané „standardy“, to jest požadavky, které musejí studenti v jednotlivých ročnících splnit. Nyní jsme na to navázali při tvorbě školního vzdělávacího programu, v němž jsou velmi precizně popsány požadované výsledky vzdělávání ve všech předmětech. Důraz klademe na to, aby studenti v průběhu studia obsáhli též interpretaci staré hudby a hudbu soudobou.

I v jiných ohledech se škola změnila. Nejpodstatnější proměny nastaly vybudováním nových prostor, což je nejvíce věcí posledních let.

Už desátým rokem stojíte na Pražské konzervatoři v jejím čele. Jaká je vaše ředitelská bilance – nemyslím jen pozitiva…

Asi nejmarkantnější je již zmíněné rozšíření prostor k výuce. Škola trpěla nedostatkem učeben, neměla koncertní sál vhodný k orchestrálním koncertům, neměla vlastní divadelní sál. Dokonce nebyla k dispozici ani místnost, ve které by se mohli setkat všichni učitelé, a k zasedání pedagogické rady jsme museli najímat Sukův sál Rudolfina!

Bylo bohužel skutečností, že největší a nejstarší konzervatoř v zemi neměla vyhovující prostorové podmínky. Náprava této situace byla proto také hlavním bodem mé vize rozvoje školy, se kterou jsem se na podzim roku 2004 ucházel v konkurzu o místo ředitele Pražské konzervatoře. Pravděpodobně také šťastná okolnost, že si škola v letech 2008 až 2011 připomínala dvě stě let od svého vzniku (mimo Pařížské konzervatoře jsme nejstarší konzervatoří za Alpami!), přispěla k tomu, že se věci podařilo změnit. Hlavní město Praha, které je zřizovatelem školy, poskytlo nezbytné nemalé finanční prostředky k  investičním akcím, které v historii školy nemají obdobu. Tedy s výjimkou  Rudolfina, které bylo v druhé polovině devatenáctého století vybudováno  mimo jiné pro potřeby Pražské konzervatoře (přesněji řečeno pro Jednotu pro zvelebení hudby v Čechách, která konzervatoř založila a financovala až do jejího zestátnění v roce 1919), o nějž jsme ovšem v průběhu časů přišli…

V roce 2007 jsme zahájili výuku v nových učebnách, které vznikly půdní vestavbou v hlavní budově školy.K vrcholu cyklu oslav založení konzervatoře v roce 2011 pak škola dostala dárek v podobě nového Koncertního sálu konzervatoře. Máme tedy nyní s Komorním sálem konzervatoře v Pálffyovském paláci dva koncertní sály.  A v přízemí hlavní budovy v témže roce vznikl za finančního přispění takzvaných „Norských fondů“ divadelní sál, který jsme nazvali Divadlo Na Rejdišti.O rok dříve se uskutečnila základní rekonstrukce a modernizace vnitřních prostor hlavní budovy.

Určitý investiční dluh stále trvá vůči Pálffyovskému paláci, kde před zásadní rekonstrukcí teprve stojíme. Nicméně i zde došlo k řadě dílčích akcí. Byla opravena střecha, byl rekonstruován vstupní trakt budovy, renovována okna a tak dále.

Za velkou věc pokládám skutečnost, že Symfonický orchestr Pražské konzervatoře zahajoval v roce 2011 za řízení Jiřího Bělohlávka Pražské jaro. To byla událost, která nemá v historii školy obdoby a byla to ta nejlepší vizitka kvality.Za mého působení byly také zavedeny nové obory: výuka saxofonu a zobcové flétny. Rozvíjí se výuka stylové interpretace, od minulého roku máme barokní orchestr. Rád bych také na škole ustanovil cosi jako „ensemble modern”  a jazzový orchestr, jako negativum vidím, že toto se dosud nezdařilo.

Další široká, ale určitě zásadní otázka: Pražskou konzervatoří za dobu její více než dvousetleté existence prošla celá řada výjimečných osobností, ať už jako pedagogů či žáků. Jak v tomto ohledu vychází porovnání historie školy s její současností? Mají to dnešní pedagogové a studenti těžší, nebo naopak lehčí než jejich předchůdci? Odpovídá „produkce“ školy současné poptávce?

Myslím, že ve srovnání s historií obstojíme, a to jak v případě pedagogů, tak v případě absolventů. Nebudu uvádět jména, protože bych snadno na někoho významného pozapomněl. Ale mnoho všeobecně známých žijících osobností je se školou spojeno. Buďto jsou jejími absolventy, nebo na škole působí, případně obojí.

Pedagogický sbor je dnes velmi kvalitní a zájem o pedagogickou práci na Pražské konzervatoři projevují při každém vypsaném konkurzu výrazné vynikající umělecko-pedagogické osobnosti, takže tendence ke zkvalitňování stále trvá. Zvláště zjevné je to u hudebních oborů. A také výsledky z významných mezinárodních soutěží a  uplatnění našich absolventů v uměleckém životě tomu odpovídají.

Neumím posoudit, zda to dnes máme těžší či lehčí než naši předchůdci. V něčem to máme možná i těžší. Například prvních více než sto let své existence škola neměla na domácí půdě konkurenci, takže nejtalentovanější adepti hudebního umění šli automaticky studovat sem. To dnes nemusí nutně platit. Talentovaní uchazeči si mohou vybrat z  dvacítky konzervatoří či hudebních gymnázií v České republice. V jiných ohledech jsme na tom podstatně lépe, zejména finanční zabezpečení školy (a škol obecně) představuje velkou jistotu. A v porovnání s nedávnější historií mohou naši absolventi svobodně hledat  uplatnění v celé Evropě i za jejími hranicemi.

„Produkce“ školy, domnívám se, vcelku odpovídá poptávce. Naši absolventi nacházejí uplatnění na trhu práce v umělecké a umělecko-pedagogické práci, ale také například v uměleckých agenturách, managementu festivalů, nakladatelstvích, rozhlase, televizi a v celé řadě příbuzných oblastí. Případně pokračují na vysokých uměleckých školách doma či v zahraničí.Když už jsme zmínili téma výjimečných osobností, nedá mně to nevzpomenout dvou jmen, která vás určitě ovlivnila v dobách vašich studií: Ilju Hurníka a Jiřího Pauera. Co všechno vám tyto z dnešního pohledu už legendární osobnosti daly? Ať už do vaší profese kantora, či skladatele? Jak a v jakých souvislostech na ně hlavně vzpomínáte?

Oba byli výjimečnými osobnostmi, každý jinak. Ilja Hurník mne vedl na konzervatoři, Jiří Pauer na HAMU. V době mých studií byli již věhlasnými osobnostmi. Jako zajímavost mohu uvést, že o pedagogickém umu Ilji Hurníka jsem se jako uchazeč o studium skladby na Pražské konzervatoři  dozvídal od Michaela Kocába. Pocházíme z rodiny evangelických duchovních a naši rodiče se přátelili (a dodnes přátelí). Často se rodiny navštěvovaly a Michael, který studoval na konzervatoři dříve než já, velmi barvitě líčil, jakou že osobností profesor Hurník je. I proto jsem rozhodně chtěl k němu, což se naštěstí podařilo.

Profesor Hurník kladl důraz na zvládnutí řemesla. Především ale vedl žáky ke zvídavosti a k  tomu, aby uměli rozpoznat nápad. „Tvořit znamená ničit,“ říkával s odkazem na Goetheho. Učil žáky, aby z palety možností vybírali jako východisko ke skladbě pokud možno nosný hudební nápad a dokázali odvrhnout to, co je méně nosné. S odstupem času si myslím, že to bylo velmi podstatné a zároveň jedinečné. Připomínám, že mluvíme o sedmdesátých letech, kdy téměř všeobecně (u nás i za železnou oponou) hudbě vládla serialita. A mnohým se proto jako podstatný jevil matematický řád spíše než invence, natož pak invence melodická či dokonce melodicko-harmonická. A u Jiřího Pauera to bylo obdobné.

Při porovnání s obdobnými školními institucemi v zahraničí: na co může být Pražská konzervatoř pyšná a na co přes hranice naopak hledíte s lítostí či se závistí?

Dnešní konzervatoře v zahraničí se většinou transformovaly ve vysoké školy a proto jsou či mohou být spíše partnery HAMU či JAMU. Velmi pravděpodobně tento proces čeká i Českou republiku. Nicméně máme spolupráci s řadou zahraničních škol. Například v rámci programu Comenius jsme nyní kooperovali s konzervatořemi v Portugalsku, Španělsku, Bavorsku či Polsku. V mnoha dalších případech jde o neformální spolupráci na bázi osobních kontaktů s vynikajícími osobnostmi z těchto škol, které zveme na masterclassy či workshopy a podobně. A také naši pedagogové takto působí v těchto školách.

Nevybavuji si nic, na co bych hleděl s lítostí či dokonce závistí. Myslím, že máme vcelku srovnatelné podmínky se zahraničím.Jste nejen pedagogem, ale též skladatelem. Jak sám sebe v téhle profesi vidíte? Jak hodně se musíte kvůli svým ředitelským povinnostem v komponování uskromňovat? A kterých ze svých kompozic si nejvíc ceníte a jak jste spokojen se dnešním zájmem uměleckých těles, ale i samotných posluchačů o soudobou tvorbu?

V komponování vidím poslání a věřím, že je to činnost, která má hluboký smysl, a velmi mne také těší. Jsou okamžiky, kdy bych si dokonce přál, abych se mohl věnovat jenom tomu.

Pokud jde o „uskromňování v komponování“, mohu srovnávat situaci „řadového“ pedagoga, zástupce ředitele a ředitele školy. Nejvíce času na komponování jsem měl jako učitel, nejméně jako zástupce ředitele. Ve všech těchto pozicích ale při plném pracovním úvazku zabere práce pro školu v každém případě podstatnou část pracovního dne.

Na otázku, kterého svého díla si nejvíce cením, je odpověď velmi obtížná. Všechny považuji za své „děti” a je těžké dávat přednost některému z nich. Mohu ale říct, že velkou radost  mám z děl, která se opakovaně hrají. Například Cantabile a Presto pro housle a klavír, či Astoriana, Variace na téma Astora Piazzolly. A cením si toho, že  Missa solemnis pro sóla, sbor, orchestr a varhany, věnovaná Univerzitě Karlově v Praze, zazněla na slavnostním koncertě v Rudolfinu v dubnu 2008 zaznamenaném Českou televizí, který byl uspořádán k zahájení cyklu oslav dvoustého výročí založení Pražské konzervatoře a zároveň i výročí Univerzity Karlovy.

Pro úspěch hudební novinky je zásadně důležité, aby se za ni interpreti postavili. A samozřejmě, jde-li o věhlasné umělce, je to pro přijetí skladby příznivá okolnost. Obzvláště si proto cením, jsem-li žádán o napsání skladby takovými interprety. Zde rád uvedu několik příkladů z posledních let: těší mne krásná interpretace Klavírního tria číslo 2 v podání Českého tria,  kterému  je skladba  věnována a které ji úspěšně již několik let uvádí doma i v zahraničí. Nyní vznikla i krásná studiová nahrávka. Velkou radost mám z  úspěšných  provedení Koncertu pro dvoje housle a smyčcový orchestr v podání Jaroslava Svěceného a Julie Svěcené (jim byla tato skladba napsána) za doprovodu  Collegia Symfonického orchestru Českého rozhlasu v nastudování  Petra Vronského (Smiřice, březen 2013) či Ondřeje Kukala (Praha, červenec 2013). I tady bych byl rád, kdyby se podařilo ještě realizovat studiovou nahrávku.

Velmi si považuji, že mne před časem oslovila Ludmila Peterková, abych pro ni napsal skladbu. Vznikla tak  Laguna, Fantazie pro klarinet a klavír, kterou tato vynikající hráčka krásně provedla za doprovodu Daniela Wiesnera , například na Dnech soudobé hudby 2013.  Podobně mám radost z toho, jak Jan Ostrý s Vojtěchem Spurným s chutí a graciézností hrají můj Vaudeville pro flétnu a klavír.

Radost mám ovšem také z úspěšného uvedení opery Pastýřská pohádka, kterou pěkně nastudovalo pěvecké oddělení Pražské konzervatoře (dirigent Tomáš Hála, režie Gustav Skála). Květnová repríza byla zařazena do festivalu Pražské jaro 2013. Věřím, že zájem o nastudování tohoto díla, které lze inscenovat i bez přestávky jako jednoaktovou operu, projeví časem i některý ze zavedených operních domů…Zájem hudebních těles o novou hudbu tedy je. Častěji  ovšem jde o interes sólistů či komorních těles než například o zájem symfonických orchestrů. A pokud je mi známo, třeba k vytvoření opery dnes bývají skladatelé vyzváni jen zřídka.

Zájem publika o soudobou hudbu je poměrně složitou kapitolou. Existuje  publikum, které se o soudobou vážnou hudbu a zvláště o některé její projevy zajímá. Na druhé straně pro mnoho lidí je soudobá vážná tvorba něčím, z čeho mají spíše obavy. A co je horší, podstatná část veřejnosti pravděpodobně ani neví, že nějací skladatelé, píšící symfonické skladby, opery, komorní hudbu a podobně, ještě existují. Kdyby například jeden z prezidentských kandidátů nebyl shodou okolností též skladatelem, širší veřejnost by pravděpodobně vůbec nezaznamenala, že došlo k  premiéře nové opery.  Proč tomu tak je, a zda třeba nevidím situaci až příliš pesimisticky, je asi na delší debatu. Snad jsou země, kde to je jiné, možná Francie či Německo…

Osobně si sice nemohu stěžovat, kdybych měl uspokojit všechny výzvy kolegů  k napsání skladby pro ně či jejich soubor, trvalo by to několik let. Zdá se mi ale, že celkově se profese skladatele vážné hudby dnes netěší takové prestiži, jako  tomu bylo dříve. Fenoménem doby je film a populární hudba.  Premiéra  sonáty, symfonie či nové opery nebývá dnes událostí uměleckou, natož společenskou. A pokud jde o opery, zde se vydávají za premiéry dokonce  nová nastudování děl, která vznikla a byla premiérována před sto a více lety. Vím, že v divadle se takto mluví běžně o premiérách i v činohře, nicméně u hudebního díla mi to připadá nepatřičné. Je to podobné, jako kdyby někdo uvedl Dvořákovu Novosvětskou a tvářil se, že jde o premiéru, nebot’ ji přece hraje v jiném hráčském obsazení a jiném pojetí než předminulou sezonu…

Člověka vašich zkušeností a rozhledu se závěrem nelze nezeptat na hodnocení současného stavu kultury u nás. Co jí nejvíc chybí? Co říkáte přístupu státu ke kultuře? A co kulturnímu povědomí lidí u nás?

Přes téměř všeobecný pláč jsem přesvědčen, že se u nás kultuře nedaří špatně.  Samozřejmě jsou věci, které nás mohou z našeho pohledu trápit, příkladem může být například můj výrazný postesk v předchozí odpovědi.

Veřejné peníze do kultury patří, role státu (města, samosprávy) je nezastupitelná, velké instituce (divadla, orchestry, muzea a tak dále) se bez nich neobejdou, nemohou žít jen z prodeje vstupného. Nicméně veřejných prostředků nebude nikdy tolik, aby pokryly všechny potřeby. A vzhledem  k chronickému a dnes již zřejmě i neúnosnému zadlužení státu není příliš naděje na to, že by dotace mohly růst. Pokud existuje oblast, která skýtá potenciál růstu, je jí, domnívám se, publikum. A protože bez publika umění příliš smyslu nemá, je docela povzbudivé vidět, kolik lidí a institucí z oblasti vážného umění si to dnes uvědomuje a kolik úsilí je vynakládáno (a docela úspěšně), aby publikum přišlo. Jistě i proto se ostatně organizují ony tak dobře z poslední doby známé a medializované „muzejní” noci a tak dále. A že se zájem publika dá zvýšit, je vidět i na příkladu České filharmonie, která dnes dává místo dvou koncertů týdně koncerty tři, a všechny jsou dobře navštíveny.

A další oblast, která má, doufejme, potenciál k růstu, jsou  finanční prostředky donátorů, dárců,  mecenášů a sponzorů umění. I v tomto případě podobně jako u publika jde o peníze, které lidé či firmy vynakládají za sebe a ze svého. Řadový divák vydá prostředky za vstupné proto, aby mohl mít zážitek z umělecké události, donátor či sponzor za to, že může spojit své jméno či jméno firmy s tou či onou uměleckou osobností, kulturní institucí, uměleckou aktivitou a z toho profitovat, neboť tím zvyšuje svůj lesk či postavení ve společnosti či na trhu, u svých klientů a tak dále.

Vidím to tak, že ke stabilitě a rozvoji „stolu umění” jsou nezbytné „tři nohy”. Jednu tvoří stát (dříve panovník, církve, šlechta, dnes vlády, ministerstva, samosprávy, magistráty, starostové), druhou publikum (tomu je určeno, bez něj nemá smysl) a třetí mecenáši.

Děkuji za rozhovor, ať se vám i Pražské konzervatoři daří!
Vizitka:
Pavel Trojan (1956) je absolventem Pražské konzervatoře (1982) u profesora Ilji Hurníka a HAMU (1989) u profesora Jiřího Pauera. Od roku 1986 je profesorem skladby a hudební teorie na Pražské konzervatoři, od roku 1992 zástupcem ředitele, od prosince 2004 ředitelem.

Je členem Společnosti českých skladatelů, předseda Přítomnosti – společnosti pro soudobou hudbu, místopředseda Collegia 2001.

Jako hudební skladatel získal řadu ocenění, například čestné uznání v soutěži Generace 84 za Houslovou sonátu nebo druhou cenu za skladbu Musica per archi (Generace 86); jeho Koncert pro housle a orchestr byl vybrán do semifinále mezinárodní skladatelsko-interpretační soutěže v Londýně The Concerto Prize 1990, jíž se zúčastnil spolu s houslistou Jaroslavem Svěceným.

Řada jeho skladeb je natočena v rozhlase a na CD a zazněla na festivalech soudobé hudby. Mnoho skladeb bylo povinnými kompozicemi významných interpretačních soutěží. Některé byly premiérovány v zahraničí, například 1998 Astoriana, variace na téma Astora Piazzolly pro smyčcový orchestr, či orchestrální Pocta trentské katedrále, v Itálii.

Rozsáhlá Missa solemnis pro sóla, smíšený sbor, varhany a orchestr je věnována Univerzitě Karlově. Nastudování další Trojanovy vokálně instrumentální kompozice, jíž je opera – muzikál Bylo nás pět inspirovaná proslulým literárním dílkem Karla Poláčka, se ujala Dětská opera Praha a s úspěchem ji provedla v rámci hudebního festivalu Pražské jaro 2003 ve spolupráci s Pražskou konzervatoří. Jeho Cantabile a Capriccio pro housle a klavír, zkomponované v roce 2000 pro festival Mozertiana Iuventus, se již stalo repertoárovou skladbou.

Prorůstání tanečních prvků do vážné hudby, které se objevuje v řadě Trojanových kompozic z poslední doby, se výrazně projevilo v Tančícím kvartetu, které s úspěchem premiérovalo kvarteto Apollón na festivalu Doteky hudby a poezie v roce 2005. Pavel Trojan pracuje též v oblasti filmu, je například autorem hudby k filmu Nepočestná režiséra Jiřího Krejčíka.

Je stálým členem porot interpretačních či skladatelských soutěží (například Hořovice 1996, Castelfidardo 1998, 2000, 2002, 2004). Je také autorem didaktické publikace Vybrané příklady z harmonie.

(Zdroj: webové stránky Pražské konzervatoře)

www.prgcons.cz 

Foto Pražská konzervatoř, Pražské jaro, archiv