Tři paprsky na počest Mendela osvítily Brno

Koncert Brno Contemporary Orchestra s podtitulem Tři paprsky, které osvěcují skutečnost: věda, víra, umění 20. července 2022 v kostele sv. Augustina na náměstí Míru v Brně byl zahajujícím koncertem řady klasické hudby v rámci Mendel festivalu k veřejným oslavám výročí 200 let narození augustiniánského opata a zakladatele genetiky Gregora Johanna Mendela, který se koná v Brně od 17. do 24. července 2022. Podtitul celého festivalu je podobný, jen „umění“ je nahrazeno „zábavou“, tedy: festival propojující vědu, víru a zábavu.

Kostel sv. Augustina byl založen roku 1930 k výročí 1 500 let od úmrtí sv. Augustina. Jeho dispozice akusticky svědčí koncertům menších souborů. Dramaturgie Viktora Pantůčka byla opět interpretačně náročná, složená ze stylově různorodých skladeb u nás málo, nebo vůbec prováděných. Viktor Pantůček k programu poznamenal: „Vybrali jsme skladby, které snad mohou evokovat Mendelovu strastiplnou cestu k víře, vědě i umění, které, nepochybně, jako tři paprsky osvětlují skutečnost, ale nijak ji ničemu nepřizpůsobují. Vybrali jsme skladby, které v Brně většinou nezazněly, které nelžou a které vás uchvátí.“

První z nich byly Oiseaux exotiques/Exotičtí ptáci francouzského skladatele, varhaníka a vyhledávaného pedagoga Oliviera Messiaena (1908–1992), skladba komponovaná v letech 1955–1956, objednaná jedním z jeho hvězdných žáků Pierrem Boulezem a při premiéře provedená orchestrem Orchestre du Domaine musical v březnu 1956. U klavíru seděla Messiaenova žena Yvonne Loriod. Na koncertě v Brně to byla klavíristka a pedagožka Akademie múzických umění Helena Suchárová-Weiser. Původní nahrávka je dosud k dispozici i na Supraphoneline.

Messiaen, jako i Janáček (i když odlišným způsobem), prolomil stylovou tradici spontánní schopností slyšet hudebnost zvuků prostředí a převádět ji do svého uměleckého jazyka. Nebyla v tom žádná spekulativní ideologie ani u Janáčka, ani Messiaena, ale autentický výraz osobnosti pokorné vůči mystériu přírody a výraz víry v „Boží dílo“. Skladatel přepisoval a studoval ptačí zpěv a využíval ho ve svých skladbách, nejdříve snad v Quatuour pour le fin du temps/Kvartetu pro konec času, který komponoval během války, dále v Réveil des oiseaux/Probouzení ptáků pro klavír a orchestr, v nichž zpracoval zvukové „značky“ až 38 druhů ptáků, v Oiseaux exotiques/Exotických ptácích a následně v Catalogue d´oiseaux/Katalogu ptáků pro klavír (1956–1958).

Světlá orchestrace Exotických ptáků obsahuje dechové nástroje dřevěné i žestě, bicí (zvonkohru, gongy, malý buben, tamtam, temple a dřevěné bloky, xylofon) a klavír. Je to zvuk, který se stal typickým zejména pro francouzskou Novou hudbu. Autor ve skladbě zpracoval zpěv 18 druhů ptactva z Indie, Číny, Malajsie a Ameriky – v souhrnu tedy ptactva, které se přirozeně společně nevyskytuje. Některé „zpěvy“ se proplétají celým souborem, jiné jsou zosobněny menšími nástrojovými skupinkami. Do nich vstupují virtuózní klavírní kadence. Perkuse s archaickými rytmy odvozenými z indické a řecké hudby tvoří jakési předěly. Poslední klavírní kadence pracuje se zvuky severoamerických druhů ptáků. Závěr je tvrdou rytmickou tečkou. Připomíná kontrast dojmu z výjimečného filmového dokumentu Ptačí svět (režie J. Cluzaud, M. Debats, J. Perrin, 2001), onen pocitový rozdíl mezi pasážemi, v nichž ptáci přelétávají přírodní, měkce působící krajinu, a pasáží s tvrdě doléhající průmyslovou zónou Porúří. Na interprety klade důraz právě i tento ve skladbě zosobněný přírodně-kulturní kontrast zdánlivě chaotického ptačího světa a striktně rytmického lidského/kulturního. Provedení Brno Contemporary Orchestra působilo i v tomto přesvědčivě. Vzhledem k celkovému dozvuku skladbě prospělo o něco pomalejší provedení, než bývá zvykem.

Následující kompozice Pocta Pánu Ježíšovi. 1. koncert pro anglický roh a komorní soubor Pavla Zemka Nováka (*1957) působí jako niterná báseň. Nejsou tu tóny „navíc“, detaily průzračné sazby mají význam. Skladatel v rozhovoru pro OperaPlus skromně poznamenal: „Když si někdo všimne, že jsem bloudil po své vlastní pěšině, tak to bude úplně stačit.“

Není to nástrojový koncert, jak jej známe. Anglický roh v interpretaci Karolíny Nečesané přirozeně vplývá a vyplývá z orchestrální sazby ansámblu smyčců, dechů, harfy a klavíru. V poslední části se krásně propojuje s temnější barvou hlasu Kateřiny Hebelkové s textem O. Messiaena: „Ježíš je pokoj, je čistý, vzal na sebe naše viny a byl povýšen na kříž. Co je zaseto v poníženosti, vstává ve slávě. Můj Ježíši, mé ticho, zůstaň ve mně.“

Posluchači rozpoznali skladatelův respekt a pokoru k tématu, práci skladatele i působení zvuku na posluchače. Ocenili skladbu a její provedení i přítomného skladatele dlouhým potleskem. Zhruba dvacetiminutová skladba byla zkomponována v roce 1995, premiéru měla v Brně v únoru 1996 pod řízením Stanislava Kummera se sóly Zdeňka Nádeníčka (anglický roh) a Pavly Dittmannové (mezzosoprán).

Skladatel, klavírista a pedagog Luigi Dallapiccola (1904–1975) patřil k hvězdám lyrické dodekafonie. Jako „typický Ital“ dokázal i dodekafonii vdechnout určitou zpěvnost a zvukovou krásu. Pověstnými se staly jeho mistrovské kurzy v USA i v Evropě.

Jeho zhruba devíti minutová skladba Parole di San Paolo/Slova sv. Pavla svým světlým a meditativně řídkým zvukem dodekafonní sazby s výraznými alikvoty bicích (v partituře vibrafon/marimba) navázala na zvukový charakter Zemkovy skladby. Dozvuk kostela skladbě velmi svědčil. Vokálního partu se ujala Irena Troupová, specializovaná především na poučenou interpretaci tak zvané staré hudby. Rovný hlasový projev, typický pro styl staré hudby, dobře odpovídá představě skladatele, že by měl text zpívat chlapecký hlas.