Týden s tancem
Multimediální projekt Opravdoví spojí simultánní dění v českých divadlech do jednoho diváckého zážitku
Ve čtvrtek se bude konat pražská premiéra unikátní multimediální inscenace Opravdoví, která spojí přes 200 kilometrů vzdálená místa do jednoho uměleckého díla. Takzvané Networked Performance se odehraje 24. října v pražském divadle Ponec a zároveň v Divadle K3 v Olomouci. Další repríza proběhne 31. října v Moving Station v Plzni a současně v jihlavském divadle DIOD. Inscenace, která je fúzí současného tance, hudby a nejnovějších technologií, přináší témata, jakými jsou příslušnost k místu, opravdovost, přenos informací, jejich zkreslování a vnímání.
V mezinárodním uměleckém týmu inscenace působí vedle autorského dua MovementTouch – choreografky Jany Bitterové a původem Angličana Iana Biscoe – také hudební skladatel George De Decker (BE), performer Roman Zotov-Mikshin (RU) a tanečnice Helena Šťávová Ratajová (CZ). Co všechno se děje v momentě, kdy sledujete toto představení? A ovlivňují se souběžné události navzájem? Na jevišti pozorujeme performera a jeho přítomnost je znásobena anebo naopak konfrontována s děním na plátně. Nepromítá se však předtočený film, ale do jednoho divadla vstupuje simultánní dění z druhého a naopak, propojení dvou realit. Kdo je ve světě obývaném přítomnými, vzdálenými i virtuálními aktéry tím Opravdovým – a dá se to vůbec určit?
„Zajímá mě, jaký vztah si jako pozorovatel vytváříme k osobám přenášeným skrz média. Jak naše pozornost putuje od fyzicky přítomného dění k obrazovkám a projekčním plátnům a zpět. Baví mě zkoumat, co a kdo vytváří naši realitu a kolik ta má vrstev,“ objasňuje inspiraci choreografka Jana Bitterová.
Ian Biscoe, spoluautor konceptu a zároveň autor scénografie a inovativního technologického řešení, popisuje neobvyklé dimenze, které představení přinese: „V Networked Performance se prostor diváků i umělců rozšiřuje za hranice divadla, přesahuje do druhé zúčastněné lokality a obsahuje meziprostor, který se rozprostírá mezi vzdálenými místy a spojuje je. Vzniká jedno velké a rozmanité jeviště skládající se z různých geograficky vzdálených míst i virtuálních světů, je místem setkávání, konfrontace i imaginace.“
Jana Bitterová a Ian Biscoe, sdruženi pod značku MovementTouch, působí mezinárodně, vytvořili řadu úspěšných Networked Performance projektů a spojili tak umělce a diváky napříč zeměmi i kontinenty. Spolupracovali s New World Symphony v Miami, The Royal Danish Academy of Music v Kodani či Royal College of Music v Londýně. Propojili do jednoho díla například hudebníky a tanečníky v Barceloně, Kodani a Londýně (Longing for the Impossible, 2017) anebo umožnili společné (networked) představení umělců kubánského původu v Miami a tanečníků v Havaně, kteří jinak kvůli omezené svobodě pro překročení hranic Kuby téměř ztratili kontakt (Bridge to Everywhere, 2016).
Networked Performance kombinuje scénická umění, v tomto případě hlavně současný tanec, s neobvyklými scénografickými řešeními a dramaturgickými postupy, pomocí kterých je vystavěno dílo sestávající z dění v několika lokalitách zároveň. Autoři využívají nejnovějších IT technologií, které umožňují spojení mezi lokalitami s minimálním zpožděním zlomku sekundy.
Cirk La Putyka se chystá v dubnu 2020 vzdát poctu českému cirkusu, završí tak oslavy 10. výročí
Soubor Cirk La Putyka oznámil další plány na tuto sezonu: od 25. do 27. dubna 2020 připravuje do nového prostoru O2 universum největší projekt ve své historii, kterým zároveň završí oslavy svého desátého výročí: sérii čtyř velkolepých představení s názvem Cesty. Domácí i zahraniční tvůrci za účasti čtyřiceti akrobatů, herců, tanečníků a hudebníků provedou diváky dějinami cirkusu u nás.
Zavedou je na cesty, kterými se cirkus ubíral a z nichž Cirk La Putyka čerpá a je jejich součástí. Od kočovných loutkářů 19. století přes cirkus počátku 20. století, meziválečnou avantgardu a Osvobozené divadlo, protektorát, znárodnění cirkusů, rozvoj moderní pantomimy, sametovou revoluci, období do založení souboru, samotnou desetiletou historii Cirku La Putyka, a na závěr pak pohled do budoucnosti a oslava s diváky. Vedle autora konceptu a principála souboru Rostislava Nováka mladšího se na představení režijně podílejí přední tvůrci – Maksim Komaro (Circo Aereo), Daniel Gulko (Cahin Caha), Tilde Björfors (Cirkus Cirkör) a Ethan Law (Cirk La Putyka). Prostor O2 universa pojme scénograf Martin Vybíral netradičně – jeviště o délce 38 metrů a šířce 7 metrů bude stát na délku a diváci se díky tomu dostanou do blízkosti všech účinkujících. Kostýmy navrhuje Kristina Záveská, hudbu zastřeší kmenový autor souboru Jan Balcar.
„Nechceme výročí souboru oslavit jen setkáním se skleničkou v ruce, ani vytvořit kabaret či sled čísel z naší historie,“ vysvětluje na úvod Rosťa Novák. „Cirk La Putyka kráčí po novocirkusové cestě už deset let. Kde ale tato cesta opravdu začala? S novým cirkusem ve Francii? S Osvobozeným divadlem či tradičním cirkusem? Nebo u kočovných loutkářů v 19. století?“ ptá se dále. Z této inspirace čerpá unikátní představení Cesty, které zachytí příběh cirkusového umění od konce 19. století po současnost. „Cirkusáci jsou vždy na cestách, ať už hrají na ulici, v šapitó nebo v kamenných divadlech. Na cestách tvoří, setkávají se a rozcházejí. Rozrůstají se o nové generace, kterým ty starší přenechávají místo. Jednou jde o cirkus se zvířaty, jindy bez nich. Stále je to ale cirkus. Cirkus života,“ říká.
Na jednom jevišti se setkají členové Cirku La Putyka z různých etap jeho vývoje, kteří spolu za posledních deset let vytvořili řadu představení a procestovali Českou republiku i velký kus světa. „V představení se potkají na společné cestě jednotliví režiséři, zhruba čtyřicet umělců několika národností a generací. Jejich zkušenosti se protnou. Nabídnou zážitek. Cirkus,“ uzavírá Rosťa Novák ml. I samotné obrovské jeviště zachytí téma cest, všechny choreografie a scény budou založené na pohybu zleva doprava, vše bude v neustálém pohybu.
Představení Cesty je vyvrcholením oslav deseti let souboru, které probíhají již letos na podzim. Vedle filmového záznamu Up End Down Symphony v kinech, nabitého programu na Jatkách78, mnoha hostování po České republice připravili jeho členové řadu dalších projektů. V říjnu a listopadu uvádí Cirk La Putyka tři dlouholeté úspěšné inscenace v prostorách, kde původně vznikla a měla premiéru: La Putyka v Divadle Archa a Slapstick Sonata jako derniéru na Nové scéně Národního divadla. Posledních uvedení se dočkají také inscenace Black Black Woods a Airground. V únoru 2020 proběhne z letošního září odložená premiéra inscenace Don´t Quijote v režii dvojice SKUTR, ve které se v hlavních (a jediných) rolí představí principál souboru Rostislav Novák ml. se svým dlouholetým přítelem Jiřím Kohoutem.
World Ballet Day
Není to den zavedený mezinárodní institucí a oficiálně uznávaný, přesto se k této iniciativně každoročně připojují soubory po celém glóbu – 23. říjen patří baletu a World Ballet Day ovládá především sociální sítě. Iniciátory byly některé velké baletní soubory, které si toto datum vybraly, aby otevřely dveře do zákulisí a prostřednictvím různých streamingů divákům zpřístupnily tréninky a zkoušky představení, někdo jednoduchým přenosem, někdo reportážemi a rozhovory. Základem je živé vysílání tady a teď v reálném čase, ale mnoho záznamů si mohou diváci pouštět opakovaně.
Tipy na rok 2019:
Do živého vysílání půjde Australský balet:
Královský balet v Londýně má také připravenou na Youtube stránku pro živý přenos:
https://www.youtube.com/watch?v=390h0Cv2gMQ
Nechybí baletní soubor vídeňské Staatsoper:
Připojí se Staatsballet Berlin, English National Ballet, La Scala, Bolšoj, Stuttgart… Aktuální seznam vysílání si můžete zobrazit zde:
Premiéra sóla tanečnice Cécile Da Costa: Roselyne o marném hledání svého místa v životě
Holešovické Studio ALTA uvede 29. října premiéru sólového představení tanečnice a performerky Cécile Da Costa s názvem Roselyne. Co je námětem nového projektu drobné, ale přitom výrazné představitelky Žena jménem Roselyne hledá své místo; své místo v místnosti, své místo v očích ostatních, své místo v životě. Chce být neviditelná. Nechce rušit. Pochybuje. Vždy se za něčím schovává. Našla svou rostlinu.
Roselyne může být odrazem našich pochybností, rozhodnutí, která jsme neudělali, možností, kterých jsme nevyužili. Je naprosto nedokonalá, stejně jako my ostatní. „Cítím se vinna. Nepamatuju si proč. Možná jsem udělala něco špatného nebo něco málo dobrého, nebo něco, co jsem měla udělat, ale neudělala jsem to. Možná, že ta vina tu byla už přede mnou. Nejhorší je necítit se provinile, nejhorší je, zkoušet vzpomenout si proč.“
Sólová performance tanečnice a choreografky Cécile Da Costa v režijní spolupráci s Dominikou Špalkovou, scénografie a kostýmy Petra Vlachyňská, light design Jiří Šmirk. Cécile Da Costa je v Praze žijící zpěvačka, performerka a choreografka francouzsko-portugalského původu. Vystupovala v inscenacích souboru Farma v jeskyni, jehož byla pět let členkou, nyní působí již několik let jako performerka a choreografka Spitfire Company. V Čechách, Francii, Polsku nebo Řecku vede workshopy fyzického divadla. Ve své práci hledá „hlasy, které mohou pohybovat tělem a těla, která mohou pohybovat hlasem“. Za své sólové představení Vypravěč v režii Petra Boháče získala ocenění Tanečnice roku 2018 nebo nominaci na Total Physical Awards in Fringe 2017. Roselyne je její první autorská inscenace.
Kostýmní výtvarník Josef Jelínek oslavil jubileum
Patří již k legendám kostýmního návrhářství pro divadlo, především balety a opery: Josef Jelínek se narodil 19. října 1949. Vystudoval studoval scénografii na Divadelní fakultě AMU u prof. Ladislava Vychodila, za nímž po dvou letech odešel na VŠMU do Bratislavy. Tam se specializoval na tvorbu divadelního kostýmu. Jeho prvním působištěm byl Zlín, v roce 1983 byl angažován v Národním divadle v Praze, poté do roku 2012 působil ve Státní opeře Praha, než byla zpět připojena k Národnímu divadlu.
Na svém kontě má výtvarné autorství kostýmů pro více než 800 inscenací v Praze, Bratislavě, Brně, Ostravě, Plzni, Berlíně, Monte Carlu, Lublani, Leedsu, Bergenu, Buenos Aires, Santa Fé, Seville aj., jako kostýmní výtvarník se podílel na hudebních filmech Petra Weigla. Ojediněle se věnuje i scénografické tvorbě, zejména pro balet. Z jeho kostýmních výprav připomeňme alespoň opery Sedlák kavalír/Komedianti, Rusalka a Růžový kavalír pro Národní divadlo, Rienzi, Otello, Salome, Maškarní ples, Nabucco, Netopýr, Aida, Boris Godunov, Trubadúr, Robert ďábel, Turandot, Carmen, Manon Lescaut, Don Quichotte, Káťa Kabanová, Její pastorkyňa, Rusalka a balety Labutí jezero a Giselle pro Státní operu Praha. Desítky baletních inscenací „oblékl“ pro soubory v regionech, mnoho jich vytvořil především pro Severočeské divadlo opery a baletu. V Národním divadle vytvořil kostýmy pro aktuální verzi Labutího jezera v choreografii Johna Cranka.
Za svou tvorbu byl také mnohokrát oceněn jak v tuzemsku, tak v zahraničí. Na Pražském quadrienale 1975 získal čestné uznání, o osm let později zlatou medaili za kostým. Zúčastnil se Trienale v Novém Sadu (celá česká expozice byla oceněna zlatou medailí) a samostatně vystavoval v Divadle na Vinohradech. Řadu ocenění získal i v zahraničí. Obdržel Českého lva 2002 za nejlepší kostýmy (film Andělská tvář). V roce 2012 získal Cenu Thálie 2011 – zvláštní cenu kolegia.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
