Událost počátku letošního hudebního léta v Praze: Pražské zjevení dionýské

Phasma Dionysiacum Pragense – propojení žánrů, dobových stylů a magického symbolismu

Dnešní projekt se stal nejen splněným snem současného realizačního týmu, zabývajícího se dobovou hudbou, tancem, divadlem a scénografií, ale i zajímavým vhledem přispívajícím do diskuze o současné interpretaci hudebně-divadelní historie.

V krátkosti připomeňme, že původní premiéra, která proběhla 4. února 1617, byla uspořádána na počest císaře Matyáše a jeho ženy Anny a realizována českými stavy pod vedením Viléma Slavaty, nechvalně proslulého hlavního aktéra první pražské defenestrace. Ten tehdejší slavnostní uvedení z větší části financoval a sám, jak bylo v té době obvyklé, v něm i účinkoval (mimochodem jako tanečník).

Jak se současní tvůrci svěřili v programu a jak vyšlo i z prezentace na únorové konferenci, která realizaci projektu odstartovala, myšlenka skutečně autentické rekonstrukce padla s prostorovými možnostmi pro uvedení. Pomineme-li fakt, že odborníci se doposud neshodli na faktické lokalizaci (Vladislavský sál versus Soudní světnice ve Starém královském paláci na Pražském hradě), stejně Správa Pražského hradu realizaci ve svých prostorách nepovolila, a tím se i rozvolnil přístup realizátorů vycházejících z posledních (a vlastních) badatelských závěrů o původní verzi.

Z té se dochovalo jen libreto, jehož autorem byl i patrně tehdejší ideový původce slavnosti, tyrolský šlechtic Giovanni Vincenzo d’Arco. Podle pramenů je pro současnou inscenaci připravil badatel Miloslav Študent. Děj sám o sobě nesleduje žádnou dramatickou zápletku, ale je spíše oslavou či lépe řečeno holdem antických „poetů“ monarchům tehdejší doby, respektive císařovi a císařovně, kterým se „klaní“ i slavní vládcové a vládkyně Evropy, k čemuž jsou vyzývání zástupci bohů, představovanými zpěváky – sólisty (Gloria – Beatriz Lafont, Mercurio – Filip Dámec, Amore – Eliška Ouředníčková).

Hudba se nedochovala vůbec a pro celé představení byla dokomponována v dobovém duchu Miloslavem Študentem a Markem Štrynclem (zakladatel a umělecký vedoucí orchestru Musica Florea a jeden z iniciátorů projektu, pod nímž jsou podepsána též tělesa In Cordis Ensemble a Chorea Historica). Jedná se bezpochyby o zajímavý produkt, který se neomezil pouze na historickou formálnost, ale odvážně využil uchu známých hudebních citací, zřejmě pro přiblížení se dnešnímu diváku.

Původní italský dvorský balet fungoval jako komplexní hudebně-dramatické dílo, které pojímalo do ztvárnění hudebního obsahu jak zpěv, tak především tanec a jedno bez druhého nemohlo být. Zatímco božské poselství a „poetové“ se prezentují zpěvem, pozemští vládcové vzdávají čest tancem.

I v kontextu současnosti se ukázalo, že označení titulu jako „ballo“ (žánr, ze kterého se později vyvinul balet, jak ho známe v dnešním slova smyslu) bylo zcela opodstatněné. I v našem jednadvacátém století to byla právě taneční čísla, která dokázala vzrušit publikum až tak, že vstávalo ze svých sedaček, aby si mohlo v plné kráse vychutnat taneční formace, které vznikaly choreografickým zpracováním tanečních kroků a prostoru v geometrických trasách. Na základě historických popisů dobových tanců a s využitím v tehdejší době všudypřítomného magického symbolismu to tak vytvořila společně s interprety choreografka souboru Chorea Historica Kateřina Klementová. Jí vybrané symbolické obrazce (Nesmrtelná sláva, Koruna slávy, Nejvyšší moc) střídající doložené formace ve tvaru písmen em a á (počáteční litery jmen císařského páru).

Tance v představení označila jako Balletto herojů a heroin, které, věrno popisu pramenů, bylo taktéž tančeno pouze muži a muži v ženských převlecích (v roce 1617 takto tančili přední čeští šlechtici). Následovaly formace společenských tanců vypůjčené ze sbírky renesančních tanců Cesare Negriho a Fabritia Carosa (oboje dostupné v našich archivech) spolutančené i dámami „z publika“. Chorea Historica je i přes svůj název skupina mladých a temperamentních tanečníků, jejichž energie skvěle oživila určitou unylost tohoto jinak staticky působícího představení, které se nakonec odehrávalo v mobilních kulisách unikátní barokní scény Florea Theatrum. Ta posloužila výtečně, i když očekávané snášení se božstva z nebes na zem (jak také popisují prameny) se nekonalo.

Samotná zastřešující režijní koncepce byla vedena rukou italsko-francouzského režiséra Lorenza Charoye do finální podoby jakési “všehochutné” variace na manýristickou slavnost, překvapivě kořeněné „komentujícími“ hereckými vstupy dvou neurčitě charakterizovaných herců. Zřejmě se záměrem dodat inscenaci další historicko-politický kontext, ovšem bez jakékoliv konkrétní návaznosti na dění na jevišti, se to stalo jen trochu matoucím a není pochyb, že by se novodobé uvedení bez těchto současných trendů divadelní angažovanosti klidně obešlo. Bezesporu totiž mělo už samo o sobě vlastní lehce roztomilý, až téměř trochu kýčovitý půvab, u kterého lze předpokládat, že by jistě odpovídal vkusu dobového publika roku 1617.