Už ve čtrnácti nastoupila do baletního sboru v Národním, záhy se stala primabalerínou

Neškodí si občas připomenout, že balet jako svébytný divadelní žánr nemá v českém divadle příliš dlouhou historii. České divadlo vyrostlo z jiných kořenů a vyvíjelo se jinak než v zemích, kde existovala dlouhodobá tradice dvorského divadla, jak tomu bylo ve Francii nebo v Rusku. A v této souvislosti se sluší věnovat vzpomínku těm, kteří se o vznik skutečného baletního umění u nás zasloužili. Jednou z těchto téměř zapomenutých osobností byla tanečnice a choreografka Marie Dobromilová, která se narodila před sto dvaceti pěti lety, 23. března 1892.

Jmenovala se vlastně Machačová, dvakrát v životě se provdala a v občanském životě používala příjmení svých manželů, avšak taneční svět ji znal pouze pod jménem Marie Dobromilová. Umělecké jméno přijala od své tety, tanečnice Národního divadla Aloisie Dobromilové, manželky italského tanečníka a choreografa Achille Viscusiho, jehož životní a umělecké osudy jsou těsně spjaty s českými zeměmi a Slovenskem a v jejichž rodině fakticky vyrůstala.

Bylo tedy logické, že se od raného dětství věnovala tanci, zvláště když její strýc Achille Viscusi rozeznal, že děvčátko má pro něj vrozené dispozice. A s důsledností a přísností sobě vlastní, na kterou často vzpomínali ti, kdo pod jeho vedením pracovali, se věnoval průpravě mladičké adeptky Terpsichory.

Když byl Achille Viscusi v sezoně 1900/1901 jmenován baletním mistrem a choreografem Národního divadla, začala Marie navštěvovat jeho baletní školu, kterou při divadle zřídil. A okamžitě začala účinkovat v dětských rolích. Poprvé to podle archivních záznamů bylo 14. března 1901 v roličce chlapce Pepíka v baletu italského autora Adolphe Thalassa Terpsichora a ještě téhož roku v tehdy velmi populární Bayerově Královně loutek.

Těch dětských rolí byla celá řada. Za všechny připomeňme její účinkování v tehdejším vysoce úspěšném revuálním Excelsioru Romualda Marenca. V roce 1906 se Marie Dobromilová stala členkou Baletu Národního divadla. Tančila v té době jednu z přítelkyň Svanhildy v Delibesově Coppélii a Vílu v Nedbalově Pohádce o Honzovi. O rok později tančila v Labutím jezeře roli Dorny. (V té době bylo zvykem v řadě titulů cizí provenience měnit jména postav na česká, a tak výše zmíněnou Dornou se stala Odilie, zatímco Odetta, kterou tančila primabalerína Anna Korecká, se proměnila na Milenu). Následovala sólistická smlouva. V souboru zaujala místo druhé tanečnice vedle primabaleríny Anny Korecké.

Z jejích dalších rolí připomeňme například Španělku v nové inscenaci Bayerovy Královny loutek, Cikánku v Nedbalově Princezně Hyacintě a několik rolí v baletu Z pohádky do pohádky. Dále ztvárnila Isis v Rubinštejnově Paní Modě anebo Alumetku v Závoji Pierotčině maďarského autora Ernö von Dohnányiho.

V Adamově Giselle (uváděné tehdy pod názvem Gisela), v níž v titulní roli hostovala slavná Tamara Karsavina a partnerem jí byl Achille Viscusi jako princ Albert, tančila roli Myrthy. Pro dokreslení tehdy panujících poměrů dodejme, že v roli Bathildy vystoupila mladá velmi nadějná herečka Anna Sedláčková a v postavě Hillariona Karel Hašler. V jednom večeru s Giselle byl také uveden balet ruského autora Arenského Egyptská noc, ve kterém byla Dobromilová v hlavní ženské roli Ghazie partnerkou Achille Viscusimu.

Samozřejmě vytvořila četné sólové role v inscenacích oper i operet, které v té době ještě občas, byť již velmi zřídka, bývaly na repertoáru Národního divadla.

Poslední rolí Marie Dobromilové na Národním divadle byla hlavní role Quitanelly v Tornellově baletu Španělská krčma. Partnerem jí byl Achille Viscusi. Dobová kritika hodnotila “její strhující temperament a nadání vyjádřit dramatičnost hudby”. Byla jednou z prvních našich tanečnic, která kladla důraz na herecké ztvárnění postav.

V roce 1912 skončila Viscusimu smlouva v Národním divadle, kam se vrátil Augustin Berger. S Viscusim odchází i jeho neteř Marie Dobromilová. Viscusi vytvořil taneční skupinu, s níž se Dobromilová stala primabalerínou. S představením La Biscajasa slavili velký úspěch v Londýně a v řadě dalších anglických měst.

Viscusi dostal nabídku na místo ředitele baletu v Rio de Janeiru. Chtěl, aby s ním do Brazílie odešla i neteř Marie. Ta se ale rozhodla zůstat v Praze a dva roky působila v baletním souboru vinohradského divadla. Zde excelovala jako sólová tanečnice v řadě operních a operetních představení, především v Carmen, kde mohla výborně uplatnit svůj nezdolný jevištní temperament. Tady také dostala příležitost k prvním choreografiím a byla jmenována do funkce baletní mistryně. Kromě choreografií v operetních inscenacích vytvořila také pohybovou složku tehdy velmi populárních revuálních přestavení jevištních adaptací verneovských námětů (Dva tisíce mil pod mořem, Cesta kolem světa za osmdesát dní).

Z Prahy odešla Marie Dobromilová do Brna, kde strávila tři sezony ve funkci baletní mistryně. Brněnské divadlo tehdy nedisponovalo vlastním baletním souborem. Marie Dobromilová měla k dispozici šikovné členy opery, činohry, žačky a nečetné žáky své baletní školy a sama tančila sóla v řadě inscenací oper a operet. Brněnští diváci si dlouho uchovávali v paměti její taneční vložky do inscenací, jako byly Prodaná nevěsta, Čert a Káča, Rusalka, Carmen, Evžen Oněgin, nebo v operetě Orfeus v podsvětí, Netopýr, Stambulská růže anebo Čardášová princezna.

Na podzim 1916 si troufla na inscenaci baletu Jaromíra Weimbergera Únos Evelin, v roce 1918 přizvala ke spolupráci Achille Viscusiho. Společně připravili dva premiérové večery. Tím prvním byl Lehkovážný Pierot Pasquala Costy a Delibesova Coppélie, druhým Bayrova Královna loutek. Viuscusi a Dobromilová tančili ústřední páry.

V další sezoně završili své brněnské působení nastudováním Labutího jezera, Viscusi v něm ztvárnil úlohu Prince, Dobromilová Milenu (Odettu).

V roce 1919 vzniklo v Ostravě Národní divadlo moravskoslezské. Jeho ředitel Václav Jiřikovský, který dobře znal Viscusiho a Dobromilovou z jejich brněnských inscenací, jim nabídl angažmá. V Ostravě si Dobromilová zopakovala některé své dřívější úspěšné role (Svanhilda v Coppélii, Milena v Labutím jezeře) a tančila sóla ve Viscusiho jevištní adaptaci Dvořákových Slovanských tanců. V baletní novince mladého dirigenta Jaroslava Vogela Dům u sedmi čertů tančila roli Tulačky.

V sezoně 1922/1923 působila jako primabalerína v plzeňském divadle a svou uměleckou činnost zde ukončila. Zemřela v Praze 9. září 1972 ve věku osmdesáti let.