V čem se klasická hudba může poučit ze světa sportu?

V Austrálii si hýčkají tenisty v pětihvězdičkovém hotelu se vším luxusem – snad kromě osobního holiče, který by jim umyl vlasy. Japonská vláda podniká mimořádné schůze, aby vymyslela, jak zachránit letní Olympijské hry. Srí Lanka hrála nedávno proti Anglii v kriketu. Golfisté z celého světa se v červnu sletí na US Open. Mistrovství Evropy ve fotbale je stále v plánu. Hudba přitom zůstává utlumená.

Před 60 lety tvrdil britský romanopisec C. P. Snow, že každý člověk táhne k jedné ze dvou „kultur“: k humanitárním nebo k přírodním vědám, přičemž příznivci jednoho z těchto oborů nic netuší o tom druhém. Myslím si, že od té doby se propast mezi těmito dvěma půlkami společnosti podařilo do jisté míry přemostit. Všichni rozumíme alespoň něčemu z obou oborů, zvláště v době pandemie, kdy je přírodní věda otázkou života a smrti a hudba je nutná k oslavení památky zesnulých. Obě disciplíny ale předčil sport. V době Snowa by žádný kultivovaný člověk nepřiznal, že ví, který tým právě vede ligu. V naší době není žádná konverzace kompletní, aniž bychom během ní zkontrolovali poslední skóre na svých telefonech.

Konverzace o sportu jsou nejlepším způsobem, jak poznat nové lidi, ať už ve frontě na vakcínu nebo na virtuální přednášce laureáta Nobelovy ceny. Většina lidí z umění kouká na sport skrz prsty. Ale měli by se spíš ptát, proč sport vystřídal umění v srdci naší kultury a proč jsou dnešní politici ochotní spíše naslouchat fotbalistovi Marcu Rashfordovi než Simonu Rattleovi.

Často slýcháme hudebníky, jak se chlubí, že se dostali na špičku tím, že cvičili od dětství šest hodin denně. Tím se nijak neliší od Rogera Federera, sester Williamsových a všech fotbalistů Realu Madrid. Dítě z chudoby si kdysi mohlo vybrat mezi čutáním míče a hráním na housle. To už je pryč. Dnes nabízí sport možnosti společenského vzestupu, na které umění nedosáhne. Proč tomu tak je, je pro současné umění existenciální otázkou. Když se nepoučíme z masové popularity sportu, tak za chvíli nebudeme existovat vůbec. 

Hlavní atrakcí je nejistota. Jeden americký dirigent mi kdysi řekl, že nechápe, jak můžou jeho mecenáši trávit pět hodin na fotbalovém zápase a pak tvrdit, že opera Tristan a Isolda je příliš dlouhá. To je jednoduché, odpověděl jsem. U Tristana víme, jak to dopadne, než si vůbec koupíme vstupenku. Ve sportu se hraje o všechno a výsledek nikdo neví dopředu.

Ve Vídni v době Beethovena chodili lidé na koncerty, aniž by věděli, co uslyší – věděli jen, že to napsal ten hluchý blázen, který možná převrhne svícen stojící na klavíru a podpálí divadlo. Hudba dnes ztratila svou nevyzpytatelnost, tu vzrušující bázeň. Vše se zařizuje tři, čtyři roky dopředu a pak nastuduje s chirurgickou precizností.

Beethovenův orchestr sestával z profesionálních hudebníků i lidí, kteří si hraním jen přivydělávali, a amatéři v hraní často předčívali profesionály. Dnes jsou všichni hudebníci odboráři. Hrají za mzdu, nikoliv z lásky k věci. Sport je v tomto směru samozřejmě stejný, ale nadšení se z něho přitom nevytratilo.  

Sport začínal jako víkendové povyražení utlačovaných dělníků a dokázal si vybudovat jak celosvětovou komunitu fanoušků, tak i participační atmosféru. Na velkém sportovním zápase se od vás očekává, že se budete vlnit a skandovat s davem, ať už sedíte dole na tribunách nebo popíjíte Veuve Cliquot na vyvýšené lavičce fotbalových bossů.

Na koncertech klasické hudby a v opeře je obecenstvo tiché jako hrob a přikované k sedadlům, jen mezi čísly je mu dovoleno vyjádřit zdvořilé uznání. Zní to snad jako zábava? Často to moc zábavné není.

Sport je svět žhavých témat, těsných proher a vítězství na poslední chvíli, úžasných hráčů, kteří přicházejí a odcházejí, je plný dramatických momentů, které nás baví od týdne k týdnu. Hudba se se svým vynuceným tichem a „úctou vůči muzikantům“ vzpouzí zásahu publika. Popová hudba si tuto chybu uvědomila v 70. letech a reagovala vlnou venkovních festivalů, na kterých bylo v bahně vyválené, skandující obecenstvo stejně důležitou součástí zážitku, jako hudebníci. Jak mohou koncerty klasické hudby rozdmýchat takovou vášeň?

Musíme se poučit od sportu. Některé koncertní síně dnes fungují jako vakcinační centra. Až se začne zase hrát, měla by demontovaná sedadla zůstat venku, aby se obecenstvo mohlo procházet se sklenkou v ruce, tak, jako tomu kdysi bylo na koncertech v rámci londýnských Proms. Jedna z věcí, které odrazují lidi od vážné hudby jsou nerovné ceny vstupenek, díky kterým si boháči mohou připlatit a usadit se v bezpečném odstupu od nás normálních lidí. Zrušme diskriminační ceny. Všechna sedadla by měla být rovnocenná a vůbec nejlepší by bylo nemít sedadla žádná.

Ač žhavost premiér Beethovenových skladeb už asi nikdy nezažehneme, musíme koncerty přestat plánovat roky dopředu a podporovat hudebníky v tom, aby měnili program na poslední chvíli – anebo aby improvizovali, jako to dělá venezuelská klavíristka Gabriela Montero. Hudebníci se musí vrátit na zem, zbavit se všech PR agentů a poskoků, kteří z nich dělají polobohy. Měli by se na začít objevovat v populárních televizních pořadech, jako to dělával houslista Ivry Gitlis ve Francii a jak to stále dělá klavíristka Khatia Buniatishvili. Musí setřepat stud, který načerpali na konzervatořích, a nebát se ze sebe udělat šašky. Čím více šašků, tím lépe. 

Pierre Boulez dříve pořádal po koncertech besedy s obecenstvem, při kterých posedával na kobercích v londýnském Roundhouse a newyorském Lincoln Center. Za 3 dolary jste si s ním mohli dřepnout na zem. Toho potřebujeme více!

V loňském létě některé festivaly experimentovaly s venkovními inscenacemi oper. Nikdo šokem ani zimou neumřel. Pod otevřeným nebem byly sopranistky stejně zranitelné a poutavé jako brankáři. Hudba musí vychovat nový druh hrdinů. Teď máme kultury tři, a té naší se přičítá nejmenší hodnota.