V Linci uvedli Verdiho Falstaffa

  1. 1
  2. 2

Pěvecky vedle Longhiho obstál zejména plný, zvučný a prostorově pozoruhodně nosný spinto tenor Jihoafričana Jacquese le Rouxe v lyrické roli Fentona. Přesně před rokem mne zaujal jako vynikající Alfred Verdiho Traviaty. Part lyrického Fentona vyzpíval v dokonalých, plynulých frázích, v ariosu si vedl v obtížných polohách znamenitě, navíc dovedl hlas modulovat i do jemných dynamických odstínů. Volám potřetí – bravo! Velmi dobrou partnerkou mu byla v roli lyrické Nannetty, jež se publiku zjevně moc zamlouvala, sopranistka Fenja Lukas. Zaujala krásnou, příjemně kulatou barvou tónu, obdivuhodně dlouhodechým frázováním a krásnými mezza voce ve vyšších polohách. V náročné barytonové roli Forda se představil úspěšně Martin Achrainer, zejména klíčovou árii na počátku druhého dějství zvládl v rozsahu i způsobu vedení hudebních frází znamenitě. Falstaff poskytuje u Verdiho nezvyklé příležitosti pro buffo tenorové obory, zmíněného již Bardolfa zpíval jasným, znělým tónem Matthäus Schmidlechner, roli doktora Cajuse představoval Pedro Velázquez Díaz. Hezkou figurku sluhy Pistoly vytvářel s charakterizační schopností a smyslem pro drobnokresbu disponovaný basista Dominik Nekel.

Role Alice Fordové nalezla vhodnou představitelku v osobě sopranistky Myung Joo Lee, která neoslnila sice tak jako před rokem ve Violettě – part Alice nemá tak virtuózní charakter ani typ polohy – ale odvedla pěvecky i herecky opět pozoruhodný výkon. Ženské hlasy, obecněji řečeno, se ve Falstaffovi jevily trochu prostorově méně nosné než jejich mužští partneři. Pro Mrs. Quickly nemá Christa Ratzenböck dostatečně znělé hlubší polohy, což se projevovalo menší prostorovou nosností, ale tím i srozumitelností. Obdobně méně prostorově výrazně vyzněla paní Meg Page Marthy Hirschmann. Kvartetnímu štěbetání žen tím trochu chyběla výrazová pointa. Prostě riziko velkého divadelního prostoru je v tom, že co zní zajímavě v portálu, či v předních řadách, nemusí se nést do prostoru na balkony. Samozřejmě tato otázka nikdy nebude trápit známé operní přenosy do kin, kdy mikrofony nad jevištěm tento aspekt nedopustí, zatímco posluchač na balkoně jak v oné Met, tak i v Linci, nemusí stejný projev ani dostatečně slyšet. Ruku v ruce s tímto specifickým jevem v opeře jde i srozumitelnost textu v mnoha dialozích, v nichž je ale právě v tomto díle vždy skryta podstatná pointa. Sedě na balkoně jsem daný fakt vnímal patrně trochu více než třeba divák v páté řadě v přízemí, lépe vnímající i zřetelnější mimiku obličejů pěvců – herců.

Na rozdíl od inscenace Traviaty, která imponovala vzácnou vyrovnaností všech složek, hudební, pěvecké i inscenační, mne režie tohoto představení režiséra Guy Montavona (hlavní intendant opery v Essenu) na realistické scéně a s dobře volenými typy kostýmů Hanka Irwina Kittela tolik nenadchla. Falstaff je přece jen více konverzační komedie a ukázalo se, že problém, jenž vnímám obecněji při zpěvu textových originálů, se projevil i zde. Slovo má v tomto díle zásadnější význam než u Verdiho populárních děl středního období, nesených silnou melodikou. Ve Falstaffovi Verdi mistrovsky překlenul hranice uzavřených čísel. Proto pokud dané slovo nevnímám v jeho přesném dopadu, vytrácí se pointa, humor jde poněkud do ztracena a začíná hrozit trochu nuda… Režie vcelku zachovala tradiční námět, byla uchopena na realistické scéně, ale v duchu konce devatenáctého století, tedy doby Verdiho tvoření Falstaffa. Což je zdůrazněno i prostředím typické továrny coby symbolu technické revoluce, kdy jsou též z tovární haly užity jakoby vedoucí kolejnice s vozíky. Namnoze ale režie zápolila více s tím, aby pointa sdělovaných replik působila nenuceně, přirozeně, a tím hlavně situačně přesvědčivě, čili vlastní dobový posun či neposun děje s tímto aspektem příliš nesouvisí, ani nehrál podstatnou roli. Některé rádoby vtipné gagy – například na záchodové míse v prvním obrazu sedící a zároveň pějící sluha Bardolfo, poté hra s rolí toaletního papíru, jdou poněkud mimo Verdiho hudbu, nejsou funkční. Takových situací bylo několik, ať již vozíky, či posléze kontejner, u něhož se ocitá namísto z prádelního koše vyklopený obelstěný Falstaff ve svém rozjímání na počátku třetího dějství, kdy naříká na celý bídný svět a na samou dřinu v něm.

Ford se při podstatném dialogu s Falstaffem ocitá přímo s ním v jeho posteli, kde domlouvají podrobnosti, ale podstatná slova i pointa trochu zanikají. Postel je až příliš využívána coby jakási idée fixe ihned od vstupního obrazu v hospodě, kde jsou hlavními opěrnými body právě postel a záchodová mísa. Mohutný pranýř pro Falstaffa, na němž hlavní postava díla zůstane i po dobu velké Fugy C dur finále opery, kdy již dojde ke smíření všech, mně příliš nekonvenoval. Vše ale překlenula zmíněná výborně provedená fuga.

Inscenace Falstaffa v Linci zaujme výborným hudebním nastudováním, s obdivuhodně precizní závěrečnou fugou pod exaktní taktovkou Dennise Russela Daviese, který nasazuje fuze bystré tempo a dovede s přesnými avízy dávat nástupy průběžně všem pěvcům (sám jsem kdysi poznal opak, o to více dirigenta oceňuji!). Výsledkem byla neobyčejná lehkost až virtuosita tvoření náročné fugy. Inscenační dojem ve svém celku však nebyl tak přesvědčivý jako před rokem v Traviatě, kde Wilsonova režie publikum doslova elektrizovala.

V tabletech, zabudovaných v Linci důmyslně do opěradel všech sedadel, byl tentokrát k dispozici jen překlad italského textu opery do německého jazyka, s možností volby sledování originálního textu díla. Překvapivě ale chyběly dosud vždy obvyklé informace o inscenaci.

Publikum v Linci přesně odměnilo potleskem protagonisty večera, u sólistů  odstínilo míru přesvědčivosti výkonů. Bez u nás mnohdy omšelého standing ovation, užívaného často stereotypně, pro které ale na tomto večeru přece jen nebyl pravý důvod v pocitu míry přesvědčivosti inscenačního uchopení, které by diváka více takříkajíc zvedalo ze sedadel. Závěrečný potlesk byl asi tak střední délky a intenzity, porovnávám-li jej s operními premiérami, které jsem viděl předtím. Což bylo v souladu i s mým vnímáním globálního dojmu. Z toho také usuzuji, že mezi tisícem návštěvníků  zcela vyprodané premiéry patrně nepřevládal častý typ společenského premiérového diváka.

V Linzi následuje ihned po Verdiho Falstaffovi premiéra soudobého experimentálního díla Michaela Obsta, o němž jsem psal v úvodu recenze, v listopadu bude realizována premiéra Straussovy Salome, což bude zřejmě pro výborný Bruckner Orchestr Linz vynikající příležitost.

 

Hodnocení autora recenze: 80%

Giuseppe Verdi:
Falstaff
Dirigent: Dennis Russel Davies
Režie: Guy Montavon
Scéna a kostýmy: Hank Irwin Kittel
Sbormistr: Georg Leopold
Dramaturgie: Christoph Blitt
Bruckner Orchester Linz
Chor des Landestheaters Linz
Premiéra 16. září 2016 Grosser Saal Musiktheater Linec

Sir John Falstaff Federico Longhi
Ford – Martin Achrainer
Fenton – Jacques le Roux
Dr. Cajus – Pedro Velázquez Díaz
Bardolfo – Matthäus Schmidlechner
Pistola – Dominik Nekel
Alice Ford – Myung Joo Lee
Nannetta – Fenja Lukas
Mrs. Quickly – Christa Ratzenböck
Meg Page – Martha Hirschmann

www.landestheater-linz.at

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Falstaff (Landestheater Linz)

[yasr_visitor_votes postid="224571" size="small"]

Mohlo by vás zajímat