Václav Peter: Varhany v každé době odráží vyspělost technologickou a uměleckou

Vážený pane Petere, jste varhaníkem Jeruzalémské synagogy v Praze, kde organizujete varhanní festival. Jak jste se k varhanám dostal?
Moje cesta za tímto královským nástrojem byla velmi nenápadná: jako kluk mi jednou v Havířově, kde jsem se narodil a chodil do školy, jeden havíř ukázal, jak se hrají písničky na varhany. Bylo to v takovém malém, nenápadném kostelíku na okraji města. Sám byl samouk, a naučil se hrát jednoduché skladbičky. Mně se to tenkrát moc líbilo, a tak jsem tam začal pravidelně chodit, hrát podle sluchu i not, které jsem se učil v hudební škole a co jsem už zvládal na klavír – hrál jsem tam i na ty malé varhany. A najednou jsem varhanám věnoval čím dál víc času…Můj životní osud byl zpečetěn.

Málokdo z dnešní generace si dnes dovede představit útlak minulého režimu, který například zakazoval profesionálním varhaníkům současně pedagogickou činnost se službou při liturgii. Jistě jste s tím měl také zkušenosti. Jaké mohl mít dříve vystudovaný varhaník uplatnění?
Vzpomínám, kdy jsem z politických důvodů nedostal doporučení na vysokou školu. Chtěl jsem jít na agronoma. Ředitel školy mě zavolal a vysvětlil mi, že když bych vystudoval tu zemědělskou vysokou a pracoval na vesnici, jistě bych k tomu hrál v kostele i ve volných chvílích na varhany. A lidi by se do toho kostelíku jen hrnuli, a to byl přesně opak tehdejší ideologie. A to je i moje odpověď ohledně uplatnění profesionálních varhaníků tehdejší doby. Proto – i když jsme to nakonec vystudovali, tak jsme většinou učili na klavír nebo i jiné nástroje, nebo dělali cokoli kolem hudební kultury – jen varhany téměř ne.

Jak jste se setkal s českým varhaníkem, dr. Rreinbergerem, legendární osobností české varhanní scény? Jaký měl na Vás vliv?
Moje seznámení s panem profesorem dr. Jiřím Reinbergerem bylo téměř románové: dělal jsem v Praze, kam jsem z Havířova odešel, nástavbu na průmyslovce. K tomu jsem studoval Lidovou konzervatoř, kterou založil Vadim Petrov. Varhany měla tehdy tato škola pronajaty v jedné pražské vile, kde jsme měli hodiny varhan. V tom domě bydlel i pan doktor Reinberger. Jednou zaslechl, jak hraji. Nedalo mu to, vstoupil do haly, kde stály tyto varhany, přerušil hodinu a zeptal se mě: „Co chceš v životě dělat?“ Odpověděl jsem, že chci jít na techniku, na počítače. Pan profesor energicky zakroutil hlavou a stručně mi oznámil: „Ne, přihlásíš se ke mně na Akademii múzických umění. Na varhany.“ A bylo rozhodnuto. Tento vzácný člověk ale nerozhodl jen o mé škole, ale také o mém dalším vzdělání. Naučil mě nejen hrát, ale zasvětil mě do stavby varhan, do jejich „duše“, do vztahu mezi tímto nástrojem a uměním vůbec. Díky němu a paní profesorce Zuzaně Růžičkové, u které jsem na AMU studoval i cembalo, jsem pronikl do geniality hudby mistrů Pachelbela, Buxtehudeho, Bacha, Franka a řady dalších Mistrů.
Díky panu profesorovi, kterému jsme my, jeho žáci, vždy říkali Pan doktor, jsem pochopil a učil se pokoře v umění.

Máte doma píšťalové varhany, které jste si sám postavil. Kromě cestovatele Jiřího Hanzelky, který si nechal postavit varhany do své pražské vily, jste asi jediný, o kom vím, že by si doma sám postavil vlastní nástroj. Jak probíhala jejich stavba a jaké mají rejstříky?
Mít vlastní varhany – to je snad sen každého varhaníka. Dnes není problém pořídit si domů digitální varhany, které zvukově působí jako ty píšťalové. Ale stavba opravdu těch „pravých“ je náročná, složitá, časově mimořádně náročná a navíc si vyžaduje znalosti z mnoha oborů. Stavím svoje píšťalové varhany několik let a někdy mi v tom pomáhají moji přátelé, kteří stavbě varhan dobře rozumí. Jedná se o třímanuálový nástroj s pedálem. Zatím jsem postavil jeden píšťalový manuál se čtyřmi rejstříky – Kvintadena 8‘, Kryt 4‘, Kvinta 2‘2/3, Principal 2‘. Další dva manuály a pedál jsou digitální s expandérem Ahlborn. Každopádně kdo jednou „přičichl“ k tomuto nástroji z hlediska stavby, ten tomu podlehne a zcela jej to uchvátí. Tak jako mě. A jen tak pro zajímavost – mým varhanám jsme museli doma nechat udělat speciální akusticky upravenou zeď, abych nerušil sousedy. Paní sousedka, která vedle nás bydlela, jednou přišla, a řekla: „Pane Peter, prosím vás, jak to, že už nic neslyším? Mě je tak po vašich varhanách smutno…“ Ale zeď už jsme zbourat nemohli…

Vraťme se k varhanám Jeruzalémské synagogy, které postavil Emanuel Štěpán Petr jako svůj opus 159. Z pražských romantických varhan, na které jsem zatím nahrával, jsou jedny z nejkrásnějších. Chodí k Vám současné varhanářské firmy a čeští restaurátoři varhan „bádat“ a inspirovat se? Mám pocit, že si mnoho lidí neuvědomuje, jaký poklad v synagoze máte.
Máte pravdu: někteří specialisté – varhanáři – o těchto unikátních a historicky cenných varhanách dobře ví. Ale jinak se o nich asi moc neví a o liturgii, psané pro synagogy také ne. Z tohoto důvodu jsem také inicioval natočení prvního a zatím jediného CD s názvem Poklady Jeruzalémské synagogy. Natočili jsme na ně společně s dómským varhaníkem a regenschorim z katedrály sv. Víta v Praze Josefem Kšicou a jeho synem Přemyslem a sborem Blumsingers skladby, které se provozovaly do 2. světové války v této synagoze. A jako zajímavost jsem také nahrál pro toto CD původní skladbu, napsanou v současné době pro tuto synagogu Otomarem Kvěchem.

Jak dlouhou má již festival tradici a na jaké koncerty nás letos ještě můžete pozvat?
Hned na začátku, kdy se nám na Židovské obci v Praze podařilo znovu rozeznít tento královský nástroj, provést několik nejdůležitějších oprav, aby varhany vůbec mohly znovu hrát, tak jsem si předsevzal, že založím Cyklus varhanních koncertů, a nejen to – že budu iniciovat soudobé české skladatele, aby právě pro tento nástroj v Jeruzalémské synagoze napsali skladbu. Což se mi také podařilo a dnes mohu s radostí říct, že už jsem osobně premiéroval šest původních skladeb, napsaných právě pro tento nástroj v této synagoze.
V roce 2014 to byla skladba Otomara Kvěcha – Sonáta č. 5 inspirovaná biblickou dobou putování Židů pouští, v roce 2015 následovala skladba Jana Fily – Avot (Praotcové) – na nápěv modlitby ze Šmone esre (Osmnácti požehnání), roku 2016 skladba skladatele Zdeňka Pololáníka – Avinu Malkejnu (Otče náš, Králi náš) inspirována modlitbou z liturgie na Roš hašana a Jom Kipur (Nový Rok a Den smíření). Skladba Emek ha-bacha (Údolí pláče) skladatelky Sylvie Bodorové, premiérovaná roku 2017, je inspirována stejnojmenným dílem Josepha ha-Kohena z roku 1558. Roku 2018 byla premiérována skladba Jiřího Bezděka Tefilah Bishvilekh (Modlitba za Tebe) a roku 2019 pak i Vzpomínka Václava Břenka. Světová premiéra další skladby zazní v Jeruzalémské dokonce i letos. Usiluji o to, aby tam každoročně zazněla nová skladba. Letos to bude již posedmé, kdy ve světové premiéře zazní nové dílo Ivana Kurze s názvem Rozvzpomínání.

Líbí se mi Vaše tvrzení, že varhany jsou jediný nástroj, který odráží v každé době její vyspělost. Můžete čtenářům tuto myšlenku rozvést?
Žádný nástroj nebyl v průběhu historie civilizace tolik obdivovaný, ale také ničený jako varhany. Když je společnost vyspělá – dokáže si vážit díla předků, ochraňuje je, opravuje a nechá se jimi inspirovat pro další díla. Varhany v každé době také odráží vyspělost technologickou a uměleckou. Například v současné době je už i počítačová technika zakomponovaná do systému varhan. Pokud má ovšem společnost jiné priority – ideologii, konzum, sobectví – varhany na to patřičně odpoví: zmlknou…

Děkuji za rozhovor a přeji vše dobré.