Václav Rabas, uznávaný varhaník a také předlistopadový politik

  1. 1
  2. 2

Docent Václav Rabas (*1933) pochází z vesnice Dolní Bezděkov na Chrudimsku. Vítěz vůbec první soutěže Pražského jara v oboru varhany, bývalý pedagog AMU v Praze a ředitel pardubické konzervatoře, dále koncertní varhaník, uznávaný interpret soudobé hudby. A také až do roku 1989 dlouholetý poslanec Federálního shromáždění. Má řadu obdivovatelů i kritiků; chce se říct: kontroverzní osobnost.

Václav Rabas žije v Pardubicích a kromě tradičních vánočních koncertů již nevystupuje. Před několika lety jej zasáhla smutná událost – onemocnění a následná smrt jeho jediného syna, hejtmana Pardubického kraje Michala Rabase.

Poslední zářijovou neděli při zahajovacím koncertu 2.ročníku mezinárodního hudebního festivalu F.L.Věka v Dobrušce Václav Rabas převzal Cenu festivalu F. L. Věka za mimořádný přínos regionu v oblasti kultury. Předala mu ji senátorka Miluše Horská.

V loňském roce jste získal Senior Prix od Asociace hudebních umělců a vědců (AHUV) a letos Cenu festivalu F. L. Věka. Co pro vás tato ocenění znamenají?

Moc mne to těší. Senior Prix je od kolegů umělců a Dobruška má krásný hudební festival a svého F. L. Věka.

Máte za sebou hodně úspěchů, pestrý a aktivní život. Na co nejraději vzpomínáte?

Nejšťastnější období mého žití byla doba mých studií. Konzervatoř jsem miloval a rovněž tak Akademii. Na těchto školách jsem získal všechny svoje vědomosti a umělecké podněty. Miloval jsem svoje kantory a moc jim děkuji.

Který pedagog měl na vás zásadní vliv?

Všichni. Každý z nich mi totiž předal to nejlepší, co dokonale znal. Chrudimský Karel Židek, vynikající varhaník a skladatel, odhalil můj talent. Pardubický profesor Jaroslav Lautner mne připravil ke studiu na konzervatoři v Praze. Doktor Josef Kubáň v Praze mi dával vše co získal u slavného Bedřicha Antonína Wiedermanna a Vítězslava Nováka a navíc hodně pozornosti a lásky. Studia jsem završil u tehdy světově proslulého profesora, doktora Jiřího Reinbergera. Jura, jak jsme mu říkali, mi pomohl i s rekonstrukcí varhan na pardubické radnici, byl totiž také vynikajícím organologem. Tehdy jsme spolu úspěšně odehráli kolaudační koncert, ale jeho vážná nemoc byla bohužel neúprosná a jeho posledním přáním bylo, abych nastoupil na jeho místo na pražské AMU. Jsem mu za tu důvěru velmi vděčen.

V době studií jste úspěšně soutěžil ve hře na varhany. Co vám to přineslo?

V životě jsem se zúčastnil tří soutěží: Soutěž československých konzervatoří 1951 – 1. cena ze všech hudebních oborů, Soutěž Ministerstva kultury ČSR 1957 – 1. cena, Mezinárodní soutěž Pražského jara 1958 – 1. cena. Odstartovalo to moji bohatou a dlouholetou koncertní dráhu.

Záviděli vám ostatní hudebníci vítězství nebo zastupování Pragokoncertem?

Závist? Snad ne. Pragokoncert byla státní agentura, která organizovala výjezdy pro vynikající umělce včetně České filharmonie, Národního divadla a dalších významných souborů. Ředitel mi na základě Pražského jara nabídl výhradní zastoupení doma i v zahraničí a to bylo to nejcennější. Hezky mne pozdravil Mistr Josef Suk: „Tak tě vítám mezi námi!“

Máte nějakou statistiku, kolik jste odehrál koncertů?

Statistiku bohužel nemám, ale myslím, že by to mohlo být okolo jednoho tisíce koncertů.

Vaše diskografie čítá řadu nahrávek s orchestry, mimo jiné i se sopranistkou Janou Jonášovou. Které nahrávky jsou podle vás nejcennější?

Spolupracoval jsem téměř se všemi orchestry od Karlových Varů až po Košice. Velice jsem si vážil spolupráce zejména s Českou filharmonií a jejím dlouholetým šéfdirigentem Mistrem Václavem Neumannem. Po natočení Kabeláčovy 8. Symfonie mě pan dirigent objal a řekl : „Rabasi, gratuluji vám, nikdy jsem nehrál s takovým varhaníkem“.Stál jste u založení řady institucí a v té době jste se profiloval i jako interpret soudobé hudby, mnoho děl jste premiéroval. Které autory jste měl nejraději?

Měl jsem štěstí na lidi, kteří za mnou přišli. Například Josef Loskot, kterému jsem v roce 1968 řekl, že východočeský region nemá oproti ostatním orchestr ani operu. Tak se stalo, že v září 1969 začal hrát Východočeský státní komorní orchestr, dnešní Komorní filharmonie. V roce 1976 mi sdělil krajský inspektor Antonín Šimeček, že je nedostatek učitelů pro LŠU. Díky paní Bláhové jsme o dva roky později otevřeli konzervatoř. A v roce 1960 mi Supraphon nabídl natočení recitálu a já jsem si vybral díla Miloslava Kabeláče, Klementa Slavického a Miloše Sokoly, kteří potvrdili, že patří k tomu nejlepšímu v české hudbě. Ještě jsem pak přidal Otmara Máchu, Petra Ebena, Luboše Fišera a Luboše Sluku. Kabeláč mi říkával: „Když varhany, tak Rabas…“ 

Jaká byla premiéra Symfonie č. 8 op. 54 „Antifony“ Miloslava Kabeláče ve Štrasburku?

Štrasburský mezinárodní festival soudobé hudby je světově proslulý, hrál jsem tam několikrát. Kabeláčova 8. Symfonie tam měla premiéru v červnu 1971. Toto jeho poslední dílo je veliký odkaz, aby nadále nebyly porušovány všechny pravé hodnoty lidství (reakce na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa – poznámka autora rozhovoru). Celé město žilo touto premiérou. Úspěch díla byl famózní, potlesk v katedrále trval plných 22 minut, publikum aplaudovalo vstoje. Kabeláč bohužel nebyl přítomen – nedali mu výjezdní povolení.Od roku 1972 jste byl ředitelem LŠU – dnešní ZUŠ – v Pardubicích. Jak se stalo, že jste se navíc roku 1976 stal poslancem Federálního shromáždění?

Byl jsem vždy bezpartijní a ptal jsem se tehdy organizátorů, proč mě tam chtějí. Jejich odpověď zněla: „Za tebou jdou lidi!“ A to byla pravda.

Co jste v této funkci prosadil?

Moje nejcennější škola – Konzervatoř Pardubice – která se právě rodila, to měla snadnější. Dále se mi podařilo prosadit titul Mgr. pro absolventy uměleckých škol a učitele (to do té doby nebylo) a další.

Byl jste tedy zakládajícím ředitelem pardubické konzervatoře. Zaměstnal jste tam řadu hudebníků, kteří měli z politických důvodů zákaz činnosti. Bylo to tehdy problematické?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat