Jako přímý pokračovatel proslulých českých virtuosů Otakara Ševčíka a Jaroslava Kociana byl Václav Snítil řazen do nejužší špičky českých houslistů uplynulého století. Ač sám byl širší veřejnosti a zejména mladším generacím nepříliš známý, má Václav Snítil za sebou ceněné nahrávky sólových partů a komorní hudby a úspěšná turné po světě. Hudebník a pedagog Václav Snítil, jenž vychoval řadu uznávaných houslistů současnosti, zemřel v neděli ve věku sedmaosmdesáti let.
Mezi Snítilovy žáky patří mimo jiné Václav Hudeček a Pavel Šporcl. Ti také nikdy neopomenou zásluhy svého někdejšího profesora z pražské Akademie múzických umění vyzdvihnout. Světskou slávu, která nikdy nebyla jeho prvotním cílem, zažil Václav Snítil vrchovatou měrou jako člen světoznámých komorních souborů – Vlachova kvarteta, Smetanova tria či Českého noneta – i jako sólista, který hrál s předními českými a zahraničními orchestry.
Se jménem Václava Snítila byla spjata vynikající interpretace houslových koncertů soudobých autorů (Bárta, Kalabis, Krejčí, Sommer, Srnka, aj.), některá byla napsána přímo pro něj a byla mu i věnována. „Hrát soudobé české skladatele je prostě povinnost. Proto jsem jako první hrával koncerty Holečka či Sodomky. Když jel kdysi Ondříček do Ameriky, také tam tehdy uvedl svého současníka Antonína Dvořáka,“ řekl Václav Snítil, jehož hudební rejstřík je ovšem daleko rozsáhlejší a pestřejší.
Šíře jeho repertoáru sahala od barokních mistrů Bacha, Händela, Telemanna či Vivaldiho přes mladší hudební slohy až do dnešní doby. S klavíristou Janem Panenkou například natočil kompletní Mozartovy sonáty, nevyhýbal se ani kusům Schubertovým, Schumannovým nebo skladbám Dvořáka a Brahmse či Suka a Martinů.
Rodák z Hradce Králové (1. března 1928) vyrůstal v hudebním prostředí, od osmi let dostával základy houslové hry od učitelky Anny Serbouskové a jako desetiletý účinkoval s otcovou Sokolskou filharmonií. V roce 1942 upoutal pozornost Jaroslava Kociana, který až do své smrti převzal Snítilovu další uměleckou výchovu. Mladý houslista poté absolvoval v roce 1953 AMU u Jaroslava Pekelského. Kromě toho si doplnil vzdělání soukromým studiem kompozice u Vítězslava Nováka, češtiny na filozofické fakultě a hudební výchovy na pedagogické fakultě.
Koncertně činný byl Václav Snítil od roku 1950, kdy spoluzakládal Vlachovo kvarteto. Výchově špičkových houslistů se na AMU věnoval od roku 1964. „Já jsem na studenty také přísný, ale vždycky jim vysvětluji, že do Říma vede sedm cest. Mně se kupříkladu líbí tato, doporučuji ji, ale samozřejmě nemusí být jediná,“ vysvětlil jednou profesor Snítil jeden z důvodů svých pedagogických úspěchů.
Houslové kvality dlouholetého předsedy poroty Kocianovy houslové soutěže v Ústí nad Orlicí zhodnotil přesvědčivě Václav Holzknecht již před více než půl stoletím v Hudebních rozhledech: „Snítil dovede hrát skladby různého slohu s jistotu a nezmýlí se ani na nejnovějších věcech, které samy ještě hledají svůj výraz. Je to případ komorního virtuosa, který má řemeslo v malíčku, ale nezaměřuje se na běžné efekty, nýbrž ho zajímá umění.“ V říjnu 2003 obdržel Václav Snítil z rukou prezidenta Medaili Za zásluhy druhého stupně. O pět let později vyšla jeho biografie, z pera Petra Vebera, nazvaná Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Rodný Hradec Králové mu už v roce 1998 udělil čestné občanství.
Že by rodinná hudební tradice nepokračovala, nehrozí. Jeho dcera Helena Veisová je klavíristkou, syn Jan dirigentem a zeť Daniel Veis uznávaným violoncellovým virtuosem.
Foto archiv
