Vivaldiho Farnace po téměř tři sta letech opět zazněl v Praze

Premiéra Vivaldiho opery Il Farnace v podání souboru Musica Florea se i přes nepřízeň počasí vydařila. Skvělé obsazení a dobová barokní scénografie, zasazená do dřevěného divadla FloreaTheatrum, přinesly divákům autentický operní zážitek.

V sobotní večer 17. července se na nádvoří pražské HAMU rozezněla slavná Vivaldiho opera Il Farnace, barokní dílo o třech dějstvích, jehož interpretace se zhostil soubor Musica Florea pod vedením Marka Štryncla. Podmínky byly tentokrát velice náročné. Hlediště pod otevřeným nebem sice bylo plné diváků, kteří byli na špatné počasí dobře připraveni, přesto byla na místě znát určitá nervozita. Kvůli obavám z deště se orchestr přesunul stranou pod střechu stísněného stanu, místo obvyklého orchestřiště těsně před jevištěm. Vysoká vzdušná vlhkost také celý večer znepříjemňovala ladění většině hráčů, pracující střevové struny daly zabrat i Marku Štrynclovi, který z dirigentské pozice velmi efektně doprovázel svůj ansámbl na barokní kytaru.

Il Farnace patří k jedné z nejhranějších Vivaldiho oper, poprvé byl uveden v Benátkách (1727), poté s nemalým úspěchem dokonce v Praze ve Šporkově divadle (1730), dále v Pavii (1731), či Madridu. U nás letos premiérovaná verze opery vychází z libreta psaného pro italskou Pavii, do Prahy se tak Farnace vrací v novodobé premiéře téměř po třech staletích.

Vypráví fiktivní příběh pontského krále Farnaceho, který, byv právě poražen římským vojevůdcem Pompeem, žádá svou manželku Tamiri, aby zabila jejich jediného syna a sebe, aby tak potupně nepadli do rukou římských dobyvatelů. O život Farnaceho a jeho syna zároveň usiluje Tamirina matka Berenice, která se neváhá spojit s Římanem Pompeem. O Farnaceho záchranu se naopak snaží jeho sestra Selinda, do které se zamiluje jiný římský vojevůdce Aquilio, a spolu s ním i pontský kapitán Gilade z družiny zrádné Berenice. Za pomoci intrik a spletitých milostných vztahů pak vše dospěje ke šťastnému konci, Berenice se s ostatními usmíří a Farnace zůstává nadále vladařem Pontu, jeho syn i manželka jsou ušetřeni.

Scénografie letošní premiéry je kompletně stylizována do klasického barokního koloritu, barevné, pompézní kostýmy od Christophera Vinze velmi dobře zapadají do konceptu „mobilního barokního divadla“ Florea Theatrum, unikátního projektu dřevěné scény s posuvnými kulisami v typicky barokní hloubkové perspektivě.

Již v průběhu klasické třívěté předehry na scénu nastoupily tři tanečnice (Romana Konrádová, Lenka Breeding a Klára Suldovská), které diváky dále provázely prakticky celou operou, nejčastěji jako zbrojnošky některé ze stran. Jejich kroky, stejně, jako barokně laděné pózy a gestika všech postav, byly velmi umně propracované a do detailů promyšlené choreografkou Andreou Miltnerovou (která je též režisérkou představení), ačkoli se v průběhu opery příliš neměnily. V první árii se v titulní roli Farnaceho představil maďarský zpěvák Zoltán Megyesi, tenorista s příjemným a pro tuto roli velmi vhodným hlasem, jímž efektně a nenuceně zdobil da capo árie. Jeho zjev dokresloval orientální kostým s velkým turbanem a tureckou šavlí. V roli Farnaceho ženy Tamiri zpívala ostřílená španělská zpěvačka Marta Infante, která hned ve svém prvním čísle (Combattono quest’alma) ukázala špičkové výrazové schopnosti svého poněkud temnějšího a plného hlasu. Je nutno říci, že oba zpěváci předváděli velmi procítěné a konzistentní výkony, které pozvedly představení na vysokou úroveň. Zvláště pak scény s královským synem, kterého má Farnace v úmyslu nechat zabít vlastní matkou, působily dojemně a srdceryvně. Jejich syna v nemluvící roli ztělesnila malá Viktoria Novák Infante.

V následujících číslech, rachotivém ansámblu Dell’eusino, na který po několika recitativech navazuje ještě Su campioni, su guerrieri,se bohužel ukázaly některé nedostatky jinak skvělého představení – zřejmě vinou okolnostmi vynuceného postavení orchestřiště do strany a tím ne zcela ideální viditelnosti dirigenta byly nástupy místy lehce rozházené. Zejména si však šlo všimnout trochu odlišných hlasitostí jednotlivých zpěváků – zpěv v otevřeném prostoru nádvoří a dřevěná konstrukce Florea Theatru s množstvím sufit některé hlasy citelně tlumil, možná i kvůli lehkým indispozicím tak někteří z nich znatelně zapadali. Rachot fanfár, zajištěný baterií barokních horen, ale požitek minimálně z těchto úderných pasáží vynahradil. Mezi hlasy naopak vynikal zvonivý soprán Zuzany Kopřivové. V mužské roli pontského kapitána Giladeho sice s namalovaným knírem působila trochu jako postava z mozartovské buffy, hlasově byla ale v roli excelentní. Ve své první árii Nell’intimo del petto, kde se vyznává z lásky k Farnaceho sestře Selindě, pak byla velice přesná a muzikální, její mírně ostřejší hlas jí navíc v otevřeném prostoru poskytoval velkou výhodu. V roli druhého zamilovaného, vojáka Aquilia, a tedy soka Giladeho, se v barevném vojenském kostýmu představil Martin Javorský. Na začátku árie Penso…penso che que’begl’occhi se jeho projev trochu utápěl v orchestru, postupně však hlasitost vytáhl. Při srovnání s dalšími zpěváky byla však jeho hlasitost opět nižší, což se projevilo i na duetu se Selindou na konci druhého dějství (La sento nel petto). Úchvatný výkon přednesla v roli zlé Berenice Michaela Šrůmová. Již v árii Da quel ferro che ha svenato, v níž opěvuje svou krutost a bezcitnost, byla čistá a rytmicky exaktní. Po celou dobu představení si udržela skvělou výrazovou konzistenci a kultivovaný projev, dobře sedící k záporné, ale urozené postavě.